Bible

 

Genesis 31

Studie

   

1 Když pak uslyšel Jákob slova synů Lábanových, ani praví: Pobral Jákob všecko, co měl otec náš, a z těch věcí, kteréž byly otce našeho, způsobil sobě tu všecku slávu;

2 A viděl tvář Lábanovu, a aj, nebyla k němu tak jako prvé:

3 I řekl mu Hospodin: Navrať se do země otců svých, a k příbuznosti své, a budu s tebou.

4 Protož poslav Jákob, vyvolal Ráchele a Líe na pole k stádu svému.

5 A řekl jim: Vidím tvář otce vašeho, že není ke mně tak jako prvé, ješto Bůh otce mého byl se mnou.

6 A vy samy víte, že vší svou silou sloužil jsem otci vašemu.

7 Ale otec váš oklamal mne, a na desetkráte změnil mzdu mou; však nedopustil mu Bůh, aby mi zle učinil.

8 Když takto řekl: Co bude peřestého,to nechť jest mzda tvá, tedy všecky ovce rodily peřestý plod. Když pak takto řekl: Co přepásaného na nohách, to bude mzda tvá, tedy všecky ovce rodily přepásané na nohách.

9 A tak odjal Bůh stádo otce vašeho a dal mně.

10 Nebo takto bylo: Tehdáž, když se dobytek běžel, já jsem pozdvihl očí svých, a viděl jsem ve snách, a aj, berani scházející se s ovcemi byli přepásaní na nohách, peřestí a skropení.

11 Tedy řekl mi anděl Boží ve snách: Jákobe! A já jsem odpověděl: Teď jsem.

12 I řekl: Pozdvihni nyní očí svých a pohleď, že všickni berani scházející se s ovcemi jsou přepásaní na nohách, peřestí a skropení; nebo jsem viděl všecko, co tobě Lában dělá.

13 Já jsem ten silný Bůh, kterýž jsem se ukázal tobě v Bethel, kdež jsi pomazal kamene, kdež jsi mi se slibem zavázal; vstaniž nyní, vyjdi z země této, a navrať se do země příbuznosti své.

14 Tedy odpověděly mu Ráchel a Lía, řkouce: Zdaž ještě máme díl jaký a dědictví v domě otce našeho?

15 Zdaliž nejsme počteny před ním za cizí? Nebo prodal nás, ano i peníze naše do čista utratil.

16 Všecko zajisté bohatství, kteréž odjal Bůh otci našemu, naše jest a synů našich; protož nyní učiň vše, což mluvil tobě Bůh.

17 Vstav tedy Jákob, vsadil syny své a ženy své na velbloudy.

18 A pobral všecken dobytek svůj, a všecko jmění své, kteréhož byl dosáhl, dobytek svého vychování, kteréhož nabyl v Pádan Syrské, aby se navrátil k Izákovi otci svému do země Kananejské.

19 (Lában pak byl odšel, aby střihl ovce své. V tom ukradla Ráchel modly, kteréž měl otec její.

20 I ušel Jákob tajně od Lábana Syrského, neoznámiv mu, že jde pryč.)

21 Takž ušel se vším, což měl; a vstav, přepravil se přes řeku, a bral se přímo k hoře Galádské.

22 I povědíno jest Lábanovi dne třetího, že utekl Jákob.

23 Tedy on vzav bratří své s sebou, honil ho za dnů sedm; a postihl ho na hoře Galádské.

24 (Přišed pak Bůh k Lábanovi Syrskému ve snách noci té, řekl mu: Varuj se, abys nemluvil s Jákobem nic jináč než přátelsky.)

25 Dohonil tedy Lában Jákoba; a Jákob již byl rozbil stan svůj na té hoře; Lában také položil se s bratřími svými na též hoře Galádské.

26 I řekl Lában k Jákobovi: Cos to učinil? Nebo jsi ušel tajně, a odvedls dcery mé jako zjímané mečem.

27 Proč jsi tajně utekl, a vykradl se ode mne, a nepověděls mi, ješto bych tě byl vesele sprovodil s zpěvy, s bubnem a s harfou?

28 A nedopustils mi, abych políbil synů svých a dcer svých? Nemoudřes jistě udělal, čině tak.

29 Mělť bych dosti s to moci, abych vám zle učinil, ale Bůh otce vašeho mluvil mi noci pominulé, řka: Hleď, abys nemluvil s Jákobem nic jináč, než přátelsky.

30 Ale již to tam, poněvadž jsi předce odšel, roztouživ se po domu otce svého; než proč jsi ukradl bohy mé?

31 Tedy Jákob odpovídaje Lábanovi, řekl: Ušel jsem tajně; nebo jsem se bál a řekl jsem, že bys snad mocí odjal dcery své.

32 Nalezneš-li pak u koho bohy své,nechať ten umře; před bratřími našimi ohledej sobě, jest-li co u mne tvého, a vezmi sobě. Ale nevěděl Jákob, že Ráchel je ukradla.

33 Všed tedy Lában do stanu Jákobova, a do stanu Líe, a do stanu obou děvek, nic nenalezl. A vyšed z stanu Líe, všel do stanu Ráchel.

34 Ráchel pak vzavši modly, vložila je pod sedlo, kteréž na velbloudu bývá, a sedla na ně. I přemetal Lában všecken stan, ale nic nenalezl.

35 A ona řekla otci svému: Nechť to není proti mysli, pane můj, že nemohu povstati proti tobě; nebo vedlé běhu ženského nyní mi se přihodilo. A všecko přehledav, nenalezl modl.

36 Protož rozhněvav se Jákob, tuze se domlouval na Lábana. I odpověděl Jákob, a řekl Lábanovi: Jaké jest přestoupení mé? Jaký hřích můj, že rozpáliv se, honíš mne?

37 Nu již jsi přemetal všecky mé věci, a cos nalezl ze všech věcí domu svého? Polož teď před bratřími mými a bratřími svými, nechť rozeznají mezi námi dvěma.

38 Byl jsem již dvadceti let s tebou; ovce tvé ani kozy tvé nikdy nezmetaly; a skopců stáda tvého nejedl jsem.

39 Co od zvěři roztrháno, toho jsem neodvodil tobě; sám jsem tu škodu nahražoval, a ty jsi z ruky mé vyhledával toho, jako i toho, co bylo ukradeno ve dne aneb v noci.

40 Bývalo tak, že ve dne trápilo mne horko, a v noci mráz, tak že odcházel i sen můj od očí mých.

41 Již dvadceti let, jakž jsem v domě tvém; sloužil jsem tobě čtrnácte let za dvě dcery tvé, a šest let za dobytek tvůj, a změnils mzdu mou na desetkrát.

42 A kdyby Bůh otce mého, Bůh Abrahamův, a strach Izákův nebyl se mnou, jistě bys ty byl nyní pustil mne prázdného; ale trápení mé, a práci rukou mých viděl Bůh, protož tě pominulé noci trestal.

43 Odpovídaje pak Lában, dí Jákobovi: Dcery tyto jsou Dcery mé a synové tito jsou synové moji, i dobytek tento můj dobytek jest, ano cokoli vidíš, mé jest; ale což mám již učiniti dcerám těmto svým aneb synům jich, kteréž zrodily?

44 Protož poď, vejděme v smlouvu já a ty, aby byla na svědectví mezi mnou a tebou.

45 Tedy Jákob vzal kámen, a postavil jej vzhůru na znamení.

46 A řekl bratřím svým: Nasbírejte kamení. A nabravše kamení, udělali hromadu, a jedli tu na té hromadě.

47 I nazval ji Lában Jegar Sahadutha, a Jákob nazval ji Gál Ed.

48 Nebo řekl Lában: Tato hromada nechžť jest svědkem od dnešku mezi mnou a tebou. Protož nazval jméno její Gál Ed,

49 A Mispah; nebo řekl Lában: Nechať Hospodin hledí na mne a na tebe, když se rozejdeme od sebe.

50 Jestliže bys trápil dcery mé, a uvedl bys jiné ženy na dcery mé, žádného člověka není s námi; hlediž, Bůh jest svědek mezi mnou a tebou.

51 A řekl ještě Lában Jákobovi: Aj, hromada tato, a aj, sloup, kterýž jsem postavil mezi sebou a tebou,

52 Svědkem ať jest hromada tato, svědkem také sloup tento, já že nepůjdu dále k tobě za hromadu tuto, a ty tolikéž že nepůjdeš dále ke mně za hromadu tuto a sloup tento, k činění zlého.

53 Bůh Abrahamův, a Bůh Náchorův, Bůh otce jejich nechť soudí mezi námi. Přisáhl tedy Jákob skrze strach otce svého Izáka.

54 Nabil také Jákob hovad na té hoře, a pozval bratří svých, aby hodovali; i hodovali a zůstali přes noc na též hoře.

55 I vstal Lában velmi ráno, a políbiv synů svých a dcer svých, požehnal jich; i odšel a navrátil se k místu svému.

   

Ze Swedenborgových děl

 

Arcana Coelestia # 4214

Prostudujte si tuto pasáž

  
/ 10837  
  

4214. And in the morning Laban arose early. That this signifies the enlightenment of this good from the Lord’s Divine natural, is evident from the signification of “rising early in the morning,” as being enlightenment (see n. 3458, 3723); and from the representation of Laban, as being such good as is that of the Gentiles (n. 4189). That the enlightenment of this good here meant is from the Lord’s Divine natural, is manifest from the series. As regards enlightenment, it is all from the Lord, and through the good that is in the man; and such as is the good, such is the enlightenment.

[2] Most people believe that those men are enlightened who are able to reason about good and truth and about evil and falsity; and that their enlightenment is the greater in proportion to the subtlety and acuteness with which they can speak about these things, and at the same time confirm them by many memory-knowledges, and likewise make what they say appear probable by comparisons, especially those drawn from things of sense, and by other modes of persuasion. And yet such men may be in no enlightenment, in spite of their power of imagination and perception. This power is of two kinds, one which comes from the light of heaven, and the other from a fatuous light; and in the outward form these two appear alike, although in the inward form they are quite different. That which is from the light of heaven is in good, that is, is with those who are in good, and who from good are able to see truth, and to know as in clear day whether a thing is so, or is not so. But that which is from fatuous light is in evil, that is, is with those who are in evil; and their being able to reason about such things comes from the fact that they possess some capacity of knowing them, but no affection of doing them; and that this is to be in no enlightenment everyone can comprehend.

[3] As regards fatuous light the case in the other life is this: They who have been in such light in this world are in the like in the other life, and there reason about good and truth and about evil and falsity, and this much more perfectly and excellently than when in the life of the body; for their thoughts are not there beclogged and impeded by the cares of the body and of the world, nor so terminated or bounded in them, as when they were in the body and the world. But still it at once appears (not to them, but to good spirits and angels) that their reasonings are those of fatuous light, and that the light of heaven that inflows with them is instantly turned into such a light; so that that which was the light of heaven with them is either suffocated, as when the light of the sun falls upon something opaque and becomes black; or is reflected, as with those who are in principles of falsity; or is perverted, as when the sun’s light flows into ugly and unclean objects, and produces repulsive colors and offensive smells. Such is the case with those who are in fatuous light and believe themselves to be more enlightened than others simply because they are able to reason intelligently and wisely, while nevertheless living an evil life.

[4] Who these are, and what is their character, appears from everything they speak, provided they do not counterfeit what is good for the sake of deceiving. Among them are those who deny or despise the Lord, and within themselves ridicule those who confess Him. Among them are those who love adulteries, and who ridicule those who believe marriages to be holy, and by no means to be violated. Among them are those who believe the precepts and doctrinal things of the church to be for the sake of the common people, that they may thereby be kept in bonds, and who in themselves make them of no account. Among them in like manner are those who ascribe all things to nature, and believe those to be simple-minded and of feeble judgment who ascribe them to the Divine. Among them also are those who attribute everything to their own prudence, and who say, and have confirmed themselves in the opinion, that there is a Supreme Being that exercises some government in general or in the universal, but nothing in particular or individually. And so in other cases.

[5] Such persons are in fatuous light even in the other life, and among their like they also reason acutely; but when they approach any heavenly society, this light is extinguished and becomes darkness; and consequently their thought is obscured to such a degree that they cannot think at all; for they are then cramped and constricted by the light of heaven, which as before said is with them either suffocated, reflected, or perverted; and they therefore throw themselves down headlong, and cast themselves into hell, where such light prevails. From all this can be seen what true enlightenment is, namely, that it comes from the good which is from the Lord; and also what false enlightenment is, namely, that it comes from the evil which is from hell.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Foundation for the permission to use this translation.