Bible

 

Genesis 44

Studie

   

1 Rozkázal pak tomu, kterýž spravoval dům jeho, řka: Naplň pytle mužů těch potravou, co by jen unésti mohli; a peníze každého polož zas do pytle jeho na vrch.

2 A koflík můj, koflík stříbrný, vlož na vrch do pytle mladšího s penězi jeho za obilí. I učinil podlé řeči Jozefovy, kterouž mluvil.

3 Ráno pak propuštěni jsou ti muži, oni i oslové jejich.

4 A když vyšli z města, a nedaleko ještě byli, řekl Jozef správci domu svého: Vstaň, hoň muže ty, a dohoně se jich, mluv k nim: Pročež jste se odplatili zlým za dobré?

5 Zdaliž to není ten koflík, z kteréhož píjí pán můj? A z tohoť on jistým zkušením pozná, jací jste vy. Zle jste učinili, co jste učinili.

6 Tedy dohoniv se jich, mluvil jim slova ta.

7 Kteřížto odpověděli jemu: Proč mluví pán můj taková slova? Odstup od služebníků tvých, aby co takového učinili.

8 A my ty peníze, kteréž jsme našli na vrchu v pytlích svých, přinesli jsme tobě zase z země Kananejské; jakž bychom tedy krásti měli z domu pána tvého stříbro neb zlato?

9 U koho z služebníků tvých nalezeno bude, nechžť umře ten; a my také budeme pána tvého služebníci.

10 I řekl: Nu dobře, nechť jest podlé řeči vaší. U koho se nalezne, ten bude mým služebníkem, a vy budete bez viny.

11 Protož rychle každý složil pytel svůj na zem, a rozvázal každý pytel svůj.

12 I přehledával, od staršího počal, a na mladším přestal; i nalezen jest koflík v pytli Beniaminovu.

13 Tedy oni roztrhše roucha svá, vložil každý břímě na osla svého, a vrátili se do města.

14 I přišel Juda s bratřími svými do domu Jozefova, (on pak ještě tam byl,) a padli před ním na zemi.

15 I dí jim Jozef: Jakýž jest to skutek, který jste učinili? Zdaž nevíte, že takový muž, jako jsem já, umí poznati?

16 Tedy řekl Juda: Což díme pánu svému? co mluviti budeme? a čím se ospravedlníme? Bůhť jest našel nepravost služebníků tvých. Aj, služebníci jsme pána svého, i my i ten, u něhož nalezen jest koflík.

17 Odpověděl Jozef: Odstup ode mne, abych to učinil. Muž, u něhož nalezen jest koflík, ten bude mým služebníkem; vy pak jděte u pokoji k otci svému.

18 I přistoupil k němu Juda a řekl: Slyš mne, pane můj. Prosím, nechažť promluví služebník tvůj slovo v uši pána svého, a nehněvej se na služebníka svého; nebo jsi ty jako sám Farao.

19 Pán můj ptal se služebníků svých, řka: Máte-li otce, neb bratra?

20 A odpověděli jsme pánu mému: Máme otce starého, a pachole v starosti jeho zplozené malé, jehož bratr umřel, a on sám pozůstal po mateři své, a otec jeho miluje jej.

21 I řekl jsi služebníkům svým: Přiveďte ho ke mně, a pohledím na něj.

22 A řekli jsme pánu mému: Nemůžeť pachole opustiti otce svého; nebo opustí-li otce svého, on umře.

23 Ty pak řekl jsi služebníkům svým: Nepřijde-li bratr váš mladší s vámi, nepokoušejte se více viděti tváři mé.

24 I stalo se, když jsme se vrátili k služebníku tvému, otci mému, a jemu vypravovali slova pána svého,

25 Že řekl otec náš: Jděte zase, nakupte nám něco potravy.

26 Odpověděli jsme: Nemůžeme jíti,než bude-li bratr náš mladší s námi, tedy půjdeme; nebo bychom nemohli viděti tváři toho muže, nebyl-li by bratr náš nejmladší s námi.

27 I řekl nám služebník tvůj, otec můj: Vy víte, že dva toliko syny porodila mi žena má.

28 A vyšel jeden ode mne, o němž jsem pravil: Jistě roztrhán jest, a neviděl jsem ho dosavad.

29 Vezmete-li i tohoto ode mne, a přišlo by na něj něco zlého, tedy uvedete šediny mé s trápením do hrobu.

30 Tak tedy, když přijdu k služebníku tvému, otci svému, a pacholete nebude s námi, (ješto duše jeho spojena jest s duší tohoto):

31 Přijde na to, když uzří, že pacholete není, umře; a uvedou služebníci tvoji šediny služebníka tvého, otce svého, s žalostí do hrobu.

32 Nebo služebník tvůj slíbil za pachole, abych je vzal od otce svého, řka: Jestliže ho nepřivedu zase k tobě, tedy vinen budu hříchem otci mému po všecky dny.

33 Protož nyní nechť zůstane, prosím, služebník tvůj místo pacholete tohoto za služebníka pánu svému, a pachole ať vstoupí s bratry svými.

34 Nebo jak bych já vstoupil k otci svému, kdyby tohoto pacholete nebylo se mnou? Leč bych chtěl viděti trápení, kteréž by přišlo na otce mého.

   

Ze Swedenborgových děl

 

Arcana Coelestia # 5758

Prostudujte si tuto pasáž

  
/ 10837  
  

5758. 'And how could we steal from your lord's house silver or gold? means, Why should we lay claim to truth or good that comes from the Divine celestial? This is clear from the meaning of 'stealing' in the spiritual sense as laying claim to what is the Lord's, dealt with above in 5749; from the meaning of 'silver' as truth, dealt with in 1551, 2954, 5658; and from the meaning of 'gold' as good, dealt with in 113, 1551, 1552, 5658. The whole of this chapter has as its subject spiritual theft, which consists in laying claim to good and truth that come from the Lord. This is a matter of consequence so great that after death a person cannot be admitted into heaven until he acknowledges in his heart that nothing good or true originates in himself, only in the Lord, and that whatever does originate in himself is nothing but evil. The truth of this is proved to a person after death by means of many experiences. The angels in heaven perceive quite clearly that everything good and true comes from the Lord, in addition they perceive that the Lord is the one who withholds them from evil and maintains in them what is good and therefore what is true, which He does with great force.

[2] I too have been allowed to perceive the same things quite plainly for many years now, and also to perceive that to the extent that I have been left to my proprium or on my own I have been swamped by evils, but to the extent that I have been withheld from this by the Lord I have been raised from evil to good. Laying claim therefore to truth or good as one's own is the opposite of the attitude of mind that reigns universally in heaven. It is also the opposite of the acknowledgement that all salvation is due to mercy, that is, that a person left to himself is in hell, but the Lord in His mercy pulls him out of there. Nor can a person have humility or consequently accept the Lord's mercy - for mercy can enter only where there is humility, that is, into a humble heart - unless he acknowledges that left to himself he produces nothing but evil and that the Lord is the source of all good. Moreover he otherwise thinks that the deeds he performs earn him merit and eventually righteousness; for to claim as one's own truth and good which come from the Lord is self-righteousness, from which many evils well up. Thinking in that way a person sees himself in every specific deed he performs for his neighbour; and when he does this he loves himself more than everyone else, whom he thus holds in contempt which, though he may not express it verbally, is nevertheless present in his heart.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.