1
Rozpomenul se pak Bůh na Noé, i všecky živočichy a všecka hovada, kteráž byla s ním v korábu; pročež uvedl Bůh vítr na zemi, i zastavily se vody.
2
A zavříny jsou studnice propasti i průduchové nebeští, a zastaven jest příval s nebe.
3
I navrátily se vody se svrchku země, odcházejíce zase, a opadly vody po stu a padesáti dnech,
4
Tak že odpočinul koráb sedmého měsíce, v sedmnáctý den toho měsíce na horách Ararat.
5
Když pak vody odcházely a opadaly až do desátého měsíce, prvního dne téhož desátého měsíce ukázali se vrchové hor.
6
I stalo se po čtyřidcíti dnech, otevřev Noé okno v korábu, kteréž byl udělal,
7
Vypustil krkavce. Kterýžto vyletuje zase se vracoval, dokudž nevyschly vody na zemi.
8
Potom vypustil holubici od sebe, aby věděl, již-li by opadly vody se svrchku země.
9
Kterážto když nenašla, kde by odpočinula noha její, navrátila se k němu do korábu; nebo vody byly po vší zemi. On pak vztáhna ruku svou, vzal ji, a vnesl k sobě do korábu.
10
A počekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici z korábu.
11
I přiletěla k němu holubice k večerou, a aj, list olivový utržený v ústech jejích. Tedy poznal Noé, že opadly vody se svrchku země.
12
I čekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici, kterážto nevrátila se k němu více.
13
I stalo se šestistého prvního léta, v první den měsíce prvního, že vyschly vody na zemi. I odjal Noé přikrytí korábu a uzřel, ano již oschl svrchek země.
14
Druhého pak měsíce, v dvadcátý sedmý den téhož měsíce oschla země.
16
Vyjdi z korábu, ty i žena tvá, a synové tvoji, i ženy synů tvých s tebou.
17
Všecky živočichy, kteříž jsou s tebou ze všelikého těla, tak z ptactva jako z hovad a všelikého zeměplazu, kterýž se hýbe na zemi, vyveď s sebou; ať se v hojnosti rozplozují na zemi, a rostou a množí se na zemi.
18
I vyšel Noé a synové jeho, i žena jeho a ženy synů jeho s ním;
19
Každý živočich, každý zeměplaza všecko ptactvo, všecko, což se hýbe na zemi, po pokoleních svých vyšlo z korábu.
20
Tedy vzdělal Noé oltář Hospodinu, a vzav ze všech hovad čistých i ze všeho ptactva čistého, obětoval zápaly na tom oltáři.
21
I zachutnal Hospodin vůni tu příjemnou, a řekl Hospodin v srdci svém: Nebudu více zlořečiti zemi pro člověka, proto že myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho; aniž budu více bíti všeho, což živo jest, jako jsem učinil.
22
Nýbrž dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.
