Bible

 

Genesis 27

Studie

   

1 Když se pak sstaral Izák, a pošly byly oči jeho, tak že neviděl, povolal Ezau syna svého staršího, a řekl jemu: Synu můj. Kterýžto odpověděl: Aj, teď jsem.

2 I dí: Aj, já jsem se již sstaral, a nevím dne smrti své.

3 Protož nyní vezmi medle nástroje své, toul svůj a lučiště své, a vyjda do pole, ulov mi zvěřinu.

4 A přistroj mi krmi chutnou, jakž já rád jídám, a přines mi, a budu jísti, aťby požehnala duše má, prvé než umru.

5 (Slyšela pak Rebeka, když mluvil Izák s Ezau synem svým.) I odšel Ezau na pole, aby ulovil zvěřinu a přinesl.

6 Tedy řekla Rebeka Jákobovi synu svému takto: Aj, slyšela jsem, když otec tvůj mluvil k Ezau bratru tvému, a pravil:

7 Přines mi něco z lovu, a přistroj mi krmě chutné, abych jedl, a požehnámť před Hospodinem, prvé než umru.

8 Nyní tedy, synu můj, poslechni hlasu mého v tom, což já přikazuji tobě.

9 Jdi medle k stádu, a odtud mi vezmi dva kozelce výborné, abych přistrojila z nich krmě chutné otci tvému, jakž on rád jídá.

10 A přineseš otci svému, a on jísti bude, na to, aby požehnal tobě, prvé než umře.

11 I řekl Jákob Rebece matce své: Víš, že Ezau bratr můj jest člověk chlupatý, a já jsem člověk hladký.

12 Jestliže omaká mne otec můj, tedy zůstanu u něho za podvodného; a tak uvedu na sebe zlořečenství, a ne požehnání.

13 Jemužto odpověděla matka: Nechť jest na mne zlořečenství tvé, synu můj; jen ty poslechni hlasu mého, a jdi, přines mi.

14 Tedy odšed, vzal, a přinesl matce své. I připravila matka jeho krmě chutné, jakž otec jeho rád jídal.

15 A vzala Rebeka nejlepší šaty Ezausyna svého staršího, kteréž měla u sebe v domě, a oblékla Jákoba, syna svého mladšího.

16 A kožkami kozelčími obvinula ruce jeho, a díl hladký hrdla jeho.

17 I dala chléb a krmě chutné, kteréž připravila, v ruce Jákoba syna svého.

18 A on přišed k otci svému, řekl: Otče můj! Kterýžto odpověděl: Aj, teď jsem. Kdož jsi ty, synu můj?

19 I dí Jákob otci svému: Já jsem Ezau,prvorozený tvůj. Učinil jsem, jakž jsi mi poručil. Vstaň, prosím, sedni a jez z lovu mého, aby mi požehnala duše tvá.

20 Tedy řekl Izák synu svému: Což to? Brzys to nalezl, synu můj. A on dí: Nebo Hospodin Bůh tvůj způsobil to, aby mi se pojednou nahodilo.

21 I řekl Izák Jákobovi: Přistupiž, ať omakám tě, synu můj, ty-li jsi syn můj Ezau, či nejsi.

22 Tedy přistoupil Jákob k Izákovi otci svému; a on omakal ho, i řekl: Hlas jest Hlas Jákobův, ale ruce tyto ruce Ezau.

23 A nepoznal ho; nebo byly ruce jeho, jako ruce Ezau bratra jeho, chlupaté. I požehnal mu.

24 A řekl: Ty-liž jsi pak syn můj Ezau? Odpověděl: Já.

25 I řekl: Podejž mi, ať jím z lovu syna svého, aby tobě požehnala duše má. Tedy podal mu, a on jedl. Přinesl mu také vína, a on pil.

26 I řekl jemu Izák otec jeho: Přistupiž nyní, a polib mne, synu můj.

27 I přistoupil a políbil ho. A jakž ucítil Izák vůni roucha jeho, požehnal mu, řka: Pohleď, vůně syna mého jest jako vůně pole, jemuž požehnal Hospodin.

28 Dejž tobě Bůh z rosy nebeské, a z tučnosti zemské, i hojnost obilé a vína.

29 Nechažť slouží tobě lidé, a sklánějí se před tebou národové. Budiž pánem bratří svých, a ať se sklánějí před tebou synové matky tvé. Kdož by zlořečili tobě, nechť jsou zlořečení, a kdo by dobrořečili tobě, požehnaní.

30 A když přestal Izák požehnání dávati Jákobovi, a sotva že vyšel Jákob od Izáka otce svého, Ezau bratr jeho přišel z lovu svého.

31 A připraviv i on krmě chutné, přinesl otci svému a řekl mu: Nechžť vstane otec můj, a z lovu syna svého, aby mi požehnala duše tvá.

32 I řekl jemu Izák otec jeho: Kdo jsi ty? Dí on: Já jsem syn tvůj, prvorozený tvůj Ezau.

33 Tedy zhrozil se Izák hrůzou velikou náramně, a řekl: Kdo pak a kde jest ten, ješto uloviv zvěřinu, přinesl mi? A já jsem jedl ze všeho, prvé než jsi ty přišel, a požehnal jsem mu, a budeť požehnaným.

34 Uslyšev Ezau slova otce svého, zkřikl hlasem velikým, a hořkostí naplněn jest náramně, a řekl otci svému: Požehnejž mně, i mně také, můj otče!

35 Kterýžto řekl: Přišel bratr tvůj podvodně a uchvátil požehnání tvé.

36 Tedy řekl: Právětě nazváno jméno jeho Jákob; nebo již po dvakráte mne podvedl, prvorozenství mé odjal, a teď nyní uchvátil požehnání mé. řekl ještě: Zdali jsi nezachoval i mně požehnání?

37 Odpověděl Izák a řekl k Ezau: Aj, ustavil jsem ho pánem nad tebou, a všecky bratří jeho dal jsem mu za služebníky; obilím také a vínem opatřil jsem ho. Což tedy již tobě učiniti mohu, synu můj?

38 I řekl Ezau otci svému: Zdaliž to jedno toliko máš požehnání, otče můj? Požehnejž mně, i mně také, můj otče! I povýšil Ezau hlasu svého a plakal.

39 Tedy odpověděl Izák otec jeho, a řekl k němu: Aj, v tučnostech země bude bydlení tvé a v rose nebeské s hůry;

40 A v meči svém živ budeš, a bratru svému sloužiti budeš; ale přijde čas, že budeš panovati a svržeš jho jeho s šíje své.

41 Protož v nenávisti měl Ezau Jákoba pro požehnání, jímž požehnal mu otec jeho, a řekl v srdci svém: Přiblížiť se dnové smutku otce mého, a zabiji Jákoba, bratra svého.

42 I oznámena jsou Rebece slova Ezau, staršího syna jejího. Pročež ona poslavši, povolala Jákoba syna svého mladšího, a řekla jemu: Hle, Ezau bratr tvůj těší se tím, že tě zabije.

43 Protož nyní, synu můj, poslechni hlasu mého, a vstana, utec k Lábanovi, bratru mému do Cháran.

44 A pobuď s ním za některý čas, až by se odvrátila prchlivost bratra tvého,

45 A přestalo rozhněvání bratra tvého na tebe, a zapomenul by na to, což jsi mu učinil. Potom já pošli a vezmu tě odtud. Proč mám zbavena býti obou synů jednoho dne?

46 I řekla Rebeka Izákovi: Stýště mi se živu býti pro dcery Het. Vezme-li Jákob ženu ze dcer Het, jako tyto jsou ze dcer země této, k čemu mi život?

   

Ze Swedenborgových děl

 

Arcana Coelestia # 3498

Prostudujte si tuto pasáž

  
/ 10837  
  

3498. 'I do not know the day of my death' means the life within the natural. This is clear from the meaning of 'day' as state, dealt with in 23, 487, 488, 493, 893, 2788, and from the meaning of 'death' as rising again or awakening into life, dealt with in 3326. 'The day of death' accordingly means a state of awakening to life, or what amounts to the same, it means life - the life within the natural, it is evident, being meant in particular here, because that life is the subject here. What is implied in all this does not become clear unless one knows about the life of the rational, and the life of the natural, or what amounts to the same, about the life of the internal man and the life of the external man. The life of the rational or internal man is distinct and separate from that of the natural or external man, so distinct indeed that the life of the rational or internal man may exist quite independently of the life of the natural or external man; but the life of the natural or external man cannot exist apart from that of the rational or internal man. For the external man lives from the internal man, so much so that if the life of the internal man ceased to be, the life of the external man would instantly be no more. Exterior things are accordingly dependent on interior in the way that things which are posterior exist from those that are prior, or as an effect exists from its efficient cause. For if the efficient cause ceased to be, the effect would instantly be no more. The same is also so with the life of the external man in relation to the life of the internal man.

[2] This may be seen even more clearly in the human being, for while a person is in the world, that is, while he lives in the body, his rational is distinct and separate from the natural, so much so that he can be raised above the level of external sensory perceptions which belong to the body, and even to a certain extent above the level of inner sensory perceptions which belong to his natural man, and to be aware on the level of his rational, and so of spiritual thought. This is even more evident from the fact that when a person dies he leaves behind him altogether the external sensory perceptions that belong to the body, retaining at the same time the life of his interior man. Indeed he brings with him even the facts that exist in the external or natural memory, though he does not have the use of them, see 2475-2477, 2479-2483, 2485, 2486. From this it is evident that the rational or internal man is distinct and separate from the external man. But while a person is living in the body his rational does not seem to be distinct and separate from the natural, the reason being that he is living in the world or the natural order. That being so the life of the rational manifests itself within the natural, so much so that the rational does not seem to have any life at all if the natural does not at the same time have any. The amount of life that the rational seems to have in this case depends on how far the natural corresponds to it - see above in 3493. From this it may be seen that there is a corresponding life in the natural, which life is meant by the words which Isaac addressed to Esau, 'I do not know the day of my death'. For 'Isaac' represents the rational, and 'Esau' the natural, in both cases as regards good.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.