Kapitola 1.
Kniha o narození Ježíše Krista
1. Kniha o narození Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.
První slova, která zaznívají v Matoušově evangeliu, jsou "Kniha o narození Ježíše Krista". 1
V řeckém originále je prvním slovem Nového zákona Βίβλος (Biblos), což znamená "kniha". Zastavme se a zeptejme se: "Co se rozumí pod pojmem "kniha"? Jaký je univerzální nebo "vnitřní smysl" tohoto slova?".
V doslovném smyslu je kniha soubor tištěných stránek, které jsou svázány dohromady a uzavřeny mezi deskami, jež slouží k ochraně obsahu. V přenesenějším významu někdy hovoříme o "knize života"; je to záznam našeho života, který obsahuje vše, co jsme kdy udělali, mysleli, cítili, milovali a zamýšleli. Stručně řečeno, je to vlastně naše bytostné já, naše základní přirozenost. Pojem kniha v Písmu tedy představuje mnohem víc než jen fyzickou knihu; znamená každý okamžik našeho života, to, co jsme si mysleli, co jsme cítili, a zejména to, jaké byly naše skutečné motivy - zkrátka celý, vnitřní obsah našeho života. Jinými slovy, "kniha našeho života" je naše skutečná povaha. 2
Budeme tedy číst knihu - ne ledajakou - ale knihu o nejniternějších stavech lidského života; je to kniha o motivech a záměrech; je to kniha o skutečném charakteru člověka. A v tomto případě, jak jasně uvádí první verš, je to kniha o Ježíši Kristu.
Vezmeme-li to doslova, bude nám tato kniha vyprávět o vnějších skutečnostech Ježíšova života: o jeho původu, narození, životě, smrti a vzkříšení. A když čteme na duchovnější úrovni, dojdeme k poznání, že tato kniha je o Ježíšově vnitřním životě - o zjevení jeho skutečného charakteru. To je vnitřní smysl; je to smysl mimo literu Písma a uvnitř ní. Nejde jen o vnější slova a skutky; jde o myšlenky a pocity uvnitř těchto slov a skutků - o láskyplné úmysly, které daly vzniknout všemu, co Ježíš řekl a udělal.
Když studujeme vnitřní smysl událostí kolem Ježíšova života, začínáme si uvědomovat, že příběh Ježíšova života se podobá našemu vlastnímu. Poznáváme, že evangelium není jen příběhem o Božím příchodu na zem ve jménu a podobě Ježíše Krista; je to také příběh o tom, jak se Bůh "rodí" v každém z nás, "ukřižuje" v každém z nás a "vstává z mrtvých" v každém z nás. Jinými slovy, evangelia nejsou jen o Ježíši - i když jeho příběh je nesmírně důležitý; jsou o tom, jak se Bůh vtělí do každého z nás, jak láska a moudrost mohou v každém z nás přijmout tělo a krev a jak každý z nás může prožít nové zrození k duchovnímu životu. Je to nádherný, složitý příběh nejen o pokušeních, kterým musíme čelit, ale také o možnosti vzkříšení k novému životu v každém okamžiku.
Jinými slovy, nádherný příběh o tom, jak Bůh přišel na zem jako Ježíš Kristus, narodil se v Betlémě, vyrůstal v Nazaretu, konal zázraky v Galileji, byl ukřižován v Jeruzalémě a vstal z mrtvých, je i naším příběhem. Odhaluje způsob, jakým Bůh v každém z nás skrytě utváří novou přirozenost podle naší ochoty žít podle jeho vůle.
Je však třeba poznamenat, že duchovní vývoj neprobíhá náhle. Je to postupný proces, který probíhá v každém jednotlivci do té míry, že se člověk snaží překonat sklony k svévoli a zahleděnosti do sebe. Spíše než aby se lidé, kteří se regenerují, "znovuzrodili" v jednom okamžiku, rodí se znovu a znovu, jak vstupují do stále vyšších úrovní duchovního vědomí. Tato postupná "zrození" jsou podivuhodně znázorněna v úvodních verších Matoušova evangelia, kde čteme o "zrození" nebo, jak se také překládá, o "zplození" Ježíše Krista.
Výraz "pokolení" se z duchovního hlediska vztahuje k postupným zrodům všeho, co je z lásky a víry. Jak roste naše schopnost přijímat Boží lásku, postupně se v nás rodí "Ježíš"; jak roste naše schopnost přijímat Boží moudrost, postupně se v nás rodí "Kristus". Stručně řečeno, "kniha zrození Ježíše Krista" odkazuje na zázračný způsob, jakým Bůh v každém z nás vytváří nový duchovní život. Je to kniha nejen o Ježíši a jeho postupném růstu, ale také o nás. Je to kniha o našem postupném, sekvenčním, dokonale uspořádaném duchovním růstu - procesu zvaném regenerace. 3
Na první pohled se zdá, že úvodní věta "Kniha o narození Ježíše Krista" není ničím jiným než úvodem k poněkud nezáživnému výčtu Ježíšových předků v čase. Při hlubším pohledu se však jedná o shrnutí duchovních dějin lidstva - duchovních dějin lidského rodu až do doby Ježíšova příchodu na svět. A na hlubší, osobnější úrovni je to naše vlastní historie, historie našeho duchovního vývoje. Je to především příběh našeho postupného otevírání se příchodu božské lásky a božské moudrosti do našeho života, počínaje Ježíšovým narozením v nás, a toho, jak se jeho pravá přirozenost postupně stává naší pravou přirozeností, až lze skutečně říci, že jsme "stvořeni k obrazu a podobě Boží" (Geneze 1:26).
Syn Davidův, syn Abrahamův
Zpočátku není Ježíš Kristus vnímán jako vtělený Bůh. Je vnímán jako každý jiný člověk narozený na zemi - člověk mezi lidmi, pocházející z lidí a mající specifický původ. Čteme, že pochází z Davida, který zase pochází z Abraháma (υἱοῦ Δαυὶδ υἱοῦ Ἀβραάμ). Jak však uvidíme, při hlubším pohledu na tento rodokmen zjistíme, že jde o záznam toho, jak se lidská duše postupně připravuje na narození Pána.
Matoušova genealogická tabulka zahrnuje čtrnáct generací od Abraháma po Davida. To představuje posloupnost duchovních zrození, v nichž vyrůstáme z raných stavů prosté důvěry a poslušné lásky (Abraham) do rozvinutějších stavů porozumění a pravdy (král David). Spolu s porozuměním a pravdou však přichází i zapomnění na naše dřívější, jednodušší, dětštější stavy důvěry a poslušnosti. A tak od Davida až po babylonské zajetí přichází dalších čtrnáct generací - sled zrození zaznamenávající náš postupný duchovní úpadek, jak nás hromadění dědičného zla stále více dohání a drží v zajetí.
To je duchovní "Babylón", stav, kdy se staráme především o sebe, aniž bychom mysleli na lásku k druhým nebo na službu Bohu. V nejhorším případě představuje Babylon touhu vládnout druhým a ovládat je. Stručně řečeno, znamená to upírat druhým právo na vlastní rozhodnutí nebo na užívání vlastní svobody. Místo toho se v domnění, že víme, co je pro druhé správné, činíme sami sebe (buď přímou vládou, nebo rafinovaněji pomocí chytré manipulace) jejich pánem a vládcem. Ačkoli by bylo těžké si to přiznat, kdykoli to děláme, stavíme se na místo Boha. 4
K našemu pádu do naprostého otroctví zla nedochází ze dne na den, ale postupně, jak se stále více spoléháme sami na sebe a stále méně na Boha. Nakonec je zaznamenáno dalších čtrnáct generací, během nichž upadáme do naprosté duchovní temnoty. Začínáme věřit, že pravdu známe jen my, a přitom zapomínáme na Boha; možná dokonce věříme, že Bůh vůbec neexistuje.
Vše by bylo ztraceno, kdyby nebylo jedné věci. Zpočátku si toho možná vůbec nevšimneme, protože se to děje stejně nenápadně jako narození dítěte ve stáji. Je to tichá událost bez zvláštní velkoleposti, a přesto je to největší, nejvýznamnější okamžik v našem životě. Je to zrození Boha v nás; začíná jako pouhé matné vědomí, že v životě existuje něco svatého, čistého a spravedlivého, něco, co je v nás i mimo nás. Je to svítání v temnotách; ten, který se nazval "světlem světa", se v nás má narodit. Je to, jako by Bůh říkal: "Budiž světlo" (Geneze 1:3).
Genealogie
2. Abraham zplodil Izáka, Izák zplodil Jákoba a Jákob zplodil Judu a jeho bratry;
3. Juda zplodil Perese a Zaru z Támar; Peres zplodil Hesroma a Hesrom zplodil Arama;
4. Aram zplodil Aminadaba a Aminadab zplodil Naasona a Naason zplodil Salmona;
5. Salmon zplodil Boaze z Rachab a Boaz zplodil Obeda z Rút a Obed zplodil Jesseho;
6. Jišaj zplodil krále Davida a král David zplodil Šalomouna z té, která byla manželkou Urijáše;
7. Šalomoun zplodil Rechabeáma a Rechabeám zplodil Abiáše a Abiáš zplodil Ásu. 8;
8. Asa zplodil Jóšafata a Jóšafat zplodil Jorama a Joram zplodil Uziáše. 9;
9. Uzijáš zplodil Jótama a Jótam zplodil Achaza a Achaz zplodil Ezechiáše. 10;
10. Chizkijáš zplodil Manasese a Manases zplodil Amona a Amon zplodil Joziáše. 11;
11. Joziáš zplodil Jechoniáše a jeho bratry v době, kdy byl odveden do Babylonu;
12. Po odvedení do Babylóna zplodil Jechoniáš Salatiel a Salatiel zplodil Zerubábela;
13. Zerubábel zplodil Abiuda a Abiud zplodil Eliakima a Eliakim zplodil Azora;
14. Azor zplodil Sádoka a Sádok zplodil Achima a Achim zplodil Eliuda;
15. Eliud zplodil Eleazara a Eleazar zplodil Matana a Matan zplodil Jákoba;
16. Jákob zplodil Josefa, manžela Marie, z níž se narodil Ježíš, zvaný Kristus.
17. Všechna pokolení od Abraháma až po Davida [jsou] tedy čtrnáct pokolení; a od Davida až po odvlečení do Babylonu [jsou] čtrnáct pokolení; a od odvlečení do Babylonu až po Krista [jsou] čtrnáct pokolení.
Prvních sedmnáct veršů Matoušova evangelia zaznamenává posloupnost duchovních zrození. Z jednoho úhlu pohledu tato duchovní zrození zaznamenávají vývoj lidského rodu od prvního početí - samotného stvoření - až po první příchod Pána.
Z jiného úhlu pohledu však těchto prvních sedmnáct veršů odhaluje sestup Božského skrze nebesa - nekonečného Boha vesmíru, který na sebe bere konečnou lidskou podobu. Tato "konečnost" Božského byla naprosto nezbytná, neboť pokud by Bůh skutečně měl přijít na zem, musel by tak učinit způsobem, který bychom mohli pochopit a porozumět mu. Kdyby se měl zjevit v celé své slávě, nikdo by nemohl snést jeho přítomnost stejně jako by nemohl snést teplo a světlo slunce dotýkající se země. Jeho sláva a božství by musely být oděny pokorou a lidskostí. Spalující oheň božské lásky a oslepující sláva božské pravdy se musí přizpůsobit naší schopnosti přijímat. 5
Nejlepším příkladem toho je, že doslovné příběhy Písma - ačkoli jsou přizpůsobeny konečnému lidskému chápání - obsahují nekonečné úrovně pravdy. Boží slovo tak slouží jako vnější schránka vnitřní pravdy, podobně jako tělo funguje jako schránka pro duši. Totéž lze říci o Ježíši Kristu, který se narodil z Marie. Jeho lidské tělo, počaté v Mariině lůně, sloužilo jako vnější obal pro nekonečnou Lásku a Moudrost, které byly Jeho podstatou - Jeho Božskou duší.
Jedině tak mohl Jehova Bůh přijít na zem a být s námi. Bylo nutné, aby na sebe vzal lidské tělo i s jeho zkaženou dědičností - dědičností, kterou získal v Mariině lůně. To je něco zcela jiného než představa, že se Ježíš narodil "bez hříchu" nebo že jeho matka Marie byla "osvobozena od prvotního hříchu". 6
V tomto případě je tomu přesně naopak. Ve skutečnosti se Bůh musel narodit v lůně obyčejné ženy - ženy s obyčejnými chybami a nedostatky. A musel tak učinit obyčejným způsobem - stejně jako se rodí v každém z nás, když jsme připraveni ho přijmout. Ve skutečnosti bylo naprosto nezbytné, aby Maria byla obyčejným člověkem se sklony ke špatnostem všeho druhu, stejně jako kdokoli jiný. Tímto způsobem mohl Ježíš skrze Marii přijmout zkaženou lidskou dědičnost. Díky tomuto vnějšímu obalu mohl být jako jeden z nás, čímž se stal přístupným a dosažitelným.
Zpřístupnit se lidem však byla jen část plánu. Tím, že na sebe skrze Marii vzal lidskou omylnost, se stal přístupným i zlým duchům. Oděn v lidském těle se všemi jeho omezeními a zděděnou zkažeností se k Němu mohly přiblížit a zaútočit na Něj pekelné vlivy - zlí duchové z pekla, kteří netoužili po ničem jiném než zničit Ho, duši i tělo. 7
Tento proces by se dal přirovnat k "operaci žihadla", při níž se Ježíš stal potenciálně náchylným ke zlu - což by bylo zcela nemožné, kdyby zůstal plně božský. Tím, že na sebe Ježíš vzal Mariino tělo i s jeho sklony ke zlu, dokázal "vylákat" zlé duchy, kteří na něj otevřeně útočili. Díky postupným bojům tohoto druhu si postupně podmanil pekla a oslavil své lidství.
Když čteme o Ježíšově životě na zemi v doslovném vyprávění, vidíme jen málo z tohoto vnitřního boje nebo z toho, co Swedenborg nazývá Jeho "bojem s pekly". Pozorné čtení vnitřního smyslu nám však ukáže, jakým způsobem a do jaké míry za nás (v Ježíši) Bůh bojoval - nejen na kříži, ale po celý svůj život na zemi.
Moc přijetí
18. A narození Ježíše Krista se odehrálo tímto způsobem: Jeho matka Maria, zasnoubená s Josefem, dříve než se sešli, byla nalezena těhotná z Ducha svatého.
19. Josef, její manžel, byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit veřejné hanbě, proto ji chtěl poslat pryč v soukromí.
20. A zatímco o tom přemýšlel, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii, svou manželku, neboť to, co se v ní zrodilo, je z Ducha svatého.
21. Ona porodí Syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on spasí svůj lid od jeho hříchů." A tak se stalo.
22. A to vše se stalo, aby se naplnilo, co Hospodin prohlásil skrze proroka: "Ježíš bude zrozený,
23. "Hle, panna bude těhotná a porodí Syna a dají mu jméno Immanuel, což v překladu znamená Bůh s námi." 24. "Hle, panna bude těhotná a porodí Syna.
24. Josef se probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal, a vzal si k sobě svou ženu,
25. A nepoznal ji, dokud neporodila svého prvorozeného syna, a dal mu jméno Ježíš.
Jak jsme viděli, verše jedna až sedmnáct zaznamenávají vývojový proces, kterým se lidská duše připravuje na narození Ježíše Krista. Dále je ve verších osmnáct až dvacet pět zaznamenán samotný proces zrození, od početí až po porod. Jazyk dopisu nemůže být konkrétnější: "Narození Ježíše Krista pak probíhalo takto". Pak následuje toto klíčové prohlášení: "Po zasnoubení jeho matky Marie s Josefem, dříve než se sblížili, byla nalezena těhotná z Ducha svatého" (1:18)
Je obdivuhodné, jak jasně je to řečeno v doslovném smyslu slova. To, co se narodilo z Marie, nemá smrtelného otce, nýbrž toto Dítě se narodilo z Ducha svatého. Zpočátku je Josef "rozhodnut ji tajně propustit". Je to proto, že Josef ví, že není otcem tohoto dítěte. Jinými slovy, Ježíš nemá lidského otce - a ani ho nepotřebuje. To proto, že Otec je v něm jako jeho duše. 8
Je tedy zcela jasné, že Ježíš není synem Josefa." Ježíš se narodil z "Ducha svatého" - Božího Ducha, který sestoupil na zem, aby na sebe vzal lidskou podobu. 9
Dítě počaté v Mariině lůně není Josefovo dítě a Josef to ví. A přesto, i když Josef v sobě bojuje, je utěšován andělem, který mu říká: "Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii, svou ženu, neboť to, co je v ní počato, je z Ducha svatého. Ona porodí Syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů" (1:20-21).
Stejně jako všichni lidé má i Josef přirozeně sklon milovat své vlastní potomky, stejně jako máme sklon milovat své vlastní myšlenky více než myšlenky, které vytvářejí jiní. Ve firemním světě se fráze "not invented here" vztahuje k myšlence, že raději kupujeme výrobky, které vyrábí naše vlastní firma, než výrobky konkurence. Podobně má ego tendenci být hrdé na své vlastní nápady, stejně jako jsou rodiče pyšnější na úspěchy svých vlastních potomků než na úspěchy jiných dětí.
Josef si však "jako spravedlivý člověk" uvědomuje, že jde o víc než o jeho vlastní ego. V tomto bodě představuje vlastnost, která se v nás může probudit do duchovní reality: Josef, "probuzený ze spánku", dělá přesně to, co mu Hospodinův anděl přikazuje (1:24). Je to obraz toho, jak postupně poznáváme, že naše nejvyšší myšlenky a nejněžnější city nepocházejí od nás ("nejsou zde vymyšleny"), že nejsou výsledkem našeho chytrého chápání ani produktem naší soucitné povahy. Jinými slovy, naše nejvyšší myšlenky a nejněžnější city nejsou naším výplodem; jsou to spíše dary a požehnání, které k nám přicházejí a jsou nám dány, abychom je mohli přijmout za své. Někdy se tomu říká "milost", dar, který je nám zdarma udělen, aniž bychom si ho nějak zasloužili nebo udělali.
Kdykoli se podobně jako Josef "probudíme ze spánku", začneme chápat, že pravda, která nám byla dána, a soucit, který pociťujeme, jsou vždy zázračným zrozením - a že Bůh je pravým Otcem. "Duch svatý" na nás sestoupil; stačí, když si tyto ušlechtilé myšlenky a laskavé pocity - jako Josef - osvojíme, jako by byly naše vlastní. 10
Poznámky pod čarou:
