¹ Vyšla pak Dína, dcera Líe, kterouž porodila Jákobovi, aby se dívala na dcery té země.

² Kteroužto uzřev Sichem, syn Emora Hevejského, knížete v krajině té, vzal ji, i ležel s ní, a ponížil jí.

³ I připojila se duše jeho k Díně, dceři Jákobově; a zamilovav děvečku, mluvil k srdci jejímu.

⁴ Mluvil potom Sichem k Emorovi, otci svému, těmito slovy: Vezmi mi děvečku tuto za manželku.

⁵ Uslyšev pak Jákob, že poškvrnil Díny dcery jeho, (a synové jeho byli s stádem na poli), mlčel, až oni přišli.

⁶ Tedy vyšel Emor, otec Sichemův, k Jákobovi, aby mluvil s ním o to.

⁷ A v tom synové Jákobovi přišli s pole; a uslyšavše o tom, bolestí naplněni jsou muži ti, a rozhněvali se velmi, proto že hanebnou věc učinil v Izraeli, ležav se dcerou Jákobovou, čehož činiti nenáleželo.

⁸ I mluvil Emor s nimi na tento způsob: Sichem, syn můj, hoří milostí k vaší dceři; prosím, dejte mu ji za manželku.

⁹ A spřízněte se s námi: Dcery své dávejte nám, a naše Dcery pojímejte sobě.

¹⁰ A bydlete s námi, nebo všecka země bude před vámi; osaďte se a obchod veďte v ní, a vládněte jí.

¹¹ Mluvil i Sichem otci jejímu, a bratřím jejím: Nechť naleznu milost před očima vašima, dám, co mi koli díte.

¹² Jmenujte mi věno i dary jak chcete veliké, dám, jak mi koli řeknete; jen mi tu děvečku dejte za manželku.

¹³ Odpovídajíce pak synové Jákobovi Sichemovi a Emorovi, otci jeho, lstivě mluvili, proto že poškvrnil Díny sestry jich.

¹⁴ A řekli jim: Nemůžeme učiniti toho, abychom dali sestru svou za muže neobřezaného; nebo to ohavnost jest u nás.

¹⁵ Než na tento způsob vám povolíme: Jestliže se chcete srovnati s námi, aby obřezán byl každý z vás pohlaví mužského:

¹⁶ Tedy budeme dávati dcery své vám, a dcery vaše bráti sobě; a budeme bydliti s vámi, a budeme lid jeden.

¹⁷ Pakli neuposlechnete nás, abyste se obřezali, vezmeme zase dceru svou a odejdeme.

¹⁸ Tedy líbila se řeč jejich Emorovi i Sichemovi, synu Emorovu.

¹⁹ A nemeškal mládenec učiniti toho; nebo se mu zalíbila dcera Jákobova. A on byl nejvzácnější ze všech v domě otce svého.

²⁰ I přišel Emor a Sichem, syn jeho, k bráně města svého; a mluvili mužům města svého, řkouce:

²¹ Muži tito pokojně se mají k nám, nechť tedy bydlí v zemi této, a obchod vedou v ní, (nebo země jest dosti široká a prostranná před nimi;) dcery jejich budeme sobě bráti za manželky, a dcery své budeme dávati jim.

²² Než na tento způsob přivolí nám ti muži k tomu, aby bydlili s námi, a abychom byli jeden lid: Jestliže obřezán bude každý pohlaví mužského mezi námi, tak jako oni jsou obřezáni.

²³ Dobytek jejich a statek jejich, i všecka hovada jejich, zdaliž nebudou naše? Toliko v tom jim povolme, a budou bydliti s námi.

²⁴ I uposlechli Emora a Sichema, syna jeho, všickni vycházející branou města jeho; a obřezali se všickni pohlaví mužského, což jich koli vycházelo z brány města jeho.

²⁵ A toť dne třetího, když oni největší bolest měli, dva synové Jákobovi, Simeon a Léví, bratří Díny, vzav každý z nich meč svůj, vpadli do města směle, a pomordovali všecky pohlaví mužského.

²⁶ Emora také a Sichema, syna jeho, zamordovali mečem, a vzavše Dínu z domu Sichemova, odešli.

²⁷ Potom synové Jákobovi přišedše na zbité, vzebrali město, proto že poškvrnili sestry jejich.

²⁸ Stáda jejich, a voly i osly jejich, a což bylo v městě i po poli, pobrali.

²⁹ K tomu i všecko jmění jejich, a všecky malé dítky jejich, a ženy jejich zajali, a vybrali, co kde v domích bylo.

³⁰ Řekl pak Jákob Simeonovi a Léví: Zkormoutili jste mne, a zošklivili jste mne u obyvatelů krajiny této, u Kananejských a Ferezejských, a já jsem s malým počtem lidí. Seberou-li se na mne, zbijí mne, a tak vyhlazen budu já i dům můj.

³¹ A oni odpověděli: A což měli jako nevěstky zle užívati sestry naší?

¹ God remembered Noah, all the animals, and all the livestock that were with him in the ship; and God made a wind to pass over the earth. The waters subsided.

² The deep's fountains and the sky's windows were also stopped, and the rain from the sky was restrained.

³ The waters receded from the earth continually. After the end of one hundred fifty days the waters decreased.

⁴ The ship rested in the seventh month, on the seventeenth day of the month, on Ararat's mountains.

⁵ The waters receded continually until the tenth month. In the tenth month, on the first day of the month, the tops of the mountains were seen.

⁶ It happened at the end of forty days, that Noah opened the window of the ship which he had made,

⁷ and he sent forth a raven. It went back and forth, until the waters were dried up from the earth.

⁸ He sent forth a dove from him, to see if the waters were abated from the surface of the ground,

⁹ but the dove found no place to rest her foot, and she returned to him into the ship; for the waters were on the surface of the whole earth. He put forth his hand, and took her, and brought her to him into the ship.

¹⁰ He stayed yet another seven days; and again he sent forth the dove out of the ship.

¹¹ The dove came back to him at evening, and, behold, in her mouth was an olive leaf plucked off. So Noah knew that the waters were abated from the earth.

¹² He stayed yet another seven days, and sent forth the dove; and she didn't return to him any more.

¹³ It happened in the six hundred first year, in the first month, the first day of the month, the waters were dried up from the earth. Noah removed the covering of the ship, and looked. He saw that the surface of the ground was dried.

¹⁴ In the second month, on the twenty-seventh day of the month, the earth was dry.

¹⁵ God spoke to Noah, saying,

¹⁶ "Go out of the ship, you, and your wife, and your sons, and your sons' wives with you.

¹⁷ Bring forth with you every living thing that is with you of all flesh, including birds, livestock, and every creeping thing that creeps on the earth, that they may breed abundantly in the earth, and be fruitful, and multiply on the earth."

¹⁸ Noah went forth, with his sons, his wife, and his sons' wives with him.

¹⁹ Every animal, every creeping thing, and every bird, whatever moves on the earth, after their families, went out of the ship.

²⁰ Noah built an altar to Yahweh, and took of every clean animal, and of every clean bird, and offered burnt offerings on the altar.

²¹ Yahweh smelled the pleasant aroma. Yahweh said in his heart, "I will not again curse the ground any more for man's sake, because the imagination of man's heart is evil from his youth; neither will I ever again strike everything living, as I have done.

²² While the earth remains, seed time and harvest, and cold and heat, and summer and winter, and day and night shall not cease."