Kapitola 5.
Na vrcholu hory
1. Když uviděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci.
2. Otevřel ústa a učil je: "Učte se!
3. "Šťastní jsou chudí duchem, neboť jejich je nebeské království.
4. Šťastní [jsou] ti, kdo truchlí, neboť oni budou potěšeni.
5. Šťastní [jsou] tiší, neboť oni zdědí zemi.
6. Šťastní [jsou] ti, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni.
7. Šťastní [jsou] milosrdní, neboť se jim dostane milosrdenství.
8. Šťastní jsou ti, kdo mají čisté srdce, neboť oni uvidí Boha.
9. Šťastní jsou tvůrci pokoje, neboť budou nazváni Božími syny.
10. Šťastní [jsou] ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
11. Šťastní jste, když vám budou kvůli mně vyčítat a pronásledovat [vás] a říkat proti vám všelijaké zlé řeči a lži.
12. Skákejte radostí a jásejte, neboť vaše odměna [je] veliká v nebesích; tak totiž pronásledovali proroky, kteří byli před vámi."
Když se začnou shromažďovat zástupy a přicházejí k němu velké zástupy nejen z Galileje, ale i z Dekapole, Jeruzaléma, Judska a z oblastí za Jordánem, Ježíš se rozhodne vystoupit na horu a kázat. Jeho vyučování začíná tímto zásadním učením: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské" (5:1).
Jedním z účelů pokušení je uvědomit si naši duchovní chudobu, abychom se rozhodli v srdci uznat, že vše, co máme, je od Boha. To je jeden z velkých účelů pokušení - připomínat nám, že bez Boha jsme naprosto bezmocní. To je ta část nás, která následuje Ježíše na horu, aby přijala úvodní slova jeho nejslavnější řeči, označované jako "kázání na hoře".
Ježíš začíná slovy: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské" (5:3). To je hlavní myšlenka, která se nese celým kázáním. Do té míry, do jaké uznáváme, že veškerá láska a veškerá moudrost pochází pouze od Boha a nic nepochází od nás samých, můžeme přijímat lásku a moudrost, které k nám neustále proudí od Boha. Právě toto uznání - uznání naší duchovní chudoby - nám přináší nebeské království.
Jsou však chvíle, kdy na tuto zásadní pravdu zapomínáme. A když zapomeneme, že vše dobré a pravdivé pochází pouze od Pána, smutek a utrpení jsou nevyhnutelné. Proto druhé požehnání mluví o tom, jak Bůh nabízí útěchu v době smutku: "Blaze těm, kdo truchlí, neboť oni budou potěšeni." Když se v modlitbě obracíme k Pánu a vzýváme jeho jméno, přichází k nám Utěšitel, obnovuje ztracené pravdy, učí nás novým a naplňuje nás nadějí a útěchou. Když se nám tyto ztracené pravdy znovu vybaví, vzpomeneme si, že bez Boha jsme skutečně "chudí v duchu". Zbaveni arogance, která nás přesvědčuje, že jsme zdrojem pravdy a dobra, zakoušíme pokoru. Zjišťujeme, že jsme příjemní, dobromyslní a ochotní přiznat své chyby. Už netoužíme vyhrát spor nebo se bránit, naše nezkrotná nižší přirozenost ("země") je zkrocená, zklidněná a utlumená. Třetí požehnání popisuje tuto mírnější povahu: "Blahoslavení pokorní, neboť oni zdědí zemi" ("Blahoslavení pokorní, neboť oni zdědí zemi").5:4). 1
Tato první tři požehnání hovoří o vlastnostech lidí, kteří uznávají Boha jako dárce všeho ("chudí duchem"), lidí, kteří touží po útěše pravdy ("truchlící"), a lidí, kteří jsou mírní a zdrženliví ("pokorní"). Lidé, kteří mají takovou povahu, jsou otevřeni požehnáním, která přicházejí od Boha, počínaje touhou sloužit bližnímu. V důsledku toho čtvrté požehnání hovoří nejen o pokoře, tichosti a touze přijímat pravdu, ale také o touze tyto pravdy ve svém životě uskutečňovat. Takoví lidé touží žít spravedlivým životem. Proto čteme: "Blaze těm, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni" (5:6).
Tím se přechází k dalším třem požehnáním. Páté, šesté a sedmé požehnání shrnují skutky lásky, které tvoří spravedlivý život. Když se ve všem obracíme k Bohu, jsme naplněni milosrdenstvím vůči druhým. A nakolik toto milosrdenství uplatňujeme, stáváme se milosrdnějšími. "Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství" (5:7). Když praktikujeme milosrdenství ve všech našich vztazích, naše srdce se očišťuje a umožňuje nám vidět v druhých to dobré - jejich kvality dané Bohem: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha" (5:8)
To vede k sedmému a vrcholnému požehnání: "Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni syny Božími" ("Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni syny Božími").5:9). Nejde jen o stav bytí (pokora, tichost), ale také o stav jednání: Blahoslavení tvůrci pokoje. Ale druh "konání", který se v tomto stavu odehrává, není lidským konáním; je to to, co Bůh koná skrze každého z nás. Proto jsou ti, kdo toto požehnání získají, nazýváni "Božími syny".
Sedm požehnání ve svém pořadí tvoří božskou řadu, která odhaluje proces duchovního rozvoje, začínající poznáním naší duchovní chudoby a končící stavem, v němž se stáváme nástroji, skrze něž Bůh působí, aby do světa vnesl mír.
Existuje však také osmé požehnání: "Blahoslavení jste, když vám budou nadávat a pronásledovat vás a lživě proti vám mluvit všechno zlé kvůli mně" ("Blahoslavení, když vám budou nadávat a pronásledovat vás a lživě proti vám mluvit všechno zlé kvůli mně").5:10). Toto osmé požehnání nám připomíná, že duchovní život je cyklický. Když dosáhneme požehnání spojených s jedním stupněm duchovního vývoje, jsme zároveň připravováni na vstup do vyšších a ještě vyšších stavů duchovního života. Abychom však mohli vstoupit do těchto vyšších stavů, bude třeba odhalit jemnější zlo, bojovat s ním a překonat ho.
Znovu tak začnou zkoušky pokušení, kdy budou méně zjevná zla odhalována jasnějším světlem božské pravdy. Tato zla v nás povstanou a budou se zuřivě bránit, protože budou bojovat o život. Pokud však vytrváme a odmítneme podlehnout racionalizacím a ospravedlněním, které podporují naše sobecké zájmy, čeká nás velké požehnání: "Blahoslavení jste, když vám budou nadávat a pronásledovat vás a lživě proti vám říkat všelijaké zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, neboť velká je vaše odměna v nebi" (5:11-12).
Sedm požehnání, která jsou udělována v božsky uspořádané řadě, dokonale popisuje duchovní vývoj každého člověka. Tato požehnání začínají uznáním, že sami od sebe nemůžeme konat dobro, a postupně směřují k nejvyššímu požehnání, které nám Bůh může udělit: stáváme se Božími syny, lidmi, skrze které Bůh působí, aby na zemi přinesl mír. "Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny." Osmé požehnání nás vrací na začátek cyklu a znovu nám připomíná, že pokušení nám dává příležitost následovat Boha. Není to něco, čeho bychom se měli bát, ale naopak to máme očekávat s radostí. "Radujte se," říká Ježíš, "a jásejte, neboť velká je vaše odměna v nebi."
Konání dobrých skutků
13. "Vy jste sůl země, ale kdyby se sůl stala neslanou, čím bude osolena? Potom už není k ničemu, leda k vyvržení a pošlapání od lidí.
14. Vy jste světlo světa. Město, které je položeno na hoře, nemůže být skryto.
15. Ani lampu nerozsvítí a nedají ji pod krb, ale na svícen, a svítí všem, kdo jsou [v] domě.
16. Tak ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a oslavovali vašeho Otce, který [je] v nebesích."
Kázání na hoře poskytuje úžasné poučení. Avšak pouhé poučení bez touhy konat dobré skutky v duchu tohoto poučení je k ničemu. Je jako sůl, která ztratila svou chuť, jako světlo ukryté pod košem. Každá pravda je dána pro užitek. Každé požehnání, které nám Bůh uděluje, se děje proto, abychom mohli více sloužit bližním. A v této službě je pravé požehnání, neboť veškerá nebeská odměna je radost, kterou zakoušíme, když se podílíme na nějaké láskyplné službě bližnímu. 2
Proto božská řada pokračuje těmito slovy: "Ale když sůl ztratí svou chuť, jak se má ochutit? Pak se nehodí k ničemu jinému než k tomu, aby ji lidé vyhodili a pošlapali" (5:13).
Sůl je velmi užitečná jako koření. Sůl, která ztratila svou chuť, je však nepoužitelná. Stejně tak člověk, který nemá touhu konat dobro, je jako sůl bez chuti. Takový člověk je k ničemu. 3
Pravda se musí používat. To je hlavní myšlenka této části kázání. Světlo je dobré, ale musí se používat: "Vy jste světlo světa," říká Ježíš. "Město, které je postaveno na kopci, nemůže být skryto. Ani lampu nerozsvítí a nedají ji pod koš, ale na svícen, a ten svítí všem, kdo jsou v domě" (5:14-15).
Důraz není kladen pouze na učení se pravdě, ale na její prožívání. Ježíš proto svým učedníkům říká: "Ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a oslavovali vašeho Otce v nebesích" (5:16).
Duchovní výchova nemá jiný cíl než konání dobrých skutků. A dobré skutky jsou skutečně dobré, jen když je koná Otec skrze nás. Proto tato část kázání obsahuje veledůležitou připomínku, že když druzí vidí naše dobré skutky, veškerá chvála, sláva a čest by měla připadnout Bohu. Jak říká Ježíš: Ať vidí vaše dobré skutky, ale buďte si jisti, že oslavují vašeho Otce v nebesích. Nejde o nás, ale o Boha, který působí skrze nás. 4
Ježíš začíná odhalovat vnitřní smysl Písma
17. "Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, ale naplnit.
18. Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ze Zákona ani jeden jód nebo jeden roh, dokud se všechno nestane.
19. Proto každý, kdo by rozvázal jedno z těchto nejmenších přikázání a učil by tak lidi, bude nazván nejmenším v nebeském království; kdo by však [je] plnil a učil, bude nazván velkým v nebeském království.
20. Neboť vám říkám, že pokud vaše spravedlnost nebude větší než [spravedlnost] zákoníků a farizeů, nevejdete do nebeského království.
21. Slyšeli jste, že staří prohlásili: 'Nezabiješ', a kdokoli zavraždí, bude podroben soudu.
22. Já vám však říkám, že každý, kdo se na svého bratra nerozvážně hněvá, bude podroben soudu; a kdo řekne svému bratru: "Raca, bude podroben radě; a kdo řekne: "Ty blázne, bude podroben ohnivé gehenně." 23. Kdo se však na svého bratra nerozvážně hněvá, bude podroben soudu.
23. Jestliže tedy obětuješ svůj dar na oltář a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,"
24. Nech tam svůj dar před oltářem a jdi; nejprve se usmiř se svým bratrem a pak přijď obětovat svůj dar.
25. Buď rychle dobré vůle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě protivník nevydal soudci a soudce tě nevydal dozorci a ty jsi nebyl uvržen do vězení.
26. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtud, dokud nezaplatíš poslední groš.
27. Slyšeli jste, že bylo starověkým lidem oznámeno: Nesesmilníš.
28. Já vám však říkám, že každý, kdo pohlédne na [jinou] ženu, aby po ní zatoužil, už s ní ve svém srdci zcizoložil.
29. A jestliže tě tvé pravé oko přivede k pohoršení, vyrvi je a zahoď od sebe, neboť je pro tebe vhodné, aby zahynul jeden z tvých údů, a ne [aby] celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.
30. A kdyby tvá pravice způsobila, že klopýtneš, usekni ji a odhoď [ji] od sebe, neboť je pro tebe vhodné, aby zahynul jeden z tvých údů, a ne [aby] celé tvé tělo bylo uvrženo do gehenny. 30. A kdyby se ti stalo, že bys klopýtl, usekni ji a odhoď [ji] od sebe.
31. A bylo vyhlášeno, že kdokoli by propustil svou ženu, ať se s ní rozvede.
32. Já vám však říkám, že kdokoli by propustil svou ženu mimo důvod pohoršení, dopouští se cizoložství; a kdokoli by si propouštěnou vzal, dopouští se cizoložství.
33. Opět jste slyšeli, že bylo starověkým lidem oznámeno: "Nepřísahej falešně, ale odevzdej Hospodinu své přísahy." A tak je tomu i u nás.
34. Já vám však říkám: Nepřísahejte vůbec, ani při nebi, neboť to je Boží trůn;
35. Ani při zemi, neboť je podnoží jeho nohou, ani při Jeruzalému, neboť je to město velkého Krále.
36. Ani při své hlavě nebudeš přísahat, protože ani jeden vlas nemůžeš udělat bílý nebo černý.
37. Ale ať je tvé slovo: ano, ano; ne, ne; a cokoli [je] mimo ně, je ze zlého.
38. Slyšeli jste, že bylo vyhlášeno: Oko za oko a zub za zub.
39. Já však vám říkám: Nestavte se proti zlému, ale kdo tě udeří do pravé lícní kosti, nastav mu i druhou.
40. A [kdyby někdo] chtěl, abys byl souzen a vzal si tvou tuniku, ať si vezme i plášť.
41. A kdo by tě nutil [jít] jednu míli, jdi s ním dvě.
42. Dávej tomu, kdo tě prosí, a neodmítej toho, kdo si chce od tebe vypůjčit.
43. Slyšeli jste, že bylo vyhlášeno: Milovat budeš svého bližního a svého nepřítele budeš nenávidět.
44. Já vám však říkám: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vám ubližují a pronásledují vás,"
Je nepopiratelnou pravdou, že pravdu je třeba uvádět v život. Ale dříve než může být Boží slovo co nejúplněji použito, je třeba mu plně porozumět. Proto nyní Ježíš dává svým učedníkům krátký návod, jak číst Písmo, a začíná tímto zřeknutím se odpovědnosti: "Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zničit, ale naplnit" (5:17).
Na jedné straně Ježíš skutečně naplnil Zákon, protože jeho příchod naplnil proroctví hebrejských písem. Ale chystal se také naplnit Zákon tím, že ho naplnil vyšším významem. Chtěl vysvětlit, jak Zákon hovoří nejen o našem vnějším chování, ale také o našich vnitřních postojích; chtěl vysvětlit, jak Zákon hovoří nejen o našem tělesném jednání, ale také o touhách našeho ducha. Tímto způsobem by Ježíš naplnil Zákon duchovním významem. Byl by užitečný nejen pro regulaci vnějšího chování, ale především pro nápravu vnitřního života.
Ježíš začíná přikázáními: "Slyšeli jste, že bylo řečeno těm starým: 'Nezabiješ'... Ale já vám říkám, že kdo se hněvá na svého bratra bez příčiny, bude v nebezpečí soudu." (5:21-22). Podobně odhaluje duchovní význam zákona proti cizoložství: "Slyšeli jste, že bylo řečeno těm starým: 'Nesesmilníš'. Já vám však říkám, že každý, kdo pohlédne na ženu, aby po ní zatoužil, už s ní zcizoložil ve svém srdci" (5:27-28).
Jedná se o nové učení, které však není pro jeho posluchače zcela nepochopitelné. Měly přijít další, hlubší nauky o lidském duchu a cestě do nebe, a bude trvat nějaký čas, než lidé tato vyšší poselství zcela pochopí. Prozatím by však stačilo, kdyby lidem poskytl konkrétní, doslovné příklady, kterým by mohli porozumět - ne abstraktní pravdy, které jsou nad jejich chápání. V tomto ohledu je Ježíš učí, aby se zřekli přísahání (5:33-37), nastavit tvář, když je udeřen (5:39), dávat víc, než je požadováno (5:40), jít dál, než je požadováno (5:42), dávat každému, kdo prosí, a půjčovat každému, kdo si chce půjčit (5:42).
Toto učení by bylo těžké následovat, ale nebylo by těžké mu porozumět. Jsou v nich obsaženy vyšší pravdy o naší reakci, když je naše nejniternější přesvědčení napadáno - nejen na veřejnosti, ale konkrétněji, když nás pronásledují pekelní duchové. V takových chvílích si nesmíme dělat starosti, protože pokud setrváme v pravdě, zůstaneme pod Boží ochranou. 5
Jediné, co může tuto božskou ochranu odvrátit, je naše svobodné rozhodnutí ztotožnit se s podněty naší nižší přirozenosti (arogance a domýšlivost, zášť a hněv, úzkost a strach, bída a zoufalství atd.) - podněty, které přicházejí z pekla. 6
Místo aby Ježíš učil těmto vnitřním pravdám, věnuje jejich pozornost zjevnějším otázkám - například potřebě překonat touhu po pomstě: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko a zub za zub'. Já vám však říkám, abyste se zlému člověku nebránili. Kdo tě však udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou." V tomto případě je třeba, abyste si uvědomili, že je to pravda, a abyste si uvědomili, že je to pravda.
To by se samozřejmě zdálo nemožné a nelogické. Nevyhnutelně by se objevily otázky: "Proč by měl někdo nastavovat tvář útočníkovi?". "A co sebeobrana?" "A co ochrana našich blízkých a naší země?" "Co dobrého může přinést nastavování tváře, zvláště když to vede k tomu, že zlí lidé stále více využívají dobré lidi?". To jsou legitimní otázky a Ježíš by na každou z nich měl odpověď - v pozdější době. 7
Lidé, ke kterým Ježíš mluví, ještě nejsou schopni pochopit hlubší pravdy obsažené v tomto učení. Nejsou připraveni pochopit, že "nastavit tvář" je něco, co děláme vnitřně, když je naše přesvědčení napadáno. Tyto útoky nemusí nutně přicházet prostřednictvím jiných lidí, ale spíše prostřednictvím neviditelných duchovních sil, které se snaží zničit naši víru v Boha a naši důvěru v moc jeho pravdy. Kdykoli tedy vnitřně nastavujeme tvář, praktikujeme vnitřní odpuštění. Víme, že žádná vyřčená, zašeptaná nebo naznačená slova nás nemohou srazit na kolena nebo poškodit naši víru. To nám umožňuje modlit se za své nepřátele, odpouštět jim, a dokonce je milovat. Protože jsme pod Boží ochranou, víme, že zlo nám nemůže způsobit žádnou duchovní újmu. Proto se mu nemusíme bránit.
Na fyzické úrovni však musíme být opatrnější. Lidé mohou způsobit mnoho fyzických škod. Proto nemůžeme a neměli bychom dávat každému, kdo o to požádá, ani půjčovat každému, kdo si chce půjčit. Taková nevybíravá dobročinnost by nás zanechala bez peněz a bez prostředků, abychom mohli konat dobro pro druhé. Stejně tak bychom neměli dovolit zlodějům, podvodníkům a šejdířům, aby nás zneužívali. Kdybychom se nechali takto zneužívat, společnost by byla zničena. Proto je třeba lidi, kteří se přiživují na nevinných obětech, nahlásit, stíhat, a pokud budou shledáni vinnými, náležitě potrestat. Ignorování kriminálního chování nebo podpora zlých úmyslů neprospěje zloduchům, společnosti ani nám. Musíme bránit sebe a své blízké.
Stručně řečeno, sebeobrana není v rozporu s Božím zákonem; není ani špatné bránit svou rodinu a zemi, když je napadena nepřítelem. Bůh po nás nikdy nechce, abychom byli rohožkami. Ve vnější rovině se musíme zlu bránit. Na vnitřní rovině však žádný odpor neexistuje. Místo toho je zde láska, milosrdenství, porozumění, soucit a odpuštění. Právě tyto Bohem dané stavy vědomí nás činí odolnými vůči duchovnímu nebezpečí. V takových stavech nemusíme klást odpor vnitřnímu zlu - neboť Bůh sám odolává zlu, které by nás připravilo o víru a zničilo naše štěstí. 8
Jedná se o niternější lekce, které Ježíš nabídne později. Prozatím je Ježíšovým úkolem udržet jejich mysl u jednoduché a jasné lekce: je třeba naučit se odpouštět: Slyšeli jste, že je řečeno: "Miluj svého bližního a nenáviď svého nepřítele. Já vám však říkám: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, čiňte dobře těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás zlomyslně využívají a pronásledují" (5:43-44). Tato doslovná učení by byla znepokojující, obtížná, zdánlivě nemožná k dodržení. Důležitý by však byl boj o ně. Naučilo by je to nejdůležitější lekci ze všech: bez Boha by to nikdy nedokázali.
"Buďte tedy dokonalí"
Strong je věrný, že se mu daří.45. "Abyste byli syny svého Otce, který [je] na nebesích, neboť on dává svému slunci vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
46. Neboť jestliže milujete ty, kdož milují vás, jakou odměnu máte? Což nečiní totéž i celníci?
47. A když pozdravujete jen své bratry, co děláte mimo [ostatní]? Cožpak to nedělají i celníci?
48. Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš Otec, který [je] v nebesích."
Protože lidé ještě nejsou připraveni porozumět, Ježíš jim zatím nemůže odhalit, že toto učení má vyšší, niternější duchovní význam - význam, který jim bude zjeven později. 9
Nakonec (a v jiném evangeliu) řekne svým učedníkům: "Mám vám ještě mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést." (Jan 16:12). Prozatím se však tato počáteční učení stanou důležitými kroky na cestě k lidské dokonalosti. Stačí, když budou žít podle těchto úvodních nauk.
Proto se Ježíš v tuto chvíli zaměřuje na to, aby je poučil o základech dobročinné služby - aby jim pomohl zdokonalit se v umění dobročinnosti. To bude zahrnovat konání dobrých skutků očištěných od sobeckých pohnutek, které nebudou hledat nic na oplátku. Tyto dobročinné skutky by se navíc neměly omezovat na přátele a sousedy. Od nynějška se mají jejich dobré skutky rozšířit i na nepřátele. Je přece snadné milovat své přátele a dělat pro ně dobré věci. To je přirozené - ne duchovní. Ale aby byli "dokonalí", budou muset milovat i své nepřátele: "Milujte své nepřátele," říká Ježíš, "neboť milujete-li ty, kdo milují vás, jakou máte odměnu?" "Milujte své nepřátele," říká Ježíš.
Ježíš zde mluví o nebeské odměně, o duchovních požitcích, které plynou, když skutečně milujeme druhé - včetně našich nepřátel. "Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš Otec, který je v nebesích" (5:45-48).
Je třeba poznamenat, že tento verš je často překládán spíše jako zaslíbení než jako příkaz. Místo "Buďte tedy dokonalí" bývá překládán jako "Budete dokonalí" - což není přesně to, na co Ježíš naráží. Důležitá je snaha být dokonalý, nikoli dosažení dokonalosti. Jak učí Swedenborg, ani andělé nikdy nedosáhnou stavu konečné dokonalosti; ani my nemůžeme. Můžeme však vytrvat; můžeme se snažit; můžeme usilovat o to, abychom byli dokonalí, "jako je dokonalý náš Otec v nebesích". 10
Je pravda, že snaha o dokonalost může být obtížná - nejen pro lidi biblických dob, ale i pro nás dnes. Je třeba překonat vlastní zájmy, odložit zášť, zvítězit velkorysostí nad chamtivostí, odpuštěním vytlačit pomstu a láskou zvítězit nad nenávistí. Bez Boha nemůže nikdo ničeho z toho dosáhnout - a "dokonalost" se stává nedosažitelným cílem. Jediný způsob, jak se k němu dostat, je uznat a uznat svou nedokonalost. Teprve pak můžeme s Boží pomocí začít usilovat o stavy větší dokonalosti. Od tohoto okamžiku je zapotřebí pouze ochota přijímat božské pravdy a žít podle nich.
Pokud tak učiníme, nevyhnutelně to povede k bojům s pokušením, v nichž vnitřní zlo povstane, aby se hněvalo a pronásledovalo vše, co k nám proudí od Boha. Tato zla usilují o to, aby nás připravila o náklonnost k poznávání pravdy a konání dobra. Rána do levé tváře představuje pokus vzít nám touhu učit se pravdě a rána do pravé tváře představuje pokus vzít nám touhu konat dobro. 11
Opět bychom se však neměli obávat, ba dokonce ani bránit, protože zlo nemůže ublížit těm, kdo jsou pod Boží ochranou.
To vše je obsaženo v Ježíšově příkazu: "Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš Otec v nebesích." Tak, jak budeme stále více důvěřovat Pánovu vedení - uznávajíce, že On je zdrojem každého láskyplného citu, každé ušlechtilé myšlenky a každého plánovitého činu - budeme neustále zdokonalováni. 12
Poznámky pod čarou:
