Soudců 14: Samsonova Pelištejská manželka.

V době Samsona Filištíni zuřivě utiskovali Izrael. Pelištejci žili na pobřeží a klidně mohli pocházet ze zámoří. Žili v této oblasti asi 600 let a Starý zákon se zmiňuje o mnoha pozdějších konfliktech s Pelištejci.

Jednoho dne Samson uviděl v Timnath mladou filištínskou ženu a požádal své rodiče, aby ji získali za manželku. Ptali se, proč si nevybral izraelskou ženu, ale on trval na tom, že si vezme ženu, kterou viděl v Timnath, a tak se s ní všichni vydali naproti. Na cestě na Samsona zaútočil lev a on ho roztrhal holýma rukama. Po nějaké době, když procházel stejným místem, bylo uvnitř lví mrtvoly roj včel a medu. Část medu snědl a část z něj dokonce přinesl rodičům, ale neřekl jim, odkud pochází.

Žena Samsona potěšila a uspořádal hostinu, na kterou bylo pozváno třicet společníků. Na hostině jim Samson řekl hádanku: „Z jedlíka vzešlo něco k jídlu, ze silného něco sladkého. Řekl, že když hádanku vyluští v sedmi dnech svátku, dá jim třicet lněných prostěradel a třicet převleků. Pokud ne, měli mu dát totéž. Tři dny nedokázali vyřešit hádanku, a tak přesvědčili Samsonovu ženu, aby ho prosila o odpověď. Na konci sedmi dnů muži odpověděli na Samsonovu hádanku a on se rozzuřil.

Potom na Samsona sestoupil Hospodinův duch a zabil třicet Pelištejců z Aškalonu, vzal jejich roucha a dal je třiceti mužům o hostině. Jeho žena byla dána jeho společníkovi.

*****

Duchovní smysl mocných Pelištejců je věřit, že víra je nanejvýš důležitá a nevyžaduje charitu ani dobré skutky v životě – základní duchovní chyba. Tento způsob myšlení se nazývá spiritualita „pouze víra“ a může mít mnoho podob. Blízkost Pelištejců k Izraeli je také významná, protože naznačuje, že pokušení preferovat víru bez ohledu na lásku není nikdy daleko (viz Swedenborgovo dílo, Pravé křesťanské náboženství 200[3]).

Honba za filištínskou manželkou odráží svůdnou povahu víry bez lásky k bližnímu, snadné, samolibé spirituality. Mladý lev představuje pouze sílu víry, která nás drží ve svém sevření. Med představuje duchovní sladkost po regeneraci, když využíváme svou víru k rozšíření našich srdcí a myslí (viz Swedenborgovo dílo, Nebeská tajemství 5620[1]).

Samsonova hádanka představuje záhadnou povahu učení Slova pro ty, kteří žijí pouze vírou. Číslo třicet představuje to, co je celistvé, v tomto případě zcela protikladnou povahu samotné víry a pravého duchovního života. Lněná prostěradla a převlékání znamenají zahájení pravého duchovního života, který zahrnuje pokání, život podle Slova a uznání Pána. Len je materiálem kněžského roucha a představuje nejvyšší duchovní pravdy (Nebeská tajemství 5319[7]).

Tento konec tohoto příběhu nám ukazuje, že víra samotná se zdvojnásobuje a vede ke zcela vnějšímu pochopení Pána. To je vidět v tom, že vezmete oděv od třiceti mrtvých Pelištejců a dáte je Pelištejcům z hostiny. Samsonova žena, která byla dána jeho filištínskému společníkovi, představuje úplný předěl mezi samotnou vírou a láskou k Pánu. Samsonův zdánlivý hněv je ve skutečnosti horlivostí chránit podstatu pravého duchovního života, který pochází od Pána (viz Swedenborgovo dílo, Zjevená Apokalypsa 365).

5695. 'And he washed his face' means that it took steps to ensure this. This is clear from the meaning of 'washing his face' here as taking steps to ensure that it remained unseen; for Joseph's face was washed, and so steps were taken by him to ensure that his tears remained unseen. The full implications of this will in the Lord's Divine mercy be stated further on; but let something be said at this point about the correspondence of a person's face with his interiors. His face is what is external serving to represent his interiors. For the face has been designed in such a way that a person's interiors may be seen there as if in a mirror that reflects things in a representative fashion; it has been so designed that another may know its owner's attitude of mind towards himself, so that the owner reveals his sentiments when he speaks not only through his speech but also through his face. This was the kind of face possessed by the most ancient people who belonged to the celestial Church, and it is the kind that all angels have. Angels have no wish to conceal from others anything they think, for they think solely of their neighbour's well-being. Nor do they have any thought hidden away which desires their neighbour's well-being for some selfish reason of their own.

[2] But those in hell, as long as they are not seen in the light of heaven, have a face other than the one that corresponds to their interiors. The reason for this is that during their lifetime they bore witness by means of their face to charity towards the neighbour solely for the sake of their own position and gain; they did not desire their neighbour's well being except insofar as it was identical with their own. Consequently the expression on their face is at variance with their interiors. Sometimes that variance is so great that feelings of enmity, hatred, and revenge, and the desire to murder are inwardly present, yet their face is set in such a way that love towards their neighbour is beaming from it. From this one may see how far people's interiors disagree at the present day with their exteriors, and why they resort to those kinds of practices to serve their own interests.