Kapitola 9.
Odpuštění hříchu
1. Nastoupil na loď, přeplul na druhý břeh a přišel do svého města.
2. A hle, přivedli k němu jednoho nemocného ochrnutého, svrženého na lůžko, a Ježíš, když viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Dítě, měj důvěru, tvé hříchy jsou ti odpuštěny." A on řekl: "Dítě, měj důvěru, tvé hříchy jsou ti odpuštěny."
3. A hle, někteří ze zákoníků si v duchu řekli: "Ten (člověk) se rouhá." A tak se mu zjevil.
4. Když Ježíš viděl jejich myšlenky, řekl: "Proč ve svých srdcích smýšlíte bezbožně?
5. Neboť co je snazší, říci: 'Odpuštěny jsou ti hříchy', nebo říci: 'Vstaň a choď'?
6. Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy." - Potom řekne [nemocnému] ochrnutím: "Vstaň, vezmi své lůžko a jdi do svého domu." - "Vstaň, vezmi své lůžko a jdi do svého domu." - "Vstaň!
7. Ten vstal a odešel do svého domu.
8. Zástupy to viděly, žasly a velebily Boha, který dává lidem takovou moc.
Je stále jasnější, že postupné odhalování Ježíšova božství je ústředním tématem tohoto evangelia. Matoušovi jde zároveň o postupné uvědomování si Ježíšovy přítomnosti a moci v našem životě. Úsvit tohoto uvědomění je představován uspořádaným, postupným zjevováním jeho božství v epizodě za epizodou, nejprve v kázání na hoře, dále v uzdravení malomocenství, ochrnutí a horečky a poté v utišení větru a vln. Ve všech těchto případech Ježíš postupně odhaluje svou moc ve světě přírody - mluví s autoritou, léčí nemoci a uklidňuje moře. Poté ukazuje, že má svou moc i v duchovním světě: vyhání démony ze dvou posedlých mužů.
V další epizodě Ježíš vykoná zázrak, který dále odhaluje jeho moc v duchovním světě. Čteme: Ježíš viděl jejich víru a řekl ochrnutému: "Synu, buď dobré mysli, tvé hříchy jsou ti odpuštěny." ("Hle, přivedli k němu ochrnutého, který ležel na lůžku.9:2).
Ježíš zde poprvé odhaluje něco ze svého božského otcovství, neboť ochrnutého oslovuje "synu". Prozrazuje také, že má božskou schopnost odpouštět hříchy, neboť dodává: "Tvé hříchy jsou odpuštěny." Pro náboženské vůdce, kteří ho zaslechli, to představuje rouhání. Podle jejich chápání může hříchy odpouštět pouze Bůh. Je pro ně nepředstavitelné, že by tuto schopnost mohl mít pouhý člověk. Proto Ježíše obviňují a říkají si: "Tento člověk se rouhá (9:3).
Ježíš ví, že jsou zastrašeni jeho rostoucím vlivem. A ví, že ho považují za hrozbu pro svou autoritu. Protože to všechno ví, Ježíš jim říká: "Proč ve svých srdcích smýšlíte zle? Co je snazší říci: 'Odpouštějí se vám hříchy', nebo říci: 'Vstaňte a choďte'?" Ježíš se ptá: "Co je snazší říci?" "Co je snazší říci?" ptají se. (9:5).
To je důležitá otázka. Je přece snadné říci: "Vstaň a choď," ale odpouštět hříchy je něco jiného. Vstát a chodit je fyzické, odpuštění - ať už dané, nebo přijaté - je duchovní. Pro podrážděného rodiče je snazší říci neochotnému dítěti: "Vstaň a jdi," ale větší úsilí vyžaduje nejprve pochopit hlubší příčiny, které stojí za neochotou dítěte poslechnout. Pochopení je vždy tou obtížnější částí. Odpuštění je ještě těžší.
Věnovat pozornost příčinám sice vyžaduje mnohem větší uvědomění, citlivost a úsilí, nicméně je to nejúčinnější způsob, jak se vypořádat s příznaky. Stejně tak pokud se chceme zbavit duchovní paralýzy - ať už jde o neschopnost dotáhnout do konce potřebné úkoly, nebo o odpor k tomu, abychom se zbavili nějaké křivdy - musíme začít na úrovni příčin. Jaké jsou duchovní příčiny, které nám brání v tom, abychom dělali, co je v našich silách? Jaké duchovní příčiny nám brání zbavit se zášti? Právě takové otázky si klademe na cestě duchovního rozvoje - cestě, která začíná rozpoznáním a uznáním nějakého hříchu v nás samých a vede k odpuštění hříchů.
Abychom pochopili obtíže spojené s odpuštěním hříchu, musíme pochopit, co to obnáší. Pokud se domníváme, že jde o jednoduchou modlitbu typu: "Odpusť mi, Pane, neboť jsem zhřešil," jsme na velkém omylu, protože to zahrnuje mnohem více. Není to tak jednoduché. Pánovo odpuštění je nám sice vždy k dispozici, ale musíme zkoumat sami sebe a velmi konkrétně si uvědomit, jakého hříchu jsme se dopustili. To je první krok. Jakmile ho identifikujeme, musíme ho uznat, převzít za něj zodpovědnost, vyznat ho Pánu a prosit o sílu, abychom se tohoto hříchu už nedopouštěli. Dále musíme začít nový život a věřit, že Pán má nejen moc odstranit hříšné touhy, ale také nám dát moc začít nový život, jakoby od sebe. Bude to nový život v souladu s Boží pravdou. 1
Když pokračujeme v životě podle Boží pravdy, zjišťujeme, že pravda skutečně zahání hřích a posílá ho do nejzazších končin našeho vědomí, stejně jako Ježíš (v předchozí epizodě) poslal démony z lidí do prasat a pak do mořských hlubin. Podobně i v této epizodě říká: "Syn člověka [božská pravda] má na zemi moc odpouštět hříchy" (9:6).
Tajemství tohoto zázraku spočívá v tom, že Pánova dobrota a moc působí skrze pravdu, kterou se snažíme vkládat do svého života. Samotná pravda nám bez Pánovy dobroty a moci nemůže pomoci. Může však sloužit jako posvátná nádoba, do níž může proudit Boží dobrota a moc. Čím je pravda přesnější, tím plněji přijímá a využívá lásku a moc, které do ní proudí od Boha. Je to podobné, jako když naše tělo přijímá a využívá potravu, kterou jsme si vybrali: čím je potrava výživnější, tím více energie a síly je nám k dispozici. 2
To vše je obsaženo v Ježíšově tvrzení "Syn člověka [božská pravda] má moc na zemi odpouštět hříchy" (9:6). V řečtině je výraz "odpustit" ἀφίημι (aphiémi), což znamená "propustit" nebo "poslat pryč". Slovo "prominutí" je asi nejbližším termínem, neboť doslova znamená "poslat zpět". Fráze "odpuštění hříchů" tedy doslova znamená poslat hříchy zpět do pekel, odkud přišly. To je tedy vnitřnější význam slovního spojení "odpuštění hříchů". Jinými slovy, když jsou hříchy odpuštěny, jsou prominuty, poslány zpět a odstraněny. Toto "odstranění hříchů" spočívá v tom, že jsou odstraněny z našeho vědomí a poslány do pozadí - nikoliv vymazány z našeho života. 3
Po prohlášení, že Syn člověka má moc odpouštět hříchy, se Ježíš obrací k ochrnutému a říká: "Vstaň, vezmi své lůžko a jdi do svého domu" (9:6) Ochrnutý kupodivu vstane a odchází do svého domu, hříchy jsou mu odpuštěny a schopnost chodit obnovena. Je pozoruhodné, že Ježíš se nejprve postará o ochrnutého duchovní potřeby (odpustí mu hříchy) a teprve poté uspokojí jeho přirozené potřeby (obnoví jeho schopnost chodit). Když jsme tělesně nemocní nebo postižení, je snadné uznat, že něco není v pořádku, a je snadné určit příčiny - nastydli jsme, vymkli jsme si kotník atd.
Duchovní neduhy jsou však obtížnější, protože hlubší příčiny se hůře identifikují a proces uzdravení je méně zřejmý. Když jsou lidé fyzicky nemocní nebo zranění, málokdy chtějí v tomto stavu zůstat; chtějí se uzdravit. Když jsou však lidé duchovně nemocní nebo duševně zranění, ne vždy chtějí svůj stav změnit; nemusí se chtít vzdát svých destruktivních návyků nebo se zbavit hlodajících zášti. Někdy raději lpí na těchto stavech duchovního ochromení a říkají věci jako: "Nechte mě na pokoji".
Proto je odpuštění hříchu - uzdravení zevnitř - až do tohoto okamžiku evangelijního vyprávění Ježíšovým největším zázrakem. Nejprve uzdravil duši, pak uzdravil tělo. Odpuštěním hříchu Ježíš umožnil ochrnutému muži vstát a chodit.
Zástupy žasly. Když viděli, co se stalo, "žasli a velebili Boha" (9:8). Naproti tomu náboženští vůdci reagovali zcela jinak. Sotva si všimli, že ochrnutý člověk byl právě uzdraven, zaměřili se na to, co považovali za rouhání: Ježíš si přisvojil právo odpouštět hříchy - něco, co může dělat pouze Bůh. Tím se Ježíš postavil na roveň Bohu.
Zástupy to tak neviděly. Nejenže žasli nad tím, co Ježíš udělal, ale také "oslavovali Boha, který dal lidem takovou moc" (9:8). Tento verš jasně ukazuje, že zástupy stále vnímají Ježíše jako člověka - ale velmi zvláštního člověka, kterému byla dána mimořádná moc, včetně moci odpouštět hříchy jako Bůh.
Nové víno
9. Když Ježíš procházel kolem, uviděl muže, který seděl u příjmu daně a jmenoval se Matouš, a řekl mu: "Pojď za mnou!" Ten vstal a šel za ním.
10. Když seděl v domě, hle, přišlo mnoho celníků a hříšníků a seděli s Ježíšem a jeho učedníky.
11. Když to farizeové viděli, řekli jeho učedníkům: "Proč váš Učitel jí s celníky a hříšníky?" A tak se stalo.
12. Ježíš jim však naslouchaje řekl: "Ti, kdo mají sílu, nepotřebují lékaře, ale ti, kdo mají nemoc, ano.
13. Vy však jděte [a] učte se, co to znamená: "Chci milosrdenství, a ne oběť, neboť jsem nepřišel volat spravedlivé, ale hříšníky k pokání.""
14. Tehdy k němu přistoupili Janovi učedníci a řekli: "Proč se my a farizeové často postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?" 15. "Proč se postíme?
15. Ježíš jim řekl: "Mohou synové nevěsty truchlit, dokud je s nimi Ženich? Ale přijdou dny, kdy jim bude Ženich odňat, a tehdy se budou postit.
16. A nikdo nezáplatuje starý šat [záplatou] z nepotrhané látky, neboť to, co se vyplní, z oděvu ubírá a trhlina se zhoršuje.
17. Ani mladé víno nenalévají do starých lahví, jinak se lahve roztrhnou, víno se vylije a lahve se zkazí, ale mladé víno nalévají do nových lahví a obojí se zachová."
Když se narodil Ježíš, řekl anděl Josefovi: "Dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." (1:20-21). Božská láska ve své podstatě touží po spáse každého člověka. 4
Jedná se o obecný, snadno pochopitelný koncept. Konkrétněji však evangelia prohlašují, že Bůh přišel na svět jako Ježíš Kristus, aby lidi zachránil z jejich hříchů, vykoupil je a osvobodil z otroctví sobeckých zájmů. V kázání na hoře, při uzdravování nemocných, utišování bouře a vyhánění démonů Ježíš tuto základní lásku projevuje, ale nezjevuje ji v plném rozsahu. Nyní však při vyhánění démonů a odpouštění hříchů dává Ježíš jasněji najevo svůj božský záměr: přichází, aby svému lidu odpustil - "aby ho zachránil od hříchů" - a tím ho osvobodil. Jak jsme právě viděli, odpuštění je odstranění hříchu - něco, co lze uskutečnit pouze božskou mocí za lidské spolupráce.
Je proto důležité vědět, jak toho Bůh dosahuje. Nejprve nám dává božskou pravdu (horské kázání). Učí nás pravdám, podle kterých bychom mohli vést svůj život, abychom byli spaseni. Za druhé, protože to sami nedokážeme, dává nám moc žít podle této pravdy. Tímto způsobem, a žádným jiným, z nás mohou být odstraněny naše hříchy, a tím i odpuštěny. 5
Tento přístup k odpuštění hříchů byl v té době zcela novým konceptem. Předtím se věřilo, že hříchy mohou být odpuštěny pouze obětováním nevinných zvířat. Jednou ročně se "hříchy lidu" obřadně vkládaly na kozla, který byl vyhnán na poušť. Věřilo se, že vyhnání tohoto "obětního beránka" může nějakým způsobem "sejmout" hříchy lidu (Leviticus 16:21-23). Hříšníkům (včetně výběrčích daní) se museli úzkostlivě vyhýbat; stýkat se s nimi bylo nemyslitelné.
Přichází Ježíš. Hned poté, co odpustil a uzdravil ochrnutého muže, Ježíš osloví Matouše, opovrhovaného celníka, a řekne mu: "Pojď za mnou!" ("Pojď za mnou!").9:9). Ježíš pak usedá k jídlu s mnoha dalšími celníky a hříšníky. Náboženští vůdci, kteří jsou Ježíšovým chováním šokováni, konfrontují učedníky a ptají se jich, proč jejich učitel sedí s celníky a hříšníky (9:11). Podle jejich měřítek není náboženství určeno pro hříšníky, ale spíše pro vážené, vzdělané lidi z vyšších vrstev - pro ty, které Bůh obdařil bohatstvím a výsadami; je určeno pro ty, kteří se považují za nepostižené hříchem.
Ježíš však přišel, aby to všechno převrátil naruby. Přišel ukázat, že náboženství je pro všechny, pro bohaté i chudé, vzdělané i nevzdělané, vládce i služebníky. Náboženství už nemělo být vnímáno jako prostředek k posílení vlastní slávy a získání moci ve světě. Spíše by sloužilo k osvobození lidí od hříchu, aby mohli zakusit nebeské království - království, které není "nahoře", ale spíše kolem nich a v nich. 6
Jinými slovy, Ježíš přišel oživit a vzkřísit tehdejší náboženství - náboženství, které se dostalo do smrtelného sevření pomýlených a do sebe zahleděných lidí. Protože tito náboženští vůdci měli falešné představy o tom, co je skutečné náboženství, nebo dokonce kdo je Bůh, lidé byli svedeni na scestí a žili v pekelném otroctví. Stoupenci s dobrými úmysly, ale oklamaní, trávili svůj život snahou dodržovat přísné tradice náboženského zřízení, i když zanedbávali vlastní Boží přikázání.
Mezitím, co pravé náboženství trpělo a vymíralo, zamořovaly lidi duchovní neduhy nejrůznějšího druhu. Když Ježíš prohlašuje, že přišel uzdravit duchovní nemoci, které ničily duši jeho lidu, náboženští vůdci jsou pobouřeni. Zvláště je šokuje, že Ježíš hrubě porušuje tabu, které přísně zakazuje stýkat se s hříšníky. Ježíš však vidí věci zcela jinak. Ví, že přišel především pro hříšníky - ne pro ty, kteří se považují za zdravé. Jak říká: "Ti, kdo jsou zdraví, nepotřebují lékaře, ale ti, kdo jsou nemocní" (9:12).
Ježíš náboženským vůdcům bez okolků říká, že by se měli více zaměřit na podstatné věci náboženství a méně na vnější obřady. Cituje proroka Ozeáše a říká jim: "Jděte a naučte se, co to znamená: 'Chci milosrdenství, a ne oběti'" (9:13). Ježíš chce, aby náboženští vůdci pochopili, že jejich skutečná práce nespočívá v obětování beránků, pálení holubic nebo kropení lidí krví býků. Nejde ani o dlouhé půsty a okázalé projevy utrpení. Spíše jde o to, aby učili pravdu a povzbuzovali lidi k dobrému životu. To zahrnuje i pomoc lidem uvědomit si, že všichni jsme hříšníci, kteří jsou povoláni k tomu, aby si navzájem pomáhali a podporovali se v procesu duchovního rozvoje. Jak říká Ježíš: "Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky k pokání" (9:13).
Pravé náboženství však nespočívá jen v tom, že poznáváme a hledáme vysvobození z našich hříšných cest, ale také v tom, že hodujeme a radujeme se, protože Pán je přítomen. Ježíš to dokazuje tím, že usedá ke stolu se svými učedníky, celníky a hříšníky, aby s nimi povečeřel. Náboženství pro Ježíše rozhodně zahrnuje vážné pokání. Cílem je však radostný, rozkošný život, naplněný Boží přítomností - neboť On žije mezi svým lidem jako ženich se svými přáteli. Na otázku, proč se jeho učedníci nepostí, Ježíš odpovídá: "Mohou přátelé ženicha truchlit, dokud je ženich s nimi?" Ježíš se ptá, proč se jeho učedníci nepostí. (9:15).
To jsou některé z nových myšlenek, které Ježíš přinášel světu. Byly to nové šaty a nové víno - šaty, které nelze přišít na staré šaty, a víno, které nelze nalít do starých měchů (9:16-17). Pro ty, kteří stále věřili, že Bůh má zalíbení pouze ve starých šatech opotřebovaných tradic a starých měšcích strnulého učení, bylo živé náboženství Ježíše Krista překvapující - dokonce šokující - skutečností.
Aby lidé mohli správně přijmout nové pravdy, které Ježíš přišel zjevit, museli by být pružní a poddajní. Museli by vykořenit staré postoje a překonat rigidní víru. Jinak by se tyto nové pravdy nemohly vejít do starých měchů; stejně jako nové víno by tyto nové pravdy dále kvasily a rozšiřovaly se, až by nakonec staré, vyschlé měchy protrhly. Bylo by tedy zapotřebí "nových měchů", nových způsobů, jak reagovat na potřeby druhých, a nového chápání toho, jak s lidmi jednat.
"Nové víno", které Ježíš přišel zjevit, by nespočívalo v rigidním dodržování vnějších zákonů nebo v přísném dodržování prázdných rituálů. Spíše by šlo o nový, vnitřnější život víry a lásky, který by se sice řídil přikázáními, ale chápal by se novýma očima a praktikoval novým srdcem. Náboženství vnějších rituálů by bylo nahrazeno náboženstvím vnitřní očisty. Toto nové náboženství by přineslo nový život světu na pokraji duchovní smrti. Než by se tak však mohlo stát, musely by být odstraněny falešné představy (staré látky a staré měchy). Teprve pak by se naplnila prorokova slova: "Dám vám nové srdce a vložím do vás nového ducha; odstraním z vás vaše kamenné srdce a dám vám srdce z masa" (Ezechiel 36:26).
Obnovení duchovního života
18. Zatímco jim to říkal, hle, přišel k němu vladař a klaněl se mu: "Moje dcera už je mrtvá, ale pojď, polož na ni ruku, a bude žít." A on mu odpověděl: "Já jsem mrtvý."
19. A Ježíš, který vzešel, šel za ním i se svými učedníky.
20. A hle, žena, která byla dvanáct let nemocná krvácením, se dotkla lemu jeho roucha, když přišla zezadu;
21. Řekla si totiž v duchu: "Kdybych se jen dotkla Jeho roucha, budu uzdravena." A tak se dotkla Jeho roucha.
22. Ježíš se obrátil a když ji uviděl, řekl: "Měj důvěru, dcero, tvá víra tě zachránila." A žena byla od té hodiny uzdravena.
23. Když Ježíš vešel do vladařova domu a uviděl hráče na flétnu a zástup, který dělal rozruch, řekl: "Vezměte si to!
24. Říká jim: "Odejděte, neboť ta dívka není mrtvá, ale spí." Oni se mu však vysmáli.
25. Ale když byl zástup vyhnán, vešel dovnitř, [chytil] ji za ruku a děvečka vstala.
26. A ta pověst se roznesla po celé té zemi.
27. Když Ježíš procházel kolem, šli za ním dva slepci a volali: "Smiluj se nad námi, Synu Davidův."
28. Když přišel k domu, slepí [muži] k němu přistoupili a Ježíš jim řekl: "Věříte, že to mohu udělat?" 29. "Ano," odpověděli mu. Řekli mu: "Ano, Pane." A on jim odpověděl: "Ano, Pane."
29. On se dotkl jejich očí a řekl: "Ať se vám stane podle vaší víry." 30. "Ať se vám stane podle vaší víry," odpověděli mu.
30. Otevřely se jim oči a Ježíš je napomenul: "Hleďte, abyste to nikomu nedali poznat!" A tak se jim otevřely oči.
31. Když však vyšli, šířili jeho slávu po celé té zemi.
32. A když vyšli, hle, přivedli k němu člověka němého, posedlého démonem.
33. Když byl démon vyhnán, němý promluvil a zástupy se divily a říkaly, že se to v Izraeli nikdy tak nezjevilo.
34. Farizeové však říkali: "Vládcem démonů vyhání démony." A tak se stalo.
Oživení náklonnosti
Tato epizoda začíná tím, že Ježíš je požádán, aby učinil zázrak, který předčí všechny předchozí zázraky. Je požádán, aby vrátil život mrtvé dívce! Cestou se k němu přiblíží žena, která má "už dvanáct let problém s krví" (9:20). V domnění, že může být uzdravena pouhým dotykem vnějšího lemu Ježíšova roucha, přistupuje k Ježíši zezadu a dotýká se "lemu jeho šatů" (9:21). Jakmile to udělá, Ježíš se otočí, uvidí ji a řekne: "Dcero, tvá víra tě zachránila" a žena je v tu chvíli uzdravena (9:22).
Je třeba připomenout, že k tomuto uzdravení dochází, když je Ježíš na cestě, aby oživil mladou dívku, která je údajně mrtvá. Byl požádán, aby mladou dívku přivedl zpět k životu. Jak může toto zdánlivé přerušení souviset s tím, co předchází a co následuje?
V doslovném smyslu není souvislost snadno patrná, ale vnitřní pochopení duchovního smyslu poskytuje několik užitečných vodítek.
Důležité vodítko lze nalézt v pochopení duchovního významu slovního spojení "lem jeho roucha". Ve Slově "oděv" představuje pravdy. Stejně jako oděv chrání naše nahé tělo před vystavením různým povětrnostním podmínkám, pravda nás chrání před vystavením falešným přesvědčením, která by mohla poškodit naši nevinnost. Vnitřní oděv tedy představuje spíše vnitřní pravdy Slova a vnější oděv představuje spíše vnější, doslovné pravdy Slova. Žena, která se dotkla lemu Pánova vnějšího oděvu, tedy představuje upřímnou víru, že Pán nám může zprostředkovat uzdravující moc skrze ty nejdoslovnější pravdy svého Slova - samotný "lem jeho oděvu". A protože jsou tyto pravdy spojeny s Pánem, obsahují moc uzdravit naše duchovní neduhy. 7
Ale tato žena musela něco udělat. Musela jednat podle své víry, že ji Pán může uzdravit. A tak také učinila. Přistoupila k Němu a dotkla se lemu Jeho roucha. Podobně je tomu v životě každého z nás. Musíme jednat, musíme udělat první krok. Svou víru musíme projevit tím, že budeme jednat podle svého přesvědčení - i kdyby to mělo být tak jednoduché, jako číst Slovo a důvěřovat, že uzdravující moc Pána může proudit skrze doslovná slova svatých písem. 8
A kdykoli to děláme s láskou a vírou v srdci, stane se v nás něco úžasného: zažijeme vnitřní uzdravení. Postupné odčerpávání duchovního života, které jsme zažívali ("výron krve"), se zastaví a my začneme přijímat nový život. Rodí se v nás nová vůle. 9
Poté, co Ježíš uzdravil ženu, která trpěla výtokem krve, pokračuje ve své cestě. Když dorazí do domu mrtvé dívky, setkává se s místností plnou truchlících, kteří oplakávají smrt mladé dívky. Ježíš nedávno mluvil o pravém náboženství jako o radostném zážitku - ne jen o neživotném průvodu slavnostních rituálů, obětí a vnějších předpisů -, které přirovnal ke starým látkám a starým měchům na víno (viz. 9:15-17). Ježíš přirovnává pravé náboženství ke svatební oslavě a mluví o náboženském životě jako o spojení Boha s jeho lidem - jako ženich s přáteli, kteří slaví svatbu Naproti tomu dům smutku, do kterého v následující epizodě vstoupil, je plný nářku a pláče. Rozhodně to není místo radosti.
Nesoulad mezi radostí pravého náboženství a pohřební scénou je zarážející. Pravé náboženství je o životě, ne o smrti; niterněji řečeno, je o povznesení se nad duchovní smrt a do vyšších úrovní duchovního života. Ať už se jedná o postupnou ztrátu duchovního života (žena, která ztrácela krev), nebo o úplnou ztrátu duchovního života (mrtvá dívka), Bůh nás přichází uzdravit a obnovit do plného života. Uzdravení mrtvé dívky je tedy příležitostí, jak se této důležité pravdě naučit. Slouží také jako symbolické znázornění umírajícího náboženského systému, který přišel oživit.
Je pozoruhodné, že Ježíš začíná tím, že rozptýlí truchlící. "Udělejte místo," říká, "neboť dívka není mrtvá, ale spí" (9:24). Jsou si jisti, že dívka je mrtvá, a "vysmívají se mu" (9:24). Přesto Ježíš vyvede zástup ven, vezme ji za ruku a zázračně ji vzkřísí. V našich životech je třeba "truchlící" vyhnat - musí být vyhnáni z našich vnitřních prostor, než do nich může vstoupit Pán. Strach, úzkosti, zášť a sklíčenost - cokoli, co nás udržovalo ve stavu duchovní smrti - musí být vyhnáno, aby se uvolnilo místo pro Pána.
Jsou chvíle, kdy se nám nechce dělat prostor pro Pána. Jsou chvíle, kdy se nám nechce vyhánět negativní myšlenky a skličující pocity. A přesto, ať už se právě cítíme jakkoli a ať už jsme jakkoli sklíčení, nikdy není pozdě najít smysl a cíl života. I když naše naděje a sny usnuly, nejsou mrtvé. Proto Ježíš říká truchlivým duchům, kteří obklopují naši smrtelnou postel: "Odejděte, neboť dívka není mrtvá, ale spí" (9:24).
Vzkříšení dívky, která se zdála být mrtvá, mluví o znovuprobuzení našich skutečných citů - citů, které jsou ochotné přijmout a milovat Boha. Dobrou zprávou je, že ačkoli tyto náklonnosti v nás často spí, nikdy nejsou mrtvé. Jediné, co musíme udělat, je zahnat negativní myšlenky a pocity. Začíná to vírou v Pánovu moc uzdravovat (symbolizovanou ženou s výtokem krve). Jakmile je výron krve (naše postupná ztráta duchovní vitality) zastaven, můžeme být pozvednuti na vyšší úroveň duchovního života (symbolizováno vzkříšením mrtvé dívky).
Otevření našich očí
V zázraku oživení zdánlivě mrtvé dívky vidíme symbolické znázornění toho, jak nás Bůh často probouzí z našich nemotivovaných stavů "duchovní smrti", abychom mohli žít živým, motivovaným, skutečně duchovním životem. Abychom však pochopili, jak tento zázrak souvisí s tím následujícím, musíme si představit další zákon výkladu Písma. Ve svatých písmech ženský rod obvykle reprezentuje láskyplnou, milující stránku lidské přirozenosti, zatímco mužský rod má tendenci reprezentovat intelektuální, myslící stránku. 10
Další zázrak, uzdravení dvou slepců, tedy vypovídá o tom, jak Bůh uzdravuje druhou stránku naší přirozenosti - tu intelektuální, myslící. To je ta stránka, která dokáže vidět pravdu, když je jí předložena. Každodenní výrazy jako "Teď už chápu, co máš na mysli" a "Nikdo není tak slepý jako ti, kdo nechtějí vidět" nám připomínají, že mezi fyzickým zrakem a duchovním zrakem existuje hluboká symbolická souvislost. Právě toto uzdravení našeho duchovního zraku - našeho porozumění - je popsáno v dalším zázraku.
Dochází k němu právě ve chvíli, kdy Ježíš odchází z domu dívky, kterou probudil z toho, co se zdálo být smrtí. Právě uzdravil dvě ženy. Nyní, když pokračuje v cestě, jdou za ním dva slepci a volají: "Synu Davidův, smiluj se nad námi!". (9:27). V předchozích zázracích jsme viděli uzdravení našich citů. Ačkoli se zdálo, že postupně odumírají nebo dokonce "umírají", mohly být oživeny. V tomto zázraku vidíme uzdravení našeho rozumu, které představuje Ježíšovo darování zraku slepcům. Stejně jako dotykem své ruky otevírá jejich fyzické oči, otevírá i naše duchovní oči a dává nám sílu chápat duchovní pravdu. "A jejich oči se otevřely" (9:29). Přísně je však varuje, aby o tom nikomu neříkali. "Hleďte, aby se to nikdo nedozvěděl," říká (9:30). 11
Léčení naší němoty
Další uzdravení v této sérii zázraků se týká muže, který je němý a zároveň posedlý démonem. Je zřejmé, že posedlost démonem souvisí s mužovou němotou, neboť čteme, že "když byl démon vyhnán, němý promluvil" (9:33). V celém Písmu jsou děti Izraele vybízeny, aby se radovaly a chválily Boha, zejména při oslavě nového života, který Bůh přináší lidstvu. "Ó, zpívejte Hospodinu novou píseň! . . . Radostně křičte Hospodinu, zpívejte, radujte se, zpívejte chvály" (Žalmy 98:1, 4); “Jásejte Hospodinu, všechny země" (Žalmy 100:1); “Chvalte Hospodina, neboť je dobré zpívat chvály našemu Bohu" (Žalmy 147:1); a poslední verš žalmů zní: "Ať vše, co má dech, chválí Hospodina" (Žalmy 150:6).
To je cílem Božího spasitelského díla; má nás přivést do nádherného stavu štěstí a spokojenosti, kdy jsou naše srdce a mysl naplněny vděčností - vděčností za osvobození od hříchů, vděčností za hojná požehnání, která nás obklopují, a vděčností za nový život, který jsme obdrželi. V tomto stavu vděčnosti nedokážeme zadržet spontánní chválu, která vychází z našich rtů: "Pane, otevři mé rty a má ústa budou vydávat tvou chválu" (Žalmy 51:15).
Radost, chvála a vděčnost jsou tedy nezbytnou součástí náboženství - zejména náboženství, které je o životě, nikoli o smrti. Když Ježíš v horském kázání vyjmenovával mnohá požehnání, která můžeme obdržet, poslední požehnání zahrnovalo projev radosti a vděčnosti: "Radujte se a jásejte," řekl (5:12). Tím, že Ježíš vyhání démona němoty, umožňuje tomuto muži vyjádřit svou vnitřní radost, radovat se a veselit se.
To je radost, kterou Bůh zamýšlí pro každého z nás.
Tento sled příběhů o uzdravení shrnuje, jak nás Bůh přivádí do stavu jásavé radosti. Nejprve zastaví ztrátu duchovního života naším počátečním úsilím číst jeho slovo (žena, která se dotkla lemu jeho šatů); pak oživí naše city (vzkříšení zdánlivě mrtvé dívky); pak otevře náš rozum (dva slepci); a nakonec nám dá schopnost vyjádřit vnitřní radost, kterou za to všechno cítíme, slovy chvály a projevy vděčnosti (uzdravení němého muže).
Různé reakce
Zástupy přijímají tato božská díla s úžasem. Žasnou a říkají: "Tohle v Izraeli ještě nikdy neviděli" (9:33). Instinktivně vědí, že jde o něco naprosto odlišného. Náboženští vůdci však reagují jinak. Říkají: "Vládce démonů vyhání démony" (...).9:34). Tyto dramaticky odlišné odpovědi představují rozhodnutí, které je v tomto evangeliu před každým z nás. Odpovíme s úctou a vděčností na úžasné způsoby, jimiž Bůh uzdravuje naše city, osvěcuje naše chápání a umožňuje nám vzdávat chválu? Nebo reagujeme s pochybnostmi a nedůvěrou a říkáme: "Vládce démonů vyhání démony"?
Některým se celá myšlenka, že Ježíš může konat zázraky, zdá absurdní. Připusťme, že se nám často zdá, že se můžeme oživit, pochopit duchovní pravdu a vyjádřit vděčnost bez nadpřirozené pomoci. Zdá se, že to všechno můžeme zvládnout sami. Skutečnost je však zcela jiná: Bůh sám nám dává moc všechny tyto věci dělat. Čím více se s touto mocí sladíme, a to prostřednictvím poznávání pravdy a jejího uplatňování ve svém životě, tím více moci obdržíme. Po celou tu dobu se v našich duších odehrávají úžasné změny. Dějí se úžasné zázraky, když Bůh nenápadně zastavuje ztrátu duchovní síly, obnovuje naše city, dává nám schopnost chápat duchovní pravdu a otevírá naše rty, abychom mohli chválit Jeho jméno a žít ve vděčnosti. 12
Praktická aplikace
Jsou chvíle, kdy se může zdát, že nějaký vztah v našem životě umírá nebo už je mrtvý. Možná se nepodařilo vyřešit nějaké nedorozumění a kvůli tomu se několik hodin nebo dokonce mnoho dní táhne kamenné mlčení. To je čas uvěřit v moc Slova (dotknout se lemu jeho roucha), modlit se za probuzení naší původní náklonnosti (mrtvá dívka je vzkříšena) a hledat nové pochopení situace (slepí vidí). Pokud tak budeme činit, otevřou se nám rty, abychom mohli vyslovit laskavá a milující slova, která jsme nebyli ochotni vyslovit. Možná nám dokonce bude dána moc prosit o odpuštění (němý muž promluví).
Tato série zázraků hovoří o nové možnosti v každém z nás: můžeme mluvit z nového porozumění a používat slova, která pocházejí z lásky.
Ježíš je dojat soucitem
35. Ježíš obcházel všechna města a vesnice, učil v jejich synagogách, kázal evangelium o království a uzdravoval každou nemoc a každou neduhu v lidech.
36. A když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli zemdlení a sražení k zemi jako ovce, které nemají pastýře.
37. Tehdy řekl svým učedníkům: "Žně [je] vskutku mnoho, ale dělníků [je] málo.
38. Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň."
Jak Ježíš postupně odhaluje svou božskou identitu, lidé ho začínají buď přijímat, nebo odmítat. Zástupy žasnou a poznávají, že něco takového v Izraeli nikdy nebylo. Zároveň jsou náboženští vůdci - když vidí, že je ohrožena jejich autorita a vliv - popuzeni k hněvu. Trvají na tom, že Ježíš vyhání démony vzýváním moci samotného satana.
Věřící zástupy a nevěřící náboženský establishment představují protichůdné postoje v každém člověku. Takto nás Bůh udržuje v duchovní rovnováze - můžeme ho v každém okamžiku svobodně přijmout nebo odmítnout. Jinými slovy, věřící zástupy a nedůvěřiví náboženští představitelé jsou v každém z nás; v každém okamžiku jsme současně přítomni nebeským i pekelným vlivům z duchovního světa. Na každý krok, který učiníme při uznávání Boha (životem podle jeho přikázání), naráží stejná a opačná sféra vlivů z pekla, která se snaží napadnout naši rostoucí víru v něj. 13
V kontextu této epizody tedy "zástupy" představují nevinné myšlenky a něžné city v každém z nás, které cítí něco z Ježíšova božství. často jsou však tyto zástupy myšlenek a citů neuspořádanou masou rozptýlených pocitů, intuicí o tom, co je dobré, tušení o pravdě a sklonů být užitečný. Ačkoli jsou tyto myšlenky a náklonnosti dobré, pravdivé a užitečné, jsou přirovnávány ke slabým a rozptýleným ovcím bez pastýře, který by je vedl. Dokud budou neuspořádané a rozptýlené, budou snadnou kořistí pro vlky, kteří je touží sežrat. Proto čteme, že když Ježíš vidí zástupy, je "pohnut soucitem s nimi", protože jsou unavení a rozptýlení jako ovce bez pastýře (9:36).
Ježíš proto svolává své učedníky, aby mohli začít svou službu. Je čas zasít semena (dobra a pravdy) a sklidit úrodu (lásky a moudrosti): "Žně jsou opravdu hojné," říká Ježíš, "ale dělníků je málo" (9:37). A na závěr vybízí k modlitbě: "Modlete se k Pánu žně, aby poslal dělníky na svou žeň" (9:38).
Pokud jde o náš duchovní rozvoj, je čas začít jednat vážně. Musíme být organizovaní, promyšlení a soustředění, abychom si udělali pořádek ve svém duchovním životě. Čeká nás důležitá práce, životně důležitá použití a lidé, kteří potřebují fyzické i duchovní uzdravení. Pán nás volá na svou vinici a dává nám úkol - osobní úkol, který je jedinečně určen pro každého z nás.
Nastal čas sklizně. Je čas naslouchat slovům, která Ježíš říká Matoušovi: "Následuj mě" (9:9). Je čas stát se apoštolem.
Poznámky pod čarou:
