48. K tomu přidám následující pamětihodnou událost.
Jednou jsem hovořil se dvěma anděly, z nichž jeden přišel z východního nebe, druhý z jižního. Když vycítili, že jsem ponořen do úvah o tajemství moudrosti lásky, zeptali se:
„Už jsi slyšel o soutěžích moudrosti v našem světě?“
„Ještě ne,“ odpověděl jsem.
„Máme jich tu spoustu. Duchové, kteří duchovním způsobem milují pravdu, tedy milují ji proto, že to je pravda a že vede k moudrosti, se na dané znamení scházejí a diskutují o otázkách, které vyžadují hlubší pochopení, a vyvozují své závěry. “
Vzali mě za ruku a vyzvali mě: „Pojď s námi, uvidíš a uslyšíš. Dnes byl vydán pokyn ke shromáždění. “
Vedli mě rovinatou oblastí ke kopci. U jeho úpatí jsem spatřil, jak se vzhůru vine cesta lemovaná palmami. Vstoupili jsme na ni a vydali se nahoru. Na vrcholu jsem spatřil háj. Stromy rostly kolem vyvýšené části země, takže tvořila jakousi divadelní scénu. Uprostřed byla rovná plošina vydlážděná různobarevnými kameny a kolem ní byla do tvaru čtverce rozestavěna křesla, na nichž seděli milovníci moudrosti. Uprostřed stál stůl a na něm ležel zapečetěný list papíru.
Lidé v křeslech nás pozvali dál, ať si sedneme na prázdná místa. Já však odvětil: „Přivedli mě sem dva andělé, abych všemu naslouchal a vše pozoroval, ne abych se účastnil. “
Tito andělé poodešli ke stolu uprostřed plošiny a rozlomili na listině pečeť. Pak okolosedícím přečetli, co na ní bylo napsáno - tajemství moudrosti, o kterých měli diskutovat a pro která měli najít vysvětlení. Tato tajemství napsali andělé třetího nebe a seslali je dolů na stůl.
List obsahoval tři otázky. První zněla: „Co to je obraz a podoba Boží, do které byl stvořen člověk?“ Druhá: „Proč se člověk nerodí se znalostmi žádné své lásky, zatímco všechny druhy zvířat včetně ptáků, ušlechtilé i neušlechtilé, již od narození všechny své lásky znají?“ Třetí: „Co symbolizuje strom života a strom poznání dobrého a zlého a co znamená jedení z těchto stromů?“
Pod tím byla poznámka: „Shrňte tyto tři odpovědi do jediného prohlášení, napište je na čistý kus papíru a ten položte na stůl. My si to pak prohlédneme; budou-li se vaše názory jevit vyvážené a správné, každý z vás dostane odměnu za svou moudrost. “
Když andělé dočetli, vzdálili se a byli vyzdviženi zpět do svých nebí. Pak lidé sedící na křeslech začali diskutovat a zkoumat předložené otázky. Hovořili postupně, nejprve lidé sedící na severní straně, po nich lidé na západní straně, pak na jižní a nakonec na východní.
Začali prvým tématem diskuse - otázkou, co to je obraz a podoba Boží, do které byl stvořen člověk. Nejprve nahlas přečetli následující verše z Knihy stvoření:
I řekl Bůh: „Učiňme člověka k obrazu našemu, podle naší podoby. “ Bůh stvořil člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej. (Gn 1:26-27)
V den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. (Gn 5:1)
Lidé sedící na severní straně promluvili jako první. Řekli, že obraz a podoba Boží jsou dva druhy životů, jež nám Bůh vdechl - je to život naší vůle a život našeho rozumu.
„Čteme totiž,“ pokračovali, „že ‚Jehova Bůh vdechl v chřípí Adama dech životů, a člověk se tak stal živou duší‘. (Gn 2:7) Věříme, že to znamená, že v něj byla vdechnuta vůle činit dobro a vnímat pravdu, a tak získal ‚dech životů‘. A protože mu tento život vdechl Bůh, obraz a podoba Boží symbolizují celistvost této lásky a moudrosti a také celistvost spravedlnosti a úsudku. “
Ti, kteří seděli na západní straně, vyjádřili s tímto názorem souhlas, dodali však, že tento stav celistvosti, který Bůh vdechl do Adama, Bůh neustále vdechuje do každého dalšího člověka po něm. V tomto stavu je však člověk natolik, nakolik jej přijímá; člověk je proto obrazem a podobou Boha v té míře, v jaké je tímto příjemcem.
Jako třetí přišli na řadu lidé sedící na jihu. Pravili: „Obraz Boží a podoba Boží jsou dvě různé věci, ale ty jsou v nás od stvoření sjednoceny. Jakoby vnitřním světlem vidíme, že Boží obraz v sobě můžeme zničit, avšak Boží podobu ne. Jako přes závoj vidíme, že si Adam uchoval Boží podobu poté, co ztratil Boží obraz. Po jeho prokletí čteme: ‚Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. ‘ (Gn 3:22) Potom je již nazýván pouze podobou Boží, ale ne Jeho obrazem. (Gn 5:1) Necháme to však na našich společnících, kteří sedí na východní straně, a jsou tedy v lepším světle, aby přesně vyjádřili, co to obraz a podoba Boží jsou. “
Když všichni utichli, lidé sedící na východě povstali ze svých křesel a pohlédli vzhůru k Pánu. Když se opět posadili, promluvili: „Obraz Boží je schránou k přijímání Boha. A protože Bůh je láska sama a moudrost sama, obraz Boží v člověku je naše přijímání lásky a moudrosti od Boha. Podoba Boží je oproti tomu dokonalá podoba a plné zdání, že láska a moudrost jsou v nás, jako by nám zcela patřily. Vnímáme to totiž tak, že milujeme sami od sebe a jsme moudří sami od sebe, že si přejeme dobro sami od sebe a chápeme pravdu sami od sebe. Ve skutečnosti ale tyto schopnosti ani v nejmenším nejsou z nás, nýbrž od Boha. Jenom Bůh miluje sám od sebe a je moudrý sám od sebe, protože je láska sama a moudrost sama.
Tato podoba či zdání, že láska a moudrost neboli dobro a pravda jsou v nás, jako by nám patřily, nás dělá lidmi a způsobuje, že jsme schopni spojit se s Bohem, a proto žít věčně. Plyne z toho, že lidmi nás činí tato schopnost přát si dobro a chápat pravdu jakoby zcela samostatně, zároveň však musíme vědět a věřit, že nám tyto schopnosti propůjčuje Bůh. Nakolik tuto skutečnost uznáváme a věříme jí, natolik Bůh do nás vkládá svůj obraz. Nečiní tak ale, když si myslíme, že máme tyto schopnosti ze sebe, a ne od Boha. “
Po této řeči je přemohlo nadšení z lásky k pravdě a to je přimělo pokračovat: „Jak bychom mohli získat, udržet si a předat dál nějakou lásku a moudrost, kdybychom je nezakoušeli jako své vlastní? A jak bychom se mohli touto láskou a moudrostí spojovat s Bohem, kdybychom neměli něco, čím bychom mohli toto spojení opětovat? Bez opětování není žádné spojení možné. Vzájemnost tohoto spojení spočívá v tom, že milujeme Boha a činíme Jeho vůli jakoby sami od sebe, a přesto věříme, že to je od Boha. Kromě toho, jak bychom mohli žít věčně, kdybychom nebyli spojeni s věčným Bohem? A proto jak bychom mohli být lidmi, kdyby v nás nebyla tato podoba?“
Všichni s touto řečí souhlasili a navrhli, aby na jejím základě sepsali závěr. Formulovali jej následovně:
„Člověk je schránou k přijímání Boha a tato schrána k přijímání Boha je Božím obrazem. Protože Bůh je Láska sama a Moudrost sama, my lidé jsme schrány k přijímání této lásky a moudrosti. Tato naše schrána se stává Božím obrazem, když Boží lásku a moudrost skutečně přijímáme. Podobou Boží jsme tím, že v sobě zakoušíme tyto skutečnosti od Boha, jako by byly naše. Z této podoby se stáváme Božím obrazem natolik, nakolik uznáváme, že láska a moudrost neboli dobro a pravda v nás nejsou naše vlastní a od nás, ale jsou pouze v Bohu, a tedy od Boha. “
Potom účastníci rozvinuli druhé téma diskuse: Proč se člověk nerodí se znalostmi žádné své lásky, zatímco všechny druhy zvířat včetně ptáků, ušlechtilé i neušlechtilé, již od narození všechny své lásky znají?
Diskutující nejprve pomocí nejrůznějších příkladů potvrdili pravdivost tohoto tvrzení. Poukázali například na to, že se člověk nerodí s žádnými znalostmi, dokonce ani se znalostí manželské lásky. Pátrali po tom a od výzkumníků zjistili, že novorozenci instinktivně neznají ani prsa své matky a musí k nim být matkou či kojnou přiloženi. Vědí pouze, jak sát, ale to se naučili nepřetržitým sáním v děloze. Později neumějí chodit, formulovat zvuky do lidských výrazů, a dokonce ani zvukem vyjádřit své pocity, jak to umějí zvířata. Navíc oproti zvířatům nevědí, které jídlo je pro ně vhodné, a berou do rukou vše, čisté i nečisté, a dávají si to do úst.
Výzkumníci také řekli, že bez poučení by lidé neměli ani zdání o tom, jak se milovat. I mladí muži a dívky se to musí nejprve naučit od druhých. Stručně řečeno, lidské bytosti se rodí tělesnými jako červi a zůstávají takovými tak dlouho, dokud se od druhých nenaučí, jak poznávat, chápat a prohlubovat svou moudrost.
Potom nesčetnými důkazy potvrdili, že všechna zvířata, ušlechtilá i neušlechtilá, se rodí se všemi znalostmi potřebnými k naplnění jejich životních lásek. Platí to například pro suchozemská zvířata, ptáky na obloze, plazy, ryby, a dokonce i drobná stvoření zvaná hmyz. Ti všichni znají vše potřebné ke své výživě, bydlení, páření, rozmnožování a péči o svá mláďata. To potvrdili mnoha úžasnými příklady, které si vybavili ze vzpomínek na to, co viděli, slyšeli nebo četli v přírodním světě, v němž dříve žili a kde zvířata nejsou obrazná, ale skutečná.
Když takto dokázali platnost premisy, zaměřili se na hledání a nalézání příčin, které by tuto otázku odhalily a vysvětlily. Všichni se pak shodli na tom, že to musí být důsledkem Božské moudrosti, která záměrně učinila člověka člověkem a zvíře zvířetem, a tak se nedokonalost člověka při jeho narození stává jeho dokonalostí, zatímco dokonalost zvířete při jeho narození se stává jeho nedokonalostí.
Lidé na severní straně pak vystoupili jako první. Prohlásili: „Rodíme se bez znalostí proto, abychom později mohli přijmout všechny druhy znalostí. Kdybychom se naopak se znalostmi narodili, nemohli bychom později žádné jiné získat a také bychom si je nemohli osvojit jako své. “
Doložili to následující podobností: „Při narození jsme jako půda, do které nebyla zaseta žádná semena, ale která je schopna všechny druhy semen přijmout a pomoci jim vyrůst a nést ovoce. Zvíře je naopak jako půda, která byla oseta a je plná trávy a bylin, a proto již nemůže žádná další semena přijmout. Kdyby do ní byla zaseta další, zadusila by se. Z tohoto důvodu člověku trvá tolik let, než dospěje. Je to období, ve kterém může být jako půda zušlechťován, aby přinášel všechny druhy obilí, květin a stromů. Zvíře naopak dospěje již za několik let, během kterých může být zušlechtěno jen v rámci svého vrozeného potenciálu. “
Na řadu přišli lidé ze západu. Řekli: „My lidé se nerodíme se znalostmi jako zvířata, ale rodíme se se schopnostmi a sklony - se schopnostmi poznávat a se sklonem milovat. Máme vrozenou schopnost milovat nejenom to, co se týká nás samých a světa, ale také Boha a nebe. Při narození jsme organismem, který žije jen neurčitě skrze vnější smysly, a vůbec ne prostřednictvím svých vnitřních smyslů. Je tomu tak proto, abychom do života vcházeli a stávali se lidmi pozvolna. Nejprve se stáváme přírodními, potom rozumnými a nakonec duchovními. K tomu by nemohlo dojít, kdybychom se rodili s různými znalostmi a láskami jako zvířata. Vrozené znalosti a hnutí lásky omezují pokrok, na rozdíl od vrozených
schopností a sklonů. Lidé se proto mohou zdokonalovat ve znalostech, inteligenci a moudrosti až do věčnosti. “
Pak se slova ujali lidé z jihu a přednesli tento názor: „Člověk nemůže sám od sebe získat žádnou znalost. Jelikož sám žádné vrozené znalosti nemá, musí je všechny získat od druhých. Protože tedy sám od sebe žádnou znalost nezíská, nemůže si ani sám osvojit žádnou lásku - neboť kde není znalost, tam není ani láska. Znalost a láska jsou nerozluční partneři a nemohou být od sebe odděleni, tak jako nemůže být oddělena vůle a rozum, pohnutka a myšlenka, nebo dokonce podstata a forma. Když proto od druhých nějakou znalost získáme, připojí se k ní jako její družka láska. Touto univerzální láskou, která se připojuje ke znalostem, je láska k poznání a později k chápání a moudrosti. Tuto lásku plynoucí od Boha nemá žádné zvíře, jen lidé.
Souhlasíme proto se svými kolegy ze západu, že se nerodíme s žádnou láskou, tedy ani s žádnou znalostí, ale jen se sklonem milovat, a proto i se schopností získávat poznatky. Ty nezískáváme sami od sebe, ale od ostatních. Ve skutečnosti se tak ale děje spíše skrze ostatní, a to v tom smyslu, že ani oni nezískali žádnou znalost sami od sebe - vše je původně od Boha.
Souhlasíme také s našimi společníky ze severu v tom, že když se člověk narodí, je jako neosetá půda, na kterou však mohou být různá semena, dobrá i špatná, vyseta. Proto také slovo ,člověk‘ [homo] je odvozeno od slova ,půda‘ [humus] a ,Adam‘ od slova adama, což je také ,půda‘. K tomu ještě chceme dodat, že zvířata se rodí s přírodními láskami, a proto se znalostmi, které jsou s těmito láskami souvztažné. Přesto je tyto znalosti nevedou k tomu, aby se učili a rozvinuli své myšlení, inteligenci a moudrost. Vedou je jejich lásky, a to téměř tak, jako slepce vedou po ulicích jejich psi. Rozum zvířat je totiž slepý, nebo ještě lépe, zvířata jsou jako náměsíčníci, kteří dělají, co dělají, ze slepých znalostí, zatímco jejich rozum spí. “
Jako poslední promluvili lidé z východu: „Souhlasíme s tím, co pravili naši bratři. My lidé sami ze sebe nevíme nic a vše se musíme naučit od druhých a prostřednictvím druhých, abychom poznali a uznali, že máme všechny znalosti, chápání a moudrost od Boha. Pouze tak nás Bůh může zrodit a stvořit a my se můžeme stát Jeho obrazem a podobou. Božím obrazem se stáváme uznáním a vírou, že každé dobro lásky k Bohu a bližnímu a každou pravdu moudrosti a víry, které jsme kdy získali a získáme, máme pouze a jedině z Boha, a nikoli ze sebe. A podobou Boha jsme tím, že tyto věci v sobě zakoušíme, jako by v nás vznikaly. Takto to vnímáme proto, že se nerodíme s žádnými znalostmi, ale postupně si je osvojujeme a toto osvojování znalostí nám připadá jako něco, co
činíme sami. Bůh nám tento pocit dává, abychom byli lidé, a ne zvířata. Naše zdánlivá nezávislost v chtění, myšlení, milování, poznávání, chápání a prohlubování moudrosti nás vede k získávání nových poznatků, jimiž rozvíjíme svou inteligenci a jejichž užitečným uplatňováním je měníme na moudrost. Tak nás Bůh spojuje se sebou a my se spojujeme s Bohem. To by nebylo možné, kdyby Bůh nezařídil, abychom se rodili do stavu naprosté nevědomosti. “
Po tomto prohlášení si všichni přáli shrnout diskusi v závěr. Ten zněl: „Nerodíme se s žádnými znalostmi, a to proto, abychom je všechny mohli získat, rozvíjet svou inteligenci a jejím prostřednictvím moudrost. Nerodíme se ani s žádnými láskami, abychom inteligentním uplatňováním různých znalostí mohli získat všechny druhy lásek a prostřednictvím lásky k bližnímu také lásku k Bohu; tak můžeme být spojeni s Bohem, a tím se stát skutečnými lidmi a žít navěky. “
Potom účastníci pozvedli papír a přečetli třetí otázku: „Co symbolizuje strom života a strom poznání dobrého a zlého a co znamená jedení z těchto stromů?“
Nyní všichni požádali skupinu na východní straně, aby tuto otázku vysvětlili, jelikož vyžaduje hlubší pochopení a oni mají planoucí světlo neboli moudrost, která pochází z lásky. Tento druh moudrosti je vlastně zahradou Eden, v níž se nacházejí ony dva zmíněné stromy.
„Řekneme svůj názor,“ souhlasili. „Protože však my lidé přijímáme vše od Boha a nic ze sebe, budeme mluvit z Něj a zároveň sami od sebe, jako by to byla naše vlastní slova. “
Pak pokračovali: „Strom symbolizuje člověka a ovoce tohoto stromu dobro jeho života. Strom života proto představuje člověka, který žije z Boha. A protože láska k Bohu a moudrost a také láska k bližnímu a víra - neboli také dobro a pravda - vytvářejí život Boha v člověku, strom života symbolizuje člověka, v němž se nacházejí tyto kvality od Boha, jež mu propůjčují věčný život. Obdobnou symboliku má i strom života, z něhož lidé budou moci jíst. (Zj 2:7; 22:2,14)
Strom poznání dobrého a zlého představuje člověka, který věří, že žije sám ze sebe, a ne z Boha, a který tedy věří, že jeho láska k Bohu a moudrost, láska k bližnímu a víra - nebo opět dobro a pravda - patří jemu samému, a nikoli Bohu. Věří tomu, neboť zdání, že myslí, chce, mluví a jedná zcela samostatně, je naprosto přesvědčivé. A protože se lidé díky tomuto zdání utvrzují dokonce i v tom, že jsou sami Bohem, řekl had:
Bůh ví, že v den, kdy pojíte ovoce tohoto stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh, vědouce dobré i zlé. (Gn 3:5)
Jedení z těchto dvou stromů symbolizuje přijímání a přisvojení. Jedení ze stromu života symbolizuje přijímání věčného života a jedení ze stromu poznání dobrého a zlého symbolizuje přijímání odsouzení. Had označuje ďábla ve smyslu sebelásky a pýchy na vlastní inteligenci. Strom poznání vlastní sebeláska; a těmito stromy jsme my lidé, pokud jsme pyšní, protože milujeme sami sebe.
Lidé se proto dopouštějí obrovského omylu, když věří, že Adam byl moudrý, konal sám ze sebe dobro a byl ve stavu celistvosti; ve skutečnosti byl Adam proklet právě pro tuto víru, neboť ona je symbolizována jedením ze stromu dobrého a zlého. Právě kvůli ní upadl ze stavu celistvosti, ve kterém byl v době, kdy věřil, že je moudrý a činí dobro z Boha, a ani trochu ze sebe. To vyjadřuje jedení ze stromu života. Jediný člověk, který kdy byl moudrý sám ze sebe a činil dobro sám ze sebe, byl Pán, když byl na světě, neboť jen v Něm bylo již od narození samo Božství, jež bylo Jeho. Proto se svou vlastní mocí stal Vykupitelem a Spasitelem. “
Z těchto vysvětlení pak lidé zformulovali následující závěr: „Strom života, strom poznání dobrého a zlého a jedení z nich symbolizují, že naším životem je Bůh v nás. Tehdy máme nebe a věčný život. Přesvědčení a víra, že naším životem není Bůh, ale my sami, je naopak naše smrt. To nám přináší peklo a věčnou smrt neboli zatracení. “
Přítomní si pak prohlédli list papíru, který andělé zanechali na stole, a spatřili na konci poznámku, aby z těchto tří témat sestavili jediné prohlášení. Shrnuli proto všechny tři závěry a spatřili, že spolu souvisejí a že je z nich možné sestavit toto prohlášení:
„My lidé jsme byli stvořeni tak, abychom přijímali lásku a moudrost od Boha, a to za naprosto věrného zdání, že vznikají v nás. Děje se tak díky našemu přijímání a dosahování spojení. Z tohoto důvodu se také nerodíme s žádnou láskou ani znalostí, ani s žádnou schopností sami ze sebe milovat a získávat moudrost. Jestliže proto uznáme, že veškeré dobro lásky a veškerá pravda moudrosti jsou Boha, staneme se živými lidmi. Pokud je však přisoudíme sami sobě, staneme se mrtvými. “
Toto prohlášení napsali na nový kus papíru a ten položili na stůl. Náhle se pak v jasném bílém oblaku objevili andělé a odnesli si papír do nebe. Když si jej tam přečetli, lidé sedící dole uslyšeli z nebe hlasy: „Dobře, dobře, dobře. “
Pak se náhle objevila postava. Vypadalo to, že letí dolů s párem křídel kolem chodidel a druhým párem kolem skrání. Přinášela odměny - roucha, čapky a vavřínové věnce. Snesla se na zem a lidem sedícím na severu dala opálová roucha. Lidem sedícím na západě dala roucha šarlatová. Skupině na jihu dala čapky, jejichž okraje byly zdobené střapci ze zlata a perel, s diamanty ve tvaru květů vysázenými na zdviženém levém okraji. A lidem sedícím na východě dala vavřínové věnce poseté rubíny a safíry. Ozdobeni svými odměnami ze soutěže moudrosti se pak všichni vydali radostně domů.
