Kapitola 27.
Když přijde ráno
1. Když nastalo ráno, všichni velekněží a starší lidu se radili proti Ježíšovi, aby ho usmrtili;
2. Svázali ho, odvedli [ho] a vydali místodržiteli Pontskému Pilátovi.
3. Jidáš, který Ho zradil, když viděl, že je odsouzen, zkroušeně vrátil velekněžím a starším třicet [stříbrných],
4. Řekl: "Zhřešil jsem tím, že jsem vydal nevinnou krev." 5. Oni však řekli: "Co [nám to] je? Uvidíš."
5. Odhodil [stříbrňáky] v chrámu, odešel a odešel a oběsil se.
Stará vůle musí zemřít, ale nové chápání může být vzkříšeno.
Zakokrhání kohouta ohlašuje konec noci; zároveň však předznamenává úsvit nového dne - čas duchovního probuzení. To je obsaženo v prvních slovech dalšího dílu: "Když přišlo ráno...." (Matouš 27:1).
V životě každého z nás představuje "ráno" stav jasnosti, kdy se "probudíme" a jasně vidíme pravdu - zejména pravdu o sobě samých. Na konci předchozí epizody se Petr probudil do reality své nevěry a hořce zaplakal. V této další epizodě se něco podobného stane Jidášovi. Když je Ježíš zajat, spoután a odveden k Pilátovi, Jidáš se probouzí do reality toho, co udělal. Zatížen svědomím říká: "Zhřešil jsem tím, že jsem zradil nevinnou krev" (Matouš 27:4). S hlubokými výčitkami svědomí, ale duchovně probuzený, se snaží zmírnit svou vinu tím, že vrátí třicet stříbrných - "krvavé peníze", které Jidášovi zaplatili náboženští vůdci za to, že jim Ježíše vydal.
Náboženští vůdci však Jidášovu nabídku odmítají. "Co je to?" ptají se (Matouš 27:4). Nemají zájem vzít si peníze zpět výměnou za Ježíšovo propuštění. Skutečným problémem pro ně nejsou peníze, ale spíše obavy o Ježíšův rostoucí vliv na lidi. Ten je třeba zastavit. Proto Jidášovu nabídku odmítají.
Jidáš, plně si vědom své zrady, propadá zoufalství. Zatímco Petr hořce pláče, Jidáš jde mnohem dál. S pocitem naprosté zkázy Jidáš hází třicet stříbrných na podlahu chrámu a odchází se oběsit (Matouš 27:5). Kontrast mezi Petrovým hořkým pláčem a Jidášovou sebevražednou smrtí představuje rozdíl mezi starým chápáním (falešnými názory, které jsme zastávali) a starou vůlí (zlými touhami, které vytvářejí falešné názory). Zlá přání, označovaná také jako "starý člověk", musí být zcela vyloučena; nelze je přeměnit v dobrá přání. Proto musí Jidáš, který v této epizodě představuje naši zděděnou zlou přirozenost, zemřít. 1
Petr naproti tomu představuje aspekt našeho intelektu. I když může uvažovat falešně, pokud se podaří oddělit jej od zlé vůle, lze jej napravit. Proto čteme, že ačkoli Petr "hořce plakal", svůj život neukončil. Je to proto, že intelekt (v tomto případě reprezentovaný Petrem) může přijmout pravdu a být napraven. A v novém chápání může být vybudována nová vůle. Pro každého z nás je smrt staré vůle (Jidáš) a vybudování nového porozumění (Petr) ránem nového dne. 2
Naděje pro všechny
6. A velekněží, kteří vzali [stříbrňáky], řekli: "Není dovoleno je vhazovat do obětního daru, protože je to cena krve." A velekněží řekli: "Je to cena krve.
7. Poradili se a koupili za ně hrnčířské pole na hrob pro příchozí.
8. Proto se to pole dodnes nazývá Pole krve.
9. Tehdy se naplnilo, co bylo oznámeno skrze proroka Jeremiáše: "A vzali třicet [stříbrných], cenu toho, který byl uctíván, jehož uctívali ze synů Izraele;
10. A dali je za pole hrnčířovo, jak mi přikázal Hospodin."
Viděno duchovně, má Jidášův temný a strašlivý osud i světlou stránku. Stejně jako jeho odmítnutí třiceti stříbrných představuje odmítnutí nepřiměřené lásky ke světským věcem, představuje jeho sebevražda odmítnutí nepřiměřené lásky k sobě samému: je to odmítnutí arogantní pýchy, sebeprosazující ctižádosti a záslužného pocitu, že si vystačíme sami bez Boží pomoci. Tato dvě zla, nazývaná "láska ke světu" a "láska k sobě", zahrnují všechna ostatní zla. Když však lásku ke světu správně podřídíme, získáme opravdovou lásku k bližnímu. A když je láska k sobě samému správně podřízena, dostáváme opravdovou lásku k Pánu. 3
Ačkoli nechceme naznačovat, že Jidášova tragická smrt je sama o sobě dobrá, její zobrazení toho, co musí zemřít v každém z nás, přináší důležité ponaučení. Zoufalství nás učí, jak moc potřebujeme Boha. Zoufalství nás vede k poznání, že bez jeho moci nic nezmůžeme. Smutek, vina a hanba mohou být znamením, že nám skutečně něco zbylo ze svědomí, a proto jsme vykoupitelní. Opravdová lítost otevírá cestu k vykoupení a nápravě.
Pokora je tedy požehnanou vlastností. Jak se píše v žalmech: "Srdcem zlomeným a zkroušeným, Bože, nepohrdneš" (Žalmy 51:17). Pán je odpuštění samo a my víme, že jeho odpuštění je vždy k dispozici a přichází okamžitě, pokud rozpoznáme zlo v sobě, odvrátíme se od něj a snažíme se konat dobro. Máme štěstí, že žijeme v době, kdy je k dispozici tak jasné učení o Pánově odpuštění - a o tom, jak ho přijímat.
V době Ježíšova příchodu tomu tak ale nebylo. Zlí duchové byli velmi rozšířeni a toužili zmocnit se kohokoli, koho mohli. Již Jidáše naplnili duchem zrady. A přestože si uvědomuje, co udělal, neuvědomuje si, že byl pouhým prostředníkem, skrze nějž peklo uskutečňovalo své ďábelské plány. Jedna věc je přijmout odpovědnost za to, co jsme udělali. To je známkou citového a duchovního zdraví. Něco jiného však je ponořit se do pocitů viny natolik, že se cítíme nenapravitelní, neodpustitelní a bez naděje. 4
Proto je důležité věřit, že ať jsme udělali cokoli, ať jsme zhřešili jakkoli, stále existuje naděje. Někdy se nám může zdát, že nás nelze vykoupit, ale pravdou je, že jsme Bohem milováni a že jsme se narodili pro určitý účel. Do každé lidské duše je vložena schopnost věřit v Boha a schopnost žít podle jeho přikázání - božské dary, které jsou vždy zachovány a nikdy nejsou odňaty. Tyto dary můžeme samozřejmě nechat hluboko pohřbené a prakticky je uhasit, ale vždy jsou zde jako uhlíky skomírajícího ohně, které čekají na inspirující a životodárný Boží dech.
Zdá se, že náboženští vůdci mají pochybnosti o přijetí třiceti stříbrných, které Jidáš hodil na zem. "Není dovoleno je dávat do pokladnice," říkají, "protože jsou cenou krve" (Matouš 27:6). Místo aby stříbro uložili do chrámové pokladnice, zakoupili místo zvané "Hrnčířovo pole", které použili jako pohřebiště pro cizince. Jejich rozhodnutí koupit pole je přímým naplněním proroctví: "A vzali třicet stříbrných, cenu toho, který byl oceněn ... a dali je za hrnčířské pole" (Matouš 27:10; Jeremiáše 32:6-9).
Je možné, že tito náboženští vůdci vědí a chápou, že třicet stříbrných jsou "krvavé peníze"? Pokud ano, pak to svědčí o tom, že i v těch nejchamtivějších a nejsobečtějších lidech je něco slušného a lidského, možná hluboko skrytého, ale přesto. Z toho plyne poučení i pro nás. Ať už jsme zabloudili jakkoli daleko, vždy se můžeme vrátit. Pro všechny existuje naděje. 5
Úplně sám
11. Ježíš se postavil před místodržitele a ten se ho zeptal: "Jsi snad židovský král?" Ježíš odpověděl: "Ano, jsem," odpověděl. Ježíš mu odpověděl: "Ty to říkáš." A on mu odpověděl: "Ty to říkáš."
12. Když ho velekněží a starší obžalovali, neodpověděl nic.
13. Tehdy mu Pilát řekl: "Cožpak nevíš, kolik toho proti tobě svědčí?"
14. On mu však neodpověděl ani na jednu větu, takže se místodržitel velmi podivil.
15. O [svátcích] měl místodržitel ve zvyku propustit jednoho vězně, kterého si přál zástup.
16. Tehdy měli známého vězně, který se jmenoval Barabáš.
17. Když se tedy shromáždili, Pilát jim řekl: "Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, nebo Ježíše, který se nazývá Kristus?" "Ano," odpověděli.
18. Věděl totiž, že ho vydali ze závisti.
19. Když seděl na tribunálu, poslala k němu jeho žena: "Neměj nic společného s tím spravedlivým, neboť jsem dnes kvůli němu ve snu mnoho vytrpěla." 20. A tak se stalo.
20. Velekněží a starší však přemluvili zástupy, aby si vyžádali Barabáše a Ježíše zahubili.
21. Místodržitel jim odpověděl: "Kterého z těch dvou chcete, abych vám propustil?" Oni mu odpověděli: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. A oni řekli: "Barabáše."
22. Pilát se jich zeptal: "Co tedy mám udělat s Ježíšem, který se nazývá Kristus?" Pilát mu odpověděl: "Ne. Všichni mu řekli: "Ať je ukřižován!" Pilát jim odpověděl: "Nechte ho ukřižovat."
23. A místodržitel prohlásil: "Proč, co zlého udělal?" Pilát se zeptal: "Proč? Oni však nesmírně křičeli a říkali: "Ať je ukřižován!"
24. Pilát viděl, že nic nezíská, ale že se strhla ještě větší vřava, vzal vodu, omyl si [ruce] naproti zástupu a řekl: "Jsem nevinný z krve tohoto spravedlivého [člověka]; uvidíte." A když se Pilát vrátil, řekl: "Já jsem nevinný." A když se Pilát vrátil, řekl: "Já jsem nevinný."
25. A všechen lid odpověděl: "Jeho krev [ať] padne na nás i na naše děti." A tak se stalo.
26. Pak jim propustil Barabáše, ale Ježíše vydal, když [ho] zbičoval, aby byl ukřižován.
Když začíná tato další epizoda, stojí Ježíš před římským místodržitelem Pontiem Pilátem. Náboženští vůdci udělali vše pro to, aby to vypadalo, že Ježíš je vinen rouháním. Římské právo jim však nedovoluje vynést nebo vykonat trest smrti. Proto se bude muset jednat o občanskou záležitost, o níž rozhodne civilní vláda. V tomto případě nemůže jít o trestný čin za rouhání - to je náboženský delikt; musí jít o velezradu, což je občanský delikt. Římská vláda bude moci vznést toto obvinění, protože Ježíš byl nazván "židovským králem", čímž zpochybnil císařovu nadřazenost.
Proto Pilátova otázka, na rozdíl od Kaifášovy, nezní: "Ty jsi Kristus, Syn Boží?" ("Jsi Kristus, Syn Boží?").Matouš 26:63), ale spíše: "Jsi židovský král?" (Matouš 27:11). V obou případech, ať už je Ježíš obviněn z rouhání náboženskými vůdci, nebo ze zrady politickými vůdci, odpovídá podobně: "Ty jsi řekl" (Matouš 26:63) a "Ty říkáš" (Matouš 27:11). Moderní překladatelé, aby byla tato odpověď srozumitelná, přidali k Ježíšově odpovědi slova "Je jako". Je tedy napsáno: "Je to tak, jak jsi řekl" a "Je to tak, jak říkáš". Původní výrok však lze chápat jako "Řekl jsi to!". 6
Důraz je kladen na slovo "vy". Ať už je Ježíšova odpověď přeložena jakkoli, je výzvou i pro každého z nás. Kdo je vlastně Ježíš? Každý z nás se musí rozhodnout sám. Co říkáš ty? Je to Boží Syn? Je králem a vládcem našeho vnitřního života? Pilát není ochoten o tom rozhodnout. Místo toho naléhá na Ježíše, aby se obhájil sám. "Neslyšíš, kolik toho proti tobě svědčí?" říká Ježíšovi (Matouš 27:13). Ježíš se však rozhodne mlčet: neodpoví mu "ani slovo" (Matouš 27:14).
Pilát se bojí, že bude mít na rukou krev nevinného člověka, a proto se rozhodne nechat rozhodnout zástupy. Může tak učinit, protože existuje velikonoční zvyk, podle něhož je každý rok propuštěn jeden vězeň a lid si může vybrat, kterého vězně chce osvobodit. Pilát tedy předkládá zástupu Ježíše i Barabáše se slovy: "Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, nebo Ježíše, který se nazývá Kristus?" (Matouš 27:18).
Barabáš byl známý zločinec - "notorický vězeň" - lupič a vrah (Matouš 27:16). Zdálo by se tedy, že Ježíš bude jasnou volbou zástupu, tím, kdo bude propuštěn. Vždyť oba muži jsou naprostými protiklady: Barabáš je vrah a Ježíš je dárce života. Pokud se dav rozhodne Ježíše propustit, Pilát bude mít snadné východisko ze svého dilematu. Pilát tedy sází na to, že dav snadno rozezná dobro (Ježíše) od zla (Barabáše) a Ježíše propustí. Za normálních okolností by to pro ty, kdo mají oči k vidění, byla snadná volba.
Je však třeba si uvědomit, že toto není obyčejný dav. Tito lidé byli silně ovlivněni náboženskými vůdci, kterých si váží a kterých se bojí. Tito náboženští vůdci představují falešné učení a sobecké touhy, které nám znemožňují svobodně se rozhodnout pro dobro. Právě tato falešná učení a sobecké touhy přesvědčují zástupy [v nás], aby osvobodily Barabáše a "zahubily Ježíše" (Matouš 27:20). Přesně to se děje. Když se Pilát ptá: "Kterého z těch dvou vám mám propustit?", zástupy volají: "Barabáše!" (Matouš 27:21).
Tato nečekaná reakce staví Piláta do obtížné situace. Jeho žena ho již varovala ohledně Ježíšovy neviny: "Neměj nic společného s tím spravedlivým člověkem," řekla mu, "neboť jsem dnes kvůli němu ve snu mnoho vytrpěla" (Matouš 27:19). Pilátova žena představuje zbytek svědomí, které v každém z nás stále zůstává - svědomí, které se stále snaží proniknout, a to i ve snu. Otázka však zní: "Bude Pilát poslouchat?".
Těžké rozhodnutí je nyní v Pilátových rukou. Na jedné straně stojí varování jeho ženy, na druhé straně křik davu. Pilát se musí rozhodnout, co má s Ježíšem udělat. Přestože ho jeho žena důrazně varovala, není ještě připraven přijmout její radu, ani se sám rázně rozhodnout. Místo toho se podruhé bezpáteřně obrací k davu a ptá se: "Co tedy mám udělat s Ježíšem, který se nazývá Kristus?" ("Co tedy mám udělat s Ježíšem, který se nazývá Kristus?").Matouš 27:22). Pokud očekává, že si to rozmyslí, je na velkém omylu. Stále pod mocným vlivem náboženských vůdců znovu vykřikují: "Ať je ukřižován!" (Matouš 27:22).
Pilát se domnívá, že nemůže udělat nic víc. Zástupy rozhodly za něj a on se slabě podřizuje. Chce se zprostit jakéhokoli provinění, vezme vodu, umyje si před zástupem ruce a řekne: 'Jsem nevinen krví této spravedlivé Osoby. Postarejte se o to" (Matouš 27:24). A lid odpověděl: "Ať je jeho krev na nás a na naše děti" (Matouš 27:25).
Co odvrátilo zástupy od Ježíše? Miloval je, uzdravoval je a po tři roky mezi nimi dělal zázraky. Proč se ho nyní rozhodli ukřižovat? Kde jsou malomocní, které uzdravil, chromí, které přiměl chodit, hluší, které přiměl slyšet, a slepí, které přiměl vidět? Kde jsou nemocní, které uzdravil, hladoví, které nasytil, a posedlí, které osvobodil? Kde jsou nyní? A pokud jsou mezi zástupy, proč se neozývají?
Odpověď je jasná. I když ho Petr zapřel, Jidáš zradil a všichni učedníci ho opustili, zástupy se obracejí proti němu. Nakonec Ježíš stojí zcela, naprosto sám. Nikdo se Ho nezastane, nikdo za Něj nemluví. V závěrečných slovech svého posledního podobenství Ježíš říká: "Byl jsem ve vězení a vy jste přišli ke mně." Ale nikdo nepřišel, aby byl s Ním. Jak bylo napsáno v Izajášovi, který prorokoval tento okamžik Ježíšova života: "Sám jsem šlapal lis vína a z národů nikdo nebyl se Mnou..... Hledal jsem, ale nebylo nikoho, kdo by mi pomohl" (Izajáš 63:3, 5).
To se nám dnes může zdát neuvěřitelné. Ale takový byl pekelný stav světa, do kterého se Ježíš narodil. A proto bylo nutné, aby Bůh tehdy přišel na svět a vykoupil padlé lidstvo - i když to znamenalo, že bude bit, bičován a ukřižován. Zdá se, že Pilát se zpočátku zdráhal Ježíše ukřižovat, ale byl příliš slabý, aby se postavil davu.
V tomto ohledu Pilát představuje každého z nás, kdykoli odmítáme naslouchat tichému, malému hlasu svědomí. Místo toho se necháme zviklat rozzuřeným davem vnitřních žalobců, kteří křičí: "Ukřižuj Ho! Ukřižuj ho!" Kdykoli v nás davová mentalita převáží nad vnitřním hlasem lásky a rozumu, je Barabáš osvobozen a Ježíš ukřižován. A tak čteme, že Pilát "jim propustil Barabáše, a když Ježíše zbičoval, vydal ho, aby byl ukřižován" (Matouš 27:26).
Židovský král
27. Tehdy místodržitelovi vojáci odvedli Ježíše do pretoria a shromáždili proti němu celý oddíl [vojáků].
28. Svlékli ho a oblékli mu šarlatový plášť.
29. Upletli mu trnovou korunu, nasadili mu ji na hlavu a do pravé ruky mu dali rákos; poklekli před ním a posmívali se mu: "Buď zdráv, židovský králi!"
30. Plivli na Něho, vzali rákos a udeřili [Ho] do hlavy.
31. A když se Mu vysmívali, sňali s Něho plášť, oblékli Mu jeho vlastní šaty a odvedli Ho, aby Ho [ukřižovali].
32. Když vyšli ven, našli muže z Kyrény, jménem Šimon; toho přinutili, aby vzal Jeho kříž.
33. Když přišli na místo zvané Golgota, které se nazývá Místo lebky,
34. Dali mu pít ocet smíšený se žlučí, a když ochutnal, nechtěl pít.
35. A když Ho ukřižovali, rozdělili Jeho roucho a hodili los, aby se naplnilo, co bylo oznámeno skrze proroka: "Rozdělili mezi ně mé roucho a na můj šat hodili los".
36. A sedíce [tam], drželi [nad Ním] stráž;
37. A nad hlavu mu položili nápis: "To je Ježíš, židovský král."
38. Pak s ním byli ukřižováni dva lupiči, jeden po pravici a druhý po levici.
39. A ti, kdo šli kolem, se Mu rouhali a hýbali hlavami,
40. A říkali: "[Ty], který jsi zbořil chrám a ve třech dnech jsi ho postavil, zachraň sám sebe. Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!" A tak se stalo.
41. A podobně i velekněží, posmívajíce se zákoníkům a starším, řekli,
42. "Jiné zachránil, ale sám sebe zachránit nemůže. Je-li to král Izraele, ať teď sestoupí z kříže a my mu uvěříme.
43. Věřil v Boha; ať ho teď vysvobodí, má-li v něm zalíbení, neboť řekl: "Já jsem Syn Boží."" Ať se mu to podaří.
44. A pro totéž mu vyčítali i lupiči, kteří byli ukřižováni spolu s ním.
Ježíšovo údajné provinění je označeno jako "zrada", protože se prý nazývá "židovským králem". Pokud by to byla pravda, jednalo by se o zločin proti státu, jehož králem je římský císař Tiberius Julius Caesar Augustus. Jedná se o zločin, který se trestá smrtí. Římští vojáci nyní pokračují v bití a posmívání se Ježíši, krutě se mu vysmívají tím, že ho oblékají jako krále, na tělo mu dávají šarlatové roucho a na hlavu trnovou korunu. Do ruky mu také místo královského žezla vloží rákos (pravděpodobně hůl).
Pak se před Ježíšem skloní a sarkasticky řeknou: "Buď zdráv, židovský králi!". (Matouš 27:29). K posměchu přidávají pohrdání a nadávky, plivou na něj a bijí ho po hlavě žezlem, které nyní používají jako kyj. Když skončí se svým krutým sportem, "obléknou Mu jeho vlastní šaty a odvedou Ho, aby byl ukřižován" (Matouš 27:31).
Ježíš prošel vyčerpávajícím, mučivým utrpením z rukou vojáků. Nyní je odváděn, aby byl ukřižován. Zatímco vězni jsou obvykle nuceni nést na zádech vztyčené břevno kříže, Ježíš byl bičován a bit tak, že jeho křehké tělo k tomu nemá sílu. Proto je nucen nést Ježíšův kříž muž jménem Šimon, cizinec, který se v té době náhodou nachází ve městě (Matouš 27:32). Téma Ježíšovy naprosté osamělosti, kdy mu nemá kdo pomoci, pokračuje. Cizinec nese jeho kříž.
Nakonec přicházejí k místu, kde má být Ježíš ukřižován, "k místu zvanému Golgota, to jest k místu lebky" (Matouš 27:33). Přeložená věta k nám promlouvá, když si představíme svět, který ztratil rozum. Lidská mysl bez rozumu a soucitu není o nic lepší než neživá lebka, která ji obsahuje. Na okraji Jeruzaléma dodnes stojí místo zvané Golgota, impozantní skála z nepoddajné skály. A ve skále lze s nezaměnitelnou a mrazivou přesností spatřit tvar lebky - dvě prázdné oči, díru tam, kde by měl být nos, a hrozivá ústa bez rtů, zubů a jazyka. To je Golgota: zlověstný symbol života bez náboženství a náboženství bez Boha.
Právě tam, na Golgotě, mu dávají "kyselé víno smíchané se žlučí" - příhodný symbol zkyslého světa. Místo sladkého vína čisté pravdy je zde kyselé víno zfalšovaného náboženství. Proto ho Ježíš odmítá pít (Matouš 27:34). V tu chvíli Ježíše ukřižují, nad hlavu mu dají znamení a napíší posměšné obvinění: "To je Ježíš, židovský král" ("To je Ježíš, židovský král").Matouš 27:37).
Ukřižováním však posměšky a výsměch nekončí. Dokonce i ti, kdo jdou kolem, říkají: "Ty, který boříš chrám a stavíš ho ve třech dnech, zachraň se! Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže" (Matouš 27:40). A posměšně dodávají: "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže" (Matouš 27:42). “Důvěřoval v Boha, ať ho nyní vysvobodí, chce-li ho mít" (Matouš 27:42-44).
Sestoupení z kříže nebylo Ježíšovým cílem. Jeho cílem nebyla záchrana těla. Když se ho v předchozí kapitole jeden z učedníků snažil bránit, Ježíš mu řekl, aby odložil meč. Bůh nepřišel na zem, aby se zachránil nebo aby bojoval s fyzickými nepřáteli. Spíše přišel bojovat s pekelnými vojsky prostřednictvím křehkého a omezeného lidského těla - těla, které mohlo cítit fyzickou bolest, a mysli, která mohla být napadena zlem. Takový byl plán po celou dobu a On jej přijal. Proto nesestoupí dolů. Místo toho se s neochvějnou odvahou rozhodne až do hořkého konce snášet agónii a ponížení kříže. Dokonce i lupiči, kteří jsou ukřižováni spolu s Ježíšem, ho urážejí a hanobí (Matouš 27:44).
Neviditelná bitva
Ježíš je nyní na kříži, všemi zavržen a trpí sám. Odmítá ho náboženské zřízení, civilní vláda, zástupy, učedníci, a dokonce i dva lupiči, kteří vedle něj visí na kříži. Vskutku, "je opovržený a lidmi zavržený, muž bolestí a známý zármutku" (Izajáš 53:3).
Ale co andělé? Ti by jistě Pána nikdy neodmítli, neopovrhli jím ani ho neopustili. Andělé jsou však stejně jako všichni lidé stále lidmi a stále mají své slabosti. Ačkoli jejich schopnost chápat pravdu a konat dobro je obrovská, nejsou přece jen božští. Proto když Ježíš přichází do krajnosti pokušení, je napadán nejen těmi nejhoršími a nejpekelnějšími pekelníky, ale je také vyzýván anděly. Tato pokušení jsou nejniternější ze všech, neboť zahrnují nejrafinovanější útok na naše nejhlubší lásky a touhy. V Ježíšově případě je to jeho vroucí láska ke spáse lidského rodu, láska, která nikoho nepřinutí. Taková je povaha samotné božské lásky a taková je i povaha Ježíšova posledního pokušení na kříži. 7
Slovo "pokušení" se obvykle chápe jako "vábení" nebo "lákadlo", jako nutkání říci nebo udělat něco špatného. Existuje však mnohem hlubší forma pokušení, která nezahrnuje ani tak pokušení říci nebo udělat něco špatného, ale spíše pokušení pochybovat o tom, že pravda, kterou si myslíme, je skutečně pravdivá, a dobro, které konáme, má skutečně význam. Když tato hlubší forma pokušení pokračuje, vede k zoufalství a nakonec k myšlence, že náš život byl promarněn a že nic z toho, co děláme, nemá žádný význam. Neexistuje žádné zvláštní "nutkání páchat zlo", ale spíše mnohem jemnější nutkání jednoduše se vzdát všeho a všech, včetně našich blízkých, našeho životního cíle, a dokonce i nás samotných. Život se zdá být zcela bezútěšný a beznadějný a veškeré naše úsilí se zdá být bezvýznamné.
Kdyby nám podobné otázky a pochybnosti vštěpovali pekelníci, bylo by mnohem snazší je překonat. Pokud by však přicházely od přátel, a zejména od andělů, kteří to s námi myslí dobře, bylo by mnohem těžší s nimi bojovat. Něco podobného jsme viděli už dříve, když Petr vytýkal Pánu, že vůbec uvažuje o možnosti, že by musel jít do Jeruzaléma, trpět a zemřít. Ježíš však Petrovi řekl, že jeho utrpení a smrti v Jeruzalémě se nelze vyhnout a že Petr by měl mít na paměti Boží věci, a ne věci lidské (Matouš 16:21-23). Když Ježíš visí na kříži, k velkému zármutku andělů propadají velkému zoufalství nad budoucností lidského rodu a ptají se, zda může být lidstvo vůbec někdy spaseno pouhým darem svobody. "Ach, Pane," volali snad, "vezmi na sebe svou velkou moc a panuj. Musíš přece něco udělat! Takhle to přece nemůže skončit. Je třeba vykonat ještě tolik práce. Prosím, nevzdávej to takhle." 8
Jedná se o jednu z nejtěžších forem pokušení. Dochází k němu tehdy, když nám naši nejbližší navrhují, abychom slevili ze svých nejvyšších zásad. Jak se píše v žalmech: "Kdyby mě urážel nepřítel, vydržel bych to, kdyby se proti mně vzbouřil nepřítel, schoval bych se před ním. Ale jsi to ty, člověk jako já, můj společník a blízký přítel" (Žalmy 55:12-13).
Tlak je nyní ještě větší než v Getsemanech a přichází ze všech stran. Učedníci chtějí, aby sestoupil z kříže a založil pozemské království. Lidé, kteří jdou kolem, říkají, že by měl sestoupit z kříže, aby ukázal, že je skutečně Synem Božím. Náboženští vůdci se Mu posmívají, aby sestoupil z kříže, a říkají: "Jiné zachránil, ale sám sebe zachránit nemůže." Všichni se mu posmívají, že je to Boží Syn. A nyní na Něj naléhají dokonce i andělé, aby sestoupil z kříže a ukončil utrpení.
Nikdo, ani andělé, však nevidí, že Ježíš se nevzdává. Bojuje neviditelnou bitvu proti nejpodlejšímu a nejďábelštějšímu ze všech pekel. A bude to boj až do konce. Během této mocné bitvy je důležité mít na paměti, že přirozenost, kterou na sebe Ježíš vzal, je lidská, a proto podléhá pokušení. Nikdo z nás netrpí rád a nikdo z nás by se nerozhodl snášet muka ukřižování, zvláště když se to jeví jako zbytečná snaha. Stejně tak by nikdo z nás nechtěl vidět své blízké, jak si volí život, který vede k utrpení a zkáze. Je přirozené, že je chceme zastavit, že využijeme veškerou moc a kontrolu, kterou máme, abychom je nasměrovali na jinou cestu. A teď si to představte v Ježíšově případě. On ví, že lidský rozum nelze přinutit, aby věřil pravdě, ani lidské srdce nelze přinutit, aby milovalo dobro. Právě tak navrhl vesmír, protože ví, že naše lidskost spočívá v tom, že můžeme svobodně chápat a milovat věci, které pocházejí od Boha, a to bez donucení. 9
V této souvislosti bychom měli vzít v úvahu také útoky pekel, která na Ježíše útočí a snaží se vší zuřivostí vyvolat hořké myšlenky a emoce. Stejně jako my všichni musel být i Ježíš v pokušení obhájit se a dokázat svou nevinu. On se však rozhodl mlčet. Stejně jako my všichni musel být v pokušení bránit se, mstít se, potrestat ty, kdo Ho tak krutě zneužívají. On však nic takového neudělal. Místo toho tam mlčky, beze slova stížnosti visí a svádí vnitřní boj, který je bolestivější než bolest způsobená železnými hroty, které mu probodávají ruce a nohy. Bez ohledu na bolest, vnější i vnitřní, zůstává Ježíš ve svém poslání neochvějný. Bude bojovat proti peklu, i když proti Němu rozpoutá svou plnou zuřivost, dokud ze svého zděděného lidství nevyžene všechno zlo. V důsledku toho se v Něm projeví plnost Božího božství. A On nesestoupí, dokud toto poslání nebude splněno. 10
Ježíšova poslední slova na kříži
45. Od šesté hodiny nastala tma po celé zemi až do deváté hodiny.
46. A kolem deváté hodiny Ježíš zvolal velikým hlasem: "Eli, Eli, lama sabachthani?" A tak se stalo. To znamená: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" A tak se stalo.
Můj Bože, můj Bože
Ačkoli tato kapitola začíná slovy: "Když nastalo jitro", je to snad nejkratší jitro v dějinách času. Tma totiž přichází rychle a v poledne "je tma po celé zemi" (Matouš 27:45). Tato tma trvá ještě tři hodiny, dokud Ježíš nezvolá silným hlasem: "Eli, Eli, lama sabachthani? To znamená: Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?" (Matouš 27:46).
Ve své lidské přirozenosti má nyní Ježíš pocit, že je naprosto sám a bez jakékoli opory. Nejenže se cítí opuštěn učedníky, pak zástupy a dokonce i anděly, ale nyní se cítí opuštěn i Bohem. Hebrejské spisy tento pocit výtečně zachycují. Jak je psáno: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Proč jsi tak daleko od toho, abys mi pomáhal? Proč jsi tak daleko od mého sténání?" (Žalmy 22:1). “Jsem jako člověk bez síly, unášený mezi mrtvými, jako zabití, kteří leží v hrobě, na které si už nevzpomínáš, kteří jsou vyňati z tvé péče..... Proč mě, Pane, zavrhuješ a skrýváš přede mnou svou tvář? Jsem v zoufalství ... temnota je mým nejbližším přítelem" (Žalmy 88:4-5, 14, 18). 11
Ve svém oslabeném lidském stavu dosáhl Ježíšův pocit opuštěnosti nejnižšího bodu; touha vzdát se je zdrcující. Jako nikdy předtím musí Ježíš sebrat všechno, co v sobě má, aby se povznesl nad zoufalé myšlenky a pocity, které ho zaplavují. Uprostřed toho všeho musí mít důvěru, že lidstvo může být zachráněno a že se tak může stát bez nátlaku. Musí mít důvěru, že není opuštěn a že jeho nejvnitřnější láska ke spáse lidstva (kterou nazývá "Otec") je stále přítomna. Musí mít jistotu, že ačkoli se cítí Bohem zcela opuštěn, není tomu tak. Stručně řečeno, Ježíšův zoufalý pocit beznaděje a opuštěnosti bude muset být překonán niterným pocitem, že Bůh ho nikdy neopustí. Toto učení bylo vlastně jádrem celé Ježíšovy služby. Nyní bude mít příležitost to dokázat - ne zázrakem, ale vírou v Boží dobrotu a odvahou zůstat nezlomný v duchu až do posledního dechu. 12
Je to poučení i pro každého z nás. V životě každého z nás jsou chvíle, kdy se můžeme cítit osamělí, opuštění a odloučení od Boha. V takových chvílích se v naší mysli mohou objevit podobné myšlenky:
Bože, udělal jsem všechno, co jsi ode mě žádal.
Věřil jsem v Tebe a žil jsem podle Tvého slova.
A teď jsem tady a procházím touto mučivou zkušeností.
Cítím, jak se potápím.
Kde jsi? Kde jsou Tvé zázraky?
Proč jsi mě opustil?
Ježíšova poslední slova na kříži: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" vyjadřují mocné poselství o víře v dobách naprostého zoufalství. I když Ježíš mohl mít pocit, že ho Bůh opustil, Ježíš Boha neopustil. Z hloubi svého utrpení Ježíš volá k Pánu a volá: "Bože můj, Bože můj." Ježíš se snaží, aby se mu dostalo pomoci.
Skutečnost Ježíšova utrpení
Objevily se názory, že Ježíš vůbec nebyl zoufalý; naopak, když vyslovil toto prosté zvolání, pouze citoval úvodní slova dvaadvacátého žalmu, který začíná slovy: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Ježíš se však v zoufalství necítí dobře. Žalm uvádí klíčové podrobnosti o Ježíšově nesnesitelném utrpení na kříži, ale také popisuje inspirovaný výsledek jeho modlitby. Jak je psáno: "Hospodin nepohrdl ani neodmítl soužené..... Když k němu volal, vyslyšel ho" (Žalmy 22:24). A další žalm začíná nesmrtelnými slovy: "Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nouzi" (Žalmy 23:1).
Je možné, že Ježíš skutečně citoval dvacátý druhý žalm, ale to neznamená, že jeho utrpení nebylo skutečné. Ve skutečnosti jde právě o intenzitu Jeho utrpení. Tím, že na sebe vzal naše padlé lidství, byl Ježíš schopen setkat se s každou fyzickou i duchovní trýzní, kterou může člověk podstoupit, včetně té poslední a nejpronikavější ze všech - pocitu, že byl Bohem opuštěn, a zvítězit nad ní. Jako konečná lidská bytost, stejně jako my všichni, musel Ježíš sám projít tímto utrpením, aby nám ukázal, že to jde. Musel se cítit naprosto sám a opuštěný, slabý a bezmocný, zcela odkázaný sám na sebe, aby mohl ukázat, že ať se děje cokoli, ať na nás pekla útočí jakkoli zuřivě, Bůh je stále s námi.
Stejně jako Ježíš i my prožíváme chvíle, které nám mohou připadat jako ukřižování. Jsou to chvíle, kdy musíme bojovat proti zlým touhám a falešným myšlenkám, jako bychom bojovali sami od sebe, a zároveň uznávat, že veškerá moc k tomu pochází pouze od Pána. Modlitba je samozřejmě nezbytnou součástí tohoto boje, protože nás spojuje s Boží mocí. Ale samotná modlitba, ani ta nejvroucnější, nezažene zlé touhy a falešné myšlenky, které v nás vznikají. Proto to musíme dělat jakoby sami od sebe, sebrat všechny poslední zbytky sil a odvahy. Čím více jsme napadáni, tím hlouběji musíme jít, zůstat věrní ve chvílích pochybností, odolní tváří v tvář nepřízni osudu a odhodlaní, když cítíme zoufalství. Čím více to budeme dělat, bojovat jakoby sami ze sebe a zároveň věřit, že Pán bojuje za nás, tím více nás dobrota a pravda proudící od Pána podrží a stane se naší vlastní. Bez ohledu na to, jak často klopýtneme, jak často padneme, pokud se zvedneme a budeme pokračovat v cestě, v lásce a víře, postupně si vytvoříme novou povahu, nový charakter, novou vůli. Staneme se lidmi, jakými nás Bůh chce mít. 13
Bez ohledu na to, co se nám stane, bez ohledu na to, jak silně na nás útočí pochybnosti a zoufalství, musíme se držet pravdy, že existuje Bůh, který nás miluje a podporuje nás v každé naší zkoušce. Je to Bůh, který nás nikdy neopustí - Bůh, který pro nás vytrpí cokoli, dokonce i muka kříže, aby nám ukázal, jak žít, a to i tváří v tvář smrti. My však musíme splnit svůj úkol; musíme bojovat silou Samsona, který posledním dechem zbořil filištínské sloupy; musíme bojovat stejně jako Ježíš, proti všemu zlému a falešnému v nás, abychom se znovu narodili jako Boží děti. Nikdy se nesmíme vzdát. 14
Když byl Ježíš na poušti, ďábel ho pokoušel, aby se svrhl z vrcholu chrámu. Ježíš odmítl. Ďábel opět pokoušel Ježíše, aby se mu poklonil a uklonil se mu. Ježíš opět odmítl. A nyní, když Ježíš končí svou pozemskou službu, je opět pokoušen, aby sestoupil - tentokrát z kříže. Opět odmítl. Nikdo - žádný živý člověk, žádný pekelný ďábel ani nebeský anděl - nemohl Ježíše přesvědčit, aby sestoupil z kříže nebo se vzdal svého veledůležitého poslání. Zůstal pevně a neochvějně rozhodnutý naplnit cíl, kvůli kterému přišel: pokořit pekla, a tím umožnit lidem, aby byli spaseni. A protože bojoval za spásu celého lidského rodu a činil tak z čisté lásky, byl si niterně vědom toho, že nemůže nezvítězit. 15
Posvěcení: Druhá strana pokušení
47. Někteří z těch, kdo tam stáli, to uslyšeli a řekli: "Tento [člověk] volá Eliáše." A tak se stalo.
48. Jeden z nich hned přiběhl, vzal houbu, naplnil [ji] octem, položil [ji] na rákos a dal Mu napít.
49. Ostatní však řekli: "Nechme to být, uvidíme, zda přijde Eliáš, aby Ho zachránil."
50. A Ježíš opět zvolal velikým hlasem: "Vypusťte [ducha]!" 51.
Tento druh víry je nepřemožitelný, nezničitelný a nejvyšší. Ježíš byl skutečně napadán ve svém slabém lidství a přiváděn do stavů těžké duševní úzkosti. Neustále však čerpal z oněch vnitřnějších zdrojů - zejména z oné nejniternější důvěry, že kdo bojuje z čisté lásky, zvítězí. Čím krutější a zuřivější byly útoky, tím hlouběji se dostával, neustále se dostával k božské lásce v sobě a vtahoval ji do svého omezeného lidství. Tímto způsobem, bojem za bojem, postupně oslavoval své lidství, až splynul se svou božskou duší - "Otcem" v sobě. Ježíšovo umučení na kříži, poslední z dlouhé řady děsivých bojů s peklem, bylo vyvrcholením tohoto procesu. Když porazil poslední z pekel a ukončil boj, "znovu vykřikl mocným hlasem a vydal svého ducha" (srov.Matouš 27:50). 16
Boj byl krutý, ale výsledek byl skvělý. Podobně je tomu u každého z nás. Do té míry, do jaké vzýváme Pána, používáme pravdu, kterou známe, máme přístup k jeho lásce a pak statečně bojujeme - přičemž veškerou slávu a zásluhy přisuzujeme Bohu -, postupujeme na duchovní cestě o něco dále jako pokornější, moudřejší a láskyplnější lidské bytosti.
Je to proces, který pokračuje po celý náš život na tomto světě i v tom příštím, protože nikdo z nás nemůže být dokonalý během jediného okamžiku. Právě prostřednictvím bojů s pokušením totiž rozvíjíme svého ducha. Ačkoli se tedy pokušení mohou zdát jako obávaní nepřátelé a nevítané zkušenosti, Pán dokonale uspořádává okolnosti našeho života tak, aby se každé pokušení stalo příležitostí udělat další krok na naší duchovní cestě. Kdykoli těmto pokušením čelíme s vírou a odvahou, rozvíjíme se, rosteme a duchovně zrajeme. Pokaždé, když se odvrátíme od zla, přichází dobro a zaujímá jeho místo. Pokaždé, když odmítneme myslet nebo říkat to, co je falešné, přichází pravda a zaujme své místo. Pokaždé, když se vzepřeme touze kritizovat, obviňovat nebo hledat chyby, vplují nebeské myšlenky a emoce a zaujmou jejich místo. 17
Tento proces byl stejný jako u Ježíše, ale na mnohem jiné úrovni. Jak bojoval proti všem formám zla a potlačoval je, jeho lidství se postupně plně sjednotilo s jeho božstvím. Bylo to, jako by se látka (Jeho božství) vlévala do nádoby (Jeho lidství) a postupně tuto nádobu formovala do podoby dokonalosti, dokud se nádoba i látka nestaly jedním celkem. Jinak řečeno, Ježíš naplnil svou mysl (konečnou nádobu) svatým písmem, dokud se Jeho lidství nestalo dokonalou nádobou pro přijetí božské lásky. Na počátku se božské stalo lidským, ale nakonec se lidské stalo božským. 18
Díky celoživotnímu podstupování pokušení, vyhánění zla a čerpání božské lásky v sobě se Ježíš Kristus stal něčím víc než jen vtělením Boha ve slabém a křehkém lidském těle, které zemřelo na kříži. Spíše se stal živým Bohem v novém a oslaveném lidství - Božským člověkem, kterého můžeme poznat, přiblížit se mu a milovat ho. 19
Tento proces, při němž se Ježíš postupně naplňoval božstvím, až byla každá jeho buňka plně božská - včetně každé myšlenky a každé emoce - se nazývá "oslavení". Právě díky procesu oslavení s námi nyní může být Bůh v božské přirozené podobě. To znamená, že již nemusíme uctívat nekonečného, nepoznatelného a neviditelného Boha. Místo toho můžeme uctívat Boha viditelného - Ježíše v jeho oslaveném lidství. 20
Ježíšovy zápasy a vítězství až po jeho oslavení mají několik výhod. Ačkoli úplný výčet těchto výhod je nad lidské chápání, dvě z nich jsou obzvláště významné. Zaprvé, Ježíš svým bojem s pekly a jejich pokořením umožnil každému z nás poznat pravdu, a tím se obnovit. Pekla nás již nemohou přemoci, pokud se obracíme k Pánu v jeho Slově a žijeme podle pravd v něm obsažených. Za druhé, Ježíš oslavením svého lidství zviditelnil neviditelného Stvořitele vesmíru. Díky tomu má lidstvo nyní i navždy plnější a přesnější představu o Bohu. Namísto vzdáleného, nepoznatelného a nehmotného Božství se stal Božsky lidským Bohem - Bohem, který za nás bojuje a ukazuje nám, jak zvítězit. Ačkoli je Stvořitel vesmíru nekonečně milující a moudrý a vymyká se lidskému chápání, můžeme ho nyní vidět jako viditelného Boha - Pána Ježíše Krista -, kterého můžeme poznat, milovat a následovat. 21
Přiznání Ježíšova božství
51. A hle, chrámová opona se roztrhla ve dví, od vrchu až dolů, země se zatřásla a skály se [roztrhly];
52. A hrobky se otevřely a mnohá těla [dřímajících] svatých vstala,
53. A vycházeje z hrobů po svém vzkříšení, vešel do svatého města a ukázal se mnohým.
54. Setník a ti, kdo byli s ním a drželi [stráž] nad Ježíšem, když viděli zemětřesení a ty věci, které se staly, velmi se báli a říkali: "To byl opravdu Boží Syn." A když se Ježíš vrátil z mrtvých, řekli mu: "Pane, to je ten, který se narodil."
55. Bylo tam i mnoho žen, které se na to dívaly z dálky, které šly za Ježíšem z Galileje a sloužily mu,
56. Mezi nimi byla Marie Magdaléna, Marie, matka Jakuba a Josefa, a matka synů Zebedeových.
57. Když byl večer, přišel bohatý muž z Arimatie, který se jmenoval Josef a který byl také sám Ježíšovým učedníkem.
58. Přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát pak přikázal tělo vydat.
59. Josef vzal tělo a zabalil je do čistého plátna,
60. A vložil je do svého nového hrobu, který vytesal ve skále, a přivalil velký kámen na dveře hrobu a odešel.
61. Byla tam i Máří Magdaléna a ta druhá Marie a seděly naproti hrobu.
Na vrcholu ukřižování se "chrámová opona roztrhla ve dví shora dolů" (Matouš 27:51). Chrámová opona byla nádherně zdobená opona, která oddělovala svatyni od "svatyně svatých" - posvátné místnosti, kde bylo uloženo Desatero. Roztržení opony na dvě části, které odhalilo "svatyni svatých", znamená, že Desatero bylo opět viditelné. Stejně jako se nyní Bůh stal viditelným v Ježíši, stalo se i Desatero, tak dlouho zakryté, nyní viditelné pro všechny. Roztržení opony tedy představuje nové a jasnější pochopení těchto posvátných přikázání.
Čteme také, že "země se zachvěla a skály se rozpadly" (Matouš 27:51). Znamená to hlubokou změnu orientace v tom, co považujeme za dobré (otřesy země) a co za pravdivé (rozpadající se skály). Když k tomu dojde a my objevíme nový způsob života, vystoupíme ze svých předchozích životů a začneme nový život. Proto je psáno, že když se země otřásla a skály se rozštěpily, "otevřely se hroby". 22
To představuje naše vzkříšení z přirozeného života (který se stará především o sebe) do života duchovního (který se stará především o lásku k Bohu a druhým). Během této doby se začínají znovu vynořovat naše pohřbené city a něžnosti; jsou takříkajíc "vzkříšeny" ze svých hrobů. Jak je psáno: "A mnohá těla svatých, kteří zesnuli, byla vzkříšena." Všichni svatí, kteří zesnuli, jsou vzkříšeni. Když se vynoříme z "hrobů" sobectví a z hlubokého "spánku", začínáme být citlivější k duchovním hodnotám, více si uvědomujeme potřeby druhých a jsme ochotni sloužit. Jinými slovy, stáváme se živými a bdělými pro duchovní realitu. V tomto vyšším stavu vědomí vnímáme Desatero jako ústřední bod našeho života - není již zakryto oponou. Ježíšova slova z předchozí epizody nabývají nového významu: "Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání" (Matouš 19:17).
Nakonec, když se vynoříme z hrobů sobeckých starostí, zvláště poté, co jsme mnoho let spali na duchovních hodnotách, "vejdeme do svatého města". To představuje naši znovu probuzenou touhu jít ke Slovu ("svatému městu") a dychtivě poznávat pravdy, které vedou k věčnému životu. Když se v nás odehrávají takové zázraky, které otřásají zemí a tříští skály, stáváme se podobnými svědkům u paty kříže, kteří volají: "Opravdu, to byl Boží Syn!". (Matouš 27:54). Odpověď na Ježíšovu otázku: "Za koho mě pokládáte?" (Matouš 16:15) je jasné: je to Bůh v lidské podobě.
Začátek nové spirituality
Zázraky, které se odehrály během Ježíšova ukřižování - tma v pravé poledne, zemětřesení, rozštípnutí skal, roztržení opony v chrámu, lidé vycházející z hrobů - ohromily dav. Od této chvíle se už nikdo Ježíši nerouhal ani neposmíval. Jeho ukřižování už nebylo pohrdavým, posměšným, výsměšným výsměchem. Naopak, proměnilo se ve scénu posvátné úcty. Stalo se něco skutečně zázračného; najednou tentýž dav, který ho chtěl vidět ukřižovaného, začal otevřeně uznávat jeho božství. To je doprovázeno opětovným probuzením lásky mezi zástupy - reprezentovanými "mnoha ženami", které si ho všímají. Jak je psáno: "A mnohé ženy, které šly za Ježíšem z Galileje a sloužily mu, se na něj dívaly zpovzdálí" (Matouš 27:55).
Kdykoli přečkáme bouře pokušení a zvládneme životní otřesy, plněji si uvědomíme Ježíšovo božství. Jsme jako svědkové, kteří řekli: "To byl Boží Syn." Zároveň se znovu objevuje naše láska k Ježíši - stejně jako se nyní znovu objevují ženy, které si držely odstup. V takových chvílích uznáváme, že On sám nás vyvedl z našich potíží. To je znázorněno přítomností Marie Magdalény, Marie, matky Jakuba a Josefa, a matky Zebedeových synů, které se vrátily, aby sloužily Ježíši (Matouš 27:56). Tyto ženy představují znovu probuzené city, které nás přitahují k Ježíši a uznávají jeho božství.
Spolu s těmito znovu se probouzejícími city, které představují tři ženy, přichází touha žít podle pravdy, kterou Ježíš učí. To je znázorněno v další epizodě, kdy "bohatý muž z Arimatie, jménem Josef" (Matouš 27:57), se přihlásí. Výraz "bohatý muž" označuje toho, kdo zná mnoho pravd. Problém náboženských vůdců, kteří se snažili Ježíše zničit, nespočívá v tom, že by neměli pravdu. Ve skutečnosti byli na pravdu "bohatí". Pravdu však překroutili a zničili tím, že ji použili ve službách vlastních zájmů. Toto náboženské zřízení proto skončilo a na jeho místo bylo vzkříšeno nové. Vystoupení tří žen a nyní i Josefa z Arimatie představuje počátek této nové duchovnosti.
Josef jde přímo za Pilátem a žádá o Ježíšovo tělo. Pilát, ač slabý a ustrašený, nepostrádá zdravou slušnost, i když je tak hluboko zakopán, že nemohl zabránit Ježíšovu ukřižování. Nyní se však věci mění; ukřižování změnilo mnoho věcí. Proto čteme, že "Pilát přikázal, aby mu tělo vydali" (Matouš 27:58). V následující něžné scéně Josef zabalí tělo do čistého plátna a uloží je do nového hrobu vytesaného ve skále. Poté přivalí ke dveřím hrobky velký kámen a odchází. Zůstává nám poslední obraz Ježíše zabaleného do plátna a uloženého v novém hrobě, jehož vchod blokuje velký kámen. Marie Magdaléna a další Marie sedí nedaleko, naproti hrobu (Matouš 27:59-61).
Praktická aplikace
V našich životech nastávají temná období, kdy se zdá, že k nám Slovo nemluví. Můžeme číst doslovná slova, ale neslyšíme Pánův hlas ani necítíme jeho přítomnost. V naší temnotě není žádné světlo. Nicméně pokud trpělivě čekáme jako obě Marie a pokud s úctou přihlížíme k doslovnému učení Slova jako Josef z Arimatie, může se něco objevit. Stačí, když v takových chvílích rozjímáme nad úryvkem Písma s ohledem na životní potřeby. Pokud to budeme dělat s modlitbou, vedeni vírou v Pánovu dobrotu, může z tohoto "nového hrobu" něco povstat. Pán k nám může přijít skrze své slovo. 23
Zapečetění hrobky
62. Na druhý den, což je [den] po přípravě, se k Pilátovi sešli velekněží a farizeové,
63. Říkali: "Pane, vzpomínáme si, že ten svůdce ještě za svého života řekl: 'Po třech dnech vstanu.
64. Nařiď tedy, aby byl hrob zabezpečen až do třetího dne, aby ho jeho učedníci, kteří přijdou v noci, neukradli a neřekli lidu: "Vstal z mrtvých!" A poslední omyl bude horší než první.""
65. Pilát jim prohlásil: "Máte stráž, jděte a zajistěte [ji], jak víte [jak]."
66. Šli a zajistili hrob, zapečetili kámen i se stráží.
Předchozí epizoda končila popisem dvou Marií, které seděly naproti hrobu, dívaly se a čekaly. Naznačuje způsob, jakým může každý z nás trpělivě čekat na život, který vzejde z Pánova slova. V každém z nás je něco, co je dáno Bohem a co hledá inspiraci a vedení z Pánova slova, i když se zdá, že tam v danou chvíli žádný život není.
Zároveň je tu však jiná síla, která chce hrob dobře uzavřít, aby nic nevzniklo. Tato síla se bojí světla pravdy a snaží se udržet věci v temnotě. Chce umlčet Boží hlas. To je v další epizodě znázorněno slovy náboženských vůdců. Přicházejí k Pilátovi a říkají: "Pane, pamatujeme si, když ještě žil, jak ten podvodník řekl: 'Po třech dnech vstanu z mrtvých'. Proto nařiď, aby byl hrob zabezpečen do třetího dne, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: 'Vstal z mrtvých'." A tak se stalo. (Matouš 27:63-64).
Opět vidíme zobrazení dvou protichůdných sil v nás. Na jedné straně je tu něžný obraz Ježíše, o kterého pečuje Josef z Arimatie a nad kterým bdí dvě Marie. Je to obraz naší víry ve Slovo a naší touhy nechat se inspirovat jeho učením. Na druhé straně chtějí náboženští vůdci zajistit, aby Ježíšovo tělo zůstalo pohřbeno. Pro ně je nejhorší, co by se mohlo stát, kdyby Ježíšovi učedníci tělo ukradli a rozšířili zvěst, že Ježíš vstal z mrtvých. Jak říkají: "Jestliže jeho učedníci řeknou lidu: 'Vstal z mrtvých', bude poslední omyl horší než první" (Matouš 27:64). Je to ta část nás, která nechce slyšet, co nám chce Slovo říci, ta část, která raději zůstává v temnotě, ta část, kterou představují náboženští vůdci, jimž vadí Ježíšova moc a vliv. Vzpomínají na Ježíšův slib, že za tři dny vstane z mrtvých, a chtějí se ujistit, že se to nestane. Proto žádají Piláta, aby postavil stráž a zajistil hrob. Pilát však již není ochoten vyhovět jejich přání. "Máte stráž," říká náboženským vůdcům. "Jděte si po svých a zabezpečte to, jak umíte." (Matouš 27:65).
V reakci na to náboženští vůdci "šli a zabezpečili hrob, zapečetili kámen a postavili stráž" (Matouš 27:66). V lidském duchu jsou místa, která se brání tomu, aby měl Ježíš v našem životě živý vliv. Jsou to místa, která "zapečetí kámen a postaví stráž".
Dvě Marie naproti tomu představují ty vlastnosti v nás, které očekávají Ježíšův slíbený návrat. Je to očekávání nového života, a to i uprostřed toho, co se zdá být smrtí. Ať už mluvíme o vnitřním významu Slova povstávajícího z písmene, nebo o Ježíšově povstání z hrobu, naznačuje to, že v nás může povstat nový život. Náboženské autority však chtějí Ježíše udržet mimo dohled - natrvalo. Chtějí se ujistit, že hrob zůstane zapečetěn.
Praktická aplikace
Ježíš si přišel podmanit pekla, ne je zničit. Svým vítězstvím v pokušení zajistil, že pekla už nemohou lidi přemoci a ovládnout. Lidé se však stále mohou rozhodnout nechat se vést svou nižší přirozeností. Tímto způsobem Pán zachovává lidskou svobodu. V každém okamžiku se můžeme rozhodnout, zda se necháme vést nejvyššími zásadami dobra a pravdy, nebo se necháme vést nízkými touhami a sebestřednými myšlenkami. Právě tento boj mezi dobrými a zlými silami v každém z nás je zobrazen v této epizodě. Která strana zvítězí?
Poznámky pod čarou:
