Kapitola 4.
Pokoušeni ďáblem
1. Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.
2. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, potom dostal hlad.
3. Když k Němu přišel pokušitel, řekl: "Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se tyto kameny stanou chlebem."
4. On však odpověděl: "Je psáno: Nejen z chleba bude člověk živ, ale z každého slova, které vychází z Božích úst."
5. Pak ho ďábel odvede do svatého města a postaví ho na chrámový vrchol;
6. A říká Mu: "Jsi-li Syn Boží, shoď se dolů, neboť je psáno, že o Tobě přikáže svým andělům a ti Tě vezmou do [svých] rukou, aby sis někdy nerozbil nohu o kámen." 7. "Ať se stane cokoli," říká Mu.
7. Ježíš mu řekl: "Opět je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha'."
8. Ďábel ho opět zavede na velmi vysokou horu a ukáže mu všechna království světa a jejich slávu;
9. A říká Mu: "To všechno Ti dám, když padneš na zem a budeš se mi klanět." 10. "Co je to?" ptá se ho.
10. Tu mu Ježíš řekne: "Odejdi, satane, neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu budeš sloužit'." 11. Ježíš mu řekne: "Jdi pryč, satane!
11. Tu ho ďábel opustí a hle, přišli andělé a sloužili mu.
Slovo "činit pokání" znamená doslova změnit způsob myšlení. 1
Je však rozdíl mezi změnou způsobu myšlení a změnou způsobu cítění. Pochopení pravdy může vést ke změně smýšlení, ale pouze život podle této pravdy může vést ke změně srdce. Je proto nezbytné a nanejvýš vhodné, aby dalším krokem v našem duchovním vývoji byla zkouška ohněm - skutečné životní zkušenosti, při nichž máme možnost uplatnit pravdu ve svém životě. A právě to se Ježíšovi v pokračování vyprávění přihodí, neboť čteme, že Ježíš je Duchem vyveden na poušť, "aby byl pokoušen od ďábla" (4:1).
Ježíšova pokušení na poušti jsou základním vzorem pro to, jak máme čelit všem možným pokušením a překonávat je. Ďábel pokouší Ježíše nejprve na úrovni jeho přirozeného, tělesného života - na úrovni pěti smyslů. Ďábel ví, že Ježíš má po čtyřicetidenním půstu hlad, a říká: "Jsi-li Syn Boží, přikázal bys, aby se tyto kameny proměnily v chléb." Ježíš se ptá: "Co je to za chléb? Ať je Ježíš jakkoli hladový, neudělá to, co po něm ďábel žádá. Místo toho odpovídá citací Písma: "Je psáno: 'Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst'" (Matouš 4:3; viz také Deuteronomium 8:3).
Druhé pokušení se týká duchovní roviny naší mysli, kterou představuje chrám ve Svatém městě - místo duchovního vzdělávání. Ďábel nyní staví Ježíše na vrchol chrámu a říká mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Neboť je psáno: 'On dá svým andělům příkaz, aby se o tebe starali. A v jejich rukou Tě ponesou, abys si nerozbil nohu o kámen." "Ať tě vynesou nahoru," říká anděl. (Matouš 4:6; viz také Žalmy 91:11, 12).
Je třeba poznamenat, že sám ďábel může citovat Písmo - ale pro své sobecké účely. Stejně tak, když se přesuneme z přirozené do duchovní úrovně našeho života, můžeme se i my naučit citovat Písmo. V počátcích svého vývoje jsme však někdy v pokušení používat Písmo k prosazování vlastních sobeckých zájmů, k pocitu nadřazenosti nad ostatními a k poblouznění vlastní inteligencí. 2
Zdá se, že jsme nad ostatními, že jsme si jisti svou vlastní inteligencí, že sedíme na "vrcholu chrámu ve Svatém městě".
Jedním z aspektů této formy sebeinteligence je přesvědčení, že dokud máme víru, můžeme si dělat, co chceme, protože jsme v bezpečí, zabezpečeni a "spaseni". Nebezpečí tohoto falešného přesvědčení představuje ďábel, který navrhuje, aby se Ježíš vrhl z vrcholu chrámu. Podle tohoto druhu uvažování, pokud Bůh slíbil, že nás ochrání bez ohledu na cokoli, pak je vlastně jedno, co děláme. Ježíš však tomuto druhému pokušení nepodlehne. Místo toho znovu cituje Písmo, tentokrát slovy: "Znovu je psáno: 'Nebudeš pokoušet Hospodina, svého Boha'" (Matouš 4:7; Deuteronomium 6:16). Víra nesmí být oddělena od života. Pouhá víra nás bez života podle ní nemůže zachránit.
Zde bychom si měli všimnout, že zatímco první pokušení se týká fyzické roviny (roviny přirozeného hladu), druhé pokušení se týká roviny duševní - roviny intelektuální víry. Pouhá víra v Boha bez života podle Božího řádu však není pravou vírou. Lidé pod vlivem silného klamu mohou začít věřit, že jsou svobodní od pozemských omezení. Uchváceni svým bludným myšlením podstupují pošetilá rizika, dokonce popírají zákony gravitace a někdy se vrhají do katastrofy a smrti.
Existují však i méně dramatické, jemnější verze tohoto sklonu k víře samotné. V domnění, že jsme spaseni svou vírou, a nikoli životem v souladu s vírou, můžeme být v pokušení žít mimo řád Božích přikázání; existuje pokušení věřit, že když už jsme spaseni a nemůžeme o své spasení přijít, na našem jednání nezáleží.
To je lákavá představa. Není však součástí Božího řádu. V Deuteronomiu, kde se píše: "Nebudeš pokoušet Hospodina, svého Boha," hned v následujícím verši stojí: "Budeš pilně zachovávat Hospodinova přikázání, jeho svědectví a jeho ustanovení, která ti přikázal. A budeš dělat, co je správné a dobré v Hospodinových očích, aby se ti dařilo" (Deuteronomium 6:17-18). 3
Podstupování pošetilého rizika ve jménu "víry" je ve skutečnosti popřením víry - nikoli svědectvím o víře. Pravá víra se projevuje životem podle přikázání.
Ďábel, který nedokázal Ježíše pokoušet na fyzické ani intelektuální úrovni, nyní přistupuje k pokoušení na nejvyšší úrovni ze všech. Naznačuje to ďábel, který Ježíše vyvede na nesmírně vysokou horu. Jako chrám ve Svatém městě symbolizuje mentální rovinu našeho života, zahrnující záležitosti víry a přesvědčení, hora představuje ještě vyšší rovinu - rovinu naší nejvyšší, a tedy nejniternější lásky k Pánu. 4
Pokud Ježíš tuto lásku opustí, ďábel mu slibuje, že mu dá všechna království světa a jejich slávu. Jediné, co bude muset Ježíš udělat, je padnout na kolena a poklonit se ďáblovi.
To lze považovat za lákavou nabídku. Vždyť kdo by nechtěl vlastnit celý svět se všemi jeho královstvími a veškerou jeho slávou? Čest, slávu a bohatství! Moc, prestiž a zisk! To vše je velmi lákavé. Ale má to háček: aby člověk tohle všechno získal, musí místo Boha uctívat Satana.
Ježíš se nenechá oklamat Satanovou prázdnou nabídkou. Především svět nepatří, nikdy nepatřil a nikdy patřit nebude. "Hospodinova je země i její plnost" (Žalmy 24:1). Takže to stejně není Satanovo, co by měl rozdávat! Za druhé, Ježíš nepřišel, aby tyransky vládl lidem, aby jim otrocky sloužil, nebo aby je dokonce nutil milovat ho. Naopak, Ježíš přišel osvobodit lidi od všech forem tyranie, zejména od tyranie sebelásky, která touží vládnout nad ostatními - být vládcem všech království světa.
Tato "láska k vládnutí", někdy označovaná jako "láska k panování" nebo prostě touha mít po svém, je vnitřní pohnutkou, která ničí vztahy a redukuje lidi na to, že jsou buď pánem, nebo otrokem. I když ji ne vždy rozpoznáme jako "lásku k vládnutí", projevuje se jako touha kontrolovat, co druzí milují, co si myslí a co dělají. Ať už se jedná o vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, rodičem a dítětem, učitelem a žákem nebo manželem a manželkou, chamtivá touha ovládat druhé a nutit lidi, aby dělali to, co si přejeme - pokud je založena na sebelásce, nikoli na vzájemném respektu - je vždy destruktivní. 5
To je tedy třetí pokušení, s nímž je Ježíš konfrontován. Je to pro něj nejvyšší a nejtěžší pokušení ze všech. Ze své božské moci mohl snadno ovládnout svět a donutit všechny, aby ho milovali a dodržovali jeho přikázání. Tento druh vnějšího donucování je však protikladný Boží lásce. To je tedy vnitřní důvod, proč se Ježíš rozhodl odolat tomuto třetímu a nejniternějšímu pokušení. Boží láska k nám, jak se projevila v Ježíši, je tak velká, že nám dokonce dává svobodu tuto lásku odmítnout, pokud se tak rozhodneme. Nebude nás nutit, abychom v něj věřili nebo ho milovali, i když ví, že v tom spočívá naše největší štěstí. Nepodlehne pokušení stát se vládcem "všech království světa" a netouží získat "jejich slávu".
Místo toho bude navždy zachovávat a chránit naši svobodu buď odmítnout, nebo přijmout požehnání, která od Něho plynou. 6
To je důvod, proč Ježíš, opět cituje Písmo, odmítá Satanovu nabídku slovy: "Pryč s tebou, Satane. Vždyť je psáno: 'Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu budeš sloužit'" (Matouš 4:10; viz také Deuteronomium 6:13).
V každém případě, ať už se jedná o pokušení těla (chléb), mysli (chrám) nebo ducha (hora), Ježíš dokáže ďáblovi odolat pomocí moci Písma svatého. Zatímco ďábel používá Písmo, aby ospravedlnil zlo, Ježíš používá Písmo, aby mu odolal. Pokaždé, když je Ježíš pokoušen, odpovídá slovy "Je psáno". Pekelní ďáblové nemohou moci Písma odolat. Dočasně poraženi se vzdávají a odcházejí, čímž umožňují andělům přiblížit se s útěchou. Proto čteme: "Tehdy ho ďábel opustil a hle, přišli andělé a sloužili mu" (4:11). 7
Na příběhu o Ježíšově pokušení na poušti vidíme, jakou moc má Písmo svaté při překonávání pokušení. Tato zkouška je nezbytným a zásadním krokem v Ježíšově duchovním vývoji. Pokřtěn ve vodách pravdy okamžitě prochází ohněm duchovního pokušení. Tímto způsobem se postupně sjednocuje se samotnou pravdou.
Stejně jako pro Ježíše, tak i pro nás je pokušení nezbytným krokem na cestě našeho duchovního rozvoje. Když se dovoláváme pravd Písma svatého a používáme je v boji s pokušením, stáváme se jimi vlastními a tyto pravdy se stávají součástí toho, kým jsme. Používáním pravd z Písma otevíráme cestu andělům, aby skrze tyto pravdy proudili dovnitř a sloužili nám: "Tehdy ho ďábel opustil a hle, přišli andělé a sloužili mu" (4:11).
Přinášení slova pohanům
12. Když Ježíš uslyšel, že Jan byl vydán [do vazby], odešel do Galileje;
13. Opustil Nazaret, přišel a usadil se v Kafarnaum, které je na pobřeží, na pomezí Zabulona a Neftalíma,
14. Aby se naplnilo, co bylo oznámeno skrze proroka Izaiáše, který řekl,
15. "Země Zabulonova a země Neftalíova, cesta k moři, za Jordánem, Galilea pohanů;
16. Lid, který seděl ve tmě, spatřil veliké světlo, a těm, kdo seděli v zemi a stínu smrti, vzešlo světlo."
17. Od té chvíle začal Ježíš kázat a říkat: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království."
18. Když Ježíš chodil kolem Galilejského jezera, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak házejí síť do moře; byli totiž rybáři.
19. Řekl jim: "Pojďte za mnou, a učiním vás rybáři lidí." A oni mu řekli: "Pojď za mnou, a já tě učiním rybářem lidí."
20. A oni hned opustili [své] sítě a šli za ním.
21. Když se odtud vzdaloval, uviděl na lodi s jejich otcem Zebedeem další dva bratry, Jakuba [syna] Zebedeova a jeho bratra Jana, jak spravují sítě, a zavolal je.
22. A hned opustili loď i svého otce a šli za ním.
23. Ježíš obcházel celou Galileu, učil v jejich synagogách, kázal evangelium o království a uzdravoval každou nemoc a každý neduh v lidu.
24. Zpráva o něm se roznesla po celé Sýrii a přiváděli k němu všechny nemocné, kteří měli různé nemoci a trápení, jež [je] sužovaly, posedlé démony, blázny a ochrnuté, a on je uzdravil.
25. Šly za ním mnohé zástupy z Galileje, Dekapole, Jeruzaléma, Judska i zpoza Jordánu.
Vycházeje z pokušení, Ježíš si hlouběji uvědomuje moc Písma. Poté, co ho úspěšně použil během tří pokušení na poušti, si uvědomuje, že bude hlavním prostředkem, díky němuž bude moci zachránit lidstvo. To je vlastně jeho poslání - nic menšího než záchrana lidského rodu. A nyní je to o to naléhavější, že Jan Křtitel (představující doslovné pravdy Slova) byl zajat a uvězněn. Proto se Ježíš rozhoduje pokračovat v díle Jana Křtitele a volá stejně jako Jan: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království" (4:17).
Ježíšovo jednání je nyní rychlé a promyšlené. Není času nazbyt. Okamžitě shromažďuje své první učedníky a říká: "Pojďte za mnou a učiním vás rybáři lidí" (4:19). Poté, co shromáždil své učedníky, cestuje po Galileji, učí, káže a uzdravuje. "A jak cestoval, jeho sláva rostla a lidé přicházeli, aby ho viděli a slyšeli, a přinášeli s sebou lidi nemocné, posedlé démony a ochrnuté. A Ježíš je všechny uzdravoval" (4:24).
Co se zde děje a jak to souvisí s božským uspořádáním těchto epizod? Musíme si uvědomit, že Ježíš byl právě pokřtěn a poté pokoušen na poušti. Nejenže se naučil pravdu (symbolizovanou přijetím křestní vody), ale okamžitě ji využil při překonávání tří po sobě jdoucích pokušení. To symbolizuje velkou sílu, která do nás proudí poté, co jsme se naučili pravdě a použili ji k vítězství v pokušení. V Ježíšově případě tuto sílu používá k uzdravování nejrůznějších nemocí, a to okamžitě. V našem případě je to moc milovat bližního jako sebe sama, konat dobro druhým a sloužit jim bez myšlenky na sobecký prospěch. Do té míry, do jaké tak činíme, odkládáme veškeré sobecké pohnutky a zároveň věříme, že je to Bůh sám, kdo skrze nás koná dobro, přicházíme do stavů pokoje.
To je pokoj, radost a veselí mysli, které jsou nám vždy k dispozici - a které nejcitelněji zakoušíme po duchovním zápase. Pozoruhodné je také to, že Ježíš nezačíná svou veřejnou službu až po křtu. Svou službu začíná spíše po sérii vyčerpávajících pokušení. Něco podobného se může odehrát v životě každého z nás. I my se můžeme stát uzdravující přítomností pro druhé - ne proto, že jsme se naučili pravdě (křest), ale proto, že jsme tuto pravdu vnesli do svého života, použili ji v boji s pokušením a vzdali slávu Bohu. Teprve pak zakoušíme opravdový vnitřní pokoj. 8
Tím však proces nekončí. Je zcela přirozené chtít se o tento mír podělit s ostatními a hledat způsoby, jak to udělat. V Ježíšově případě se okamžitě vydává do Galileje, aby zahájil svou veřejnou službu. I my budeme hledat způsoby, jak se o svou zkušenost podělit s ostatními. Koneckonců "viděli jsme velké světlo". I když jsme možná prožívali svůj vlastní "stín smrti", zakoušeli jsme také tichou vnitřní radost, která přichází k těm, kdo zvítězili v pokušení.
Zkušenost takového vnitřního pokoje je příliš úžasná na to, abychom si ji nechali pro sebe. Něco hluboko v nás touží oslovit druhé, aby se naplnila slova proroka: "Lid, který seděl ve tmě, spatřil veliké světlo a těm, kdo seděli v kraji a stínu smrti, vzešlo světlo (Matouš 4:16; Izajáš 9:2).
Poznámky pod čarou:
