231. Znesvěcením posvátného se tedy míní znesvěcení těmi, kteří ze Slova znají pravdy víry a dobra lásky k bližnímu a kteří je také určitým způsobem uznávají; avšak ne těmi, kteří je neznají nebo kteří je kvůli své bezbožnosti zcela odmítají. Následující poznámky se proto týkají nikoli této druhé, ale první skupiny lidí.
Existuje řada způsobů takového znesvěcení, více i méně závážných, avšak můžeme je shrnout do následujících sedmi skupin:
První způsob znesvěcení vyvolávají lidé, kteří žertují o výrocích ze Slova a o Slovu nebo tak činí s Božskými hodnotami církve. Někteří tak činí ze zvráceného zvyku, kdy vybírají ze Slova jména a formulace, které pak používají v nepřístojných a občas i neslušných poznámkách. To s sebou nutně nese i jisté pohrdání Slovem, přestože Slovo jako celek i v každé jednotlivosti je Božské a svaté. Každý jeho jednotlivý výraz totiž ve svém nitru skrývá něco Božského, a díky tomu komunikuje s nebem. Toto znesvěcení je však lehčí či vážnější podle toho, nakolik tito vtipálci uznávají svatost Slova a jak neslušné jsou poznámky, jež do svých řečí vkládají.
Druhý způsob znesvěcení vyvolávají lidé, kteří chápou a uznávají Božské pravdy, a přesto žijí proti nim. Ti, kteří je pouze chápou, znesvěcují méně, ale ti, kdo je také uznávají, znesvěcují vážněji. Intelekt nás totiž pouze učí, ne nepodobně jako kazatelé, ale nespojuje se sám ze sebe s vůlí. Uznání se však s vůlí spojuje, neboť nemůžeme něco uznat, aniž abychom s tím vůlí souhlasili. Tato spojení jsou však různá, a podle nich se liší i znesvěcování, žijeme-li proti jednou uznaným pravdám. Pokud někdo například uznává, že msta a nenávist, cizoložství a smilství, podvody a lsti, urážky a lži jsou hříchy proti Bohu, a přesto je páchá, dopouští se vážnějšího znesvěcování tohoto druhu. Pán totiž praví: „Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece … podle jeho vůle nejedná, bude velmi bit.“ (Lukáš 12:47) A jinde: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (Jan 9:41)
Něco jiného je však uznávat zdánlivé pravdy, a něco jiného je uznávat ryzí pravdy. Ti, kteří uznávají ryzí pravdy, a přesto podle nich nežijí, se v duchovním světě jeví bez životního světla a tepla v hlase a řeči, jako zcela neteční.
Třetí způsob znesvěcení vyvolávají lidé, kteří používají doslovný smysl Slova k tomu, aby jím odůvodnili zlé lásky a nepravdivé principy. Příčinou toho je, že odůvodnění nepravdy je popřením pravdy a odůvodnění zla je odmítnutím dobra - a Slovo není ve svém nitru ničím jiným než Božskou pravdou a Božským dobrem. Ve svém nejzazším, literním smyslu se však ryzími pravdami neprojevuje, kromě míst, kde učí o Pánu a vlastních cestách spasení. Objevuje se tam v „oděných“ pravdách, jež nazýváme zdáními pravdy. Proto také lze tento smysl využívat k odůvodňování mnoha druhů herezí.
Avšak kdo pravdou odůvodňuje zlé lásky, ten činí násilí Božskému dobru; a kdo odůvodňuje nepravdivé principy, ten působí násilí Božské pravdě. Toto druhé násilí se nazývá falšováním pravdy a ono první kažením dobra. Obojí vyjadřuje ve Slovu výraz „krev“.
Duchovní svatost, což je také Duch pravdy vycházející od Pána, se nachází uvnitř každé jednotlivosti literního smyslu Slova. A tato svatost je zraňována vždy, když je Slovo falšováno a kaženo. Je tedy zřejmé, že se jedná o znesvěcování.
Čtvrtý způsob znesvěcení vyvolávají lidé, kteří ústy pronášejí zbožná a posvátná slova a také hlasem a gestikulací předstírají láskyplné city, avšak v srdci jim nevěří a nemilují je. Většina z nich jsou pokrytci a farizeové. Po smrti jsou zbaveni veškeré pravdy a dobra a pak jsou vyvrženi do vnější temnoty. Lidé tohoto druhu, kteří se také vnitřně utvrdili proti Božství a proti Slovu, a proto i proti duchovním principům Slova, sedí v této temnotě němí, neschopni promluvit. Přejí si podobně zbožně a posvátně tlachat jako ve světě, ale nemohou. V duchovním světě je totiž každý nucen říkat to, co si myslí. Pokrytci si však přejí říkat něco jiného, a tím vzniká v jejich ústech rozpor, který způsobuje, že mohou jen mlčet. Existuje však lehčí a vážnější pokrytectví v závislosti na hloubce utvrzení se proti Bohu a na vnější argumentaci pro Boha.
Pátý způsob znesvěcení vyvolávají lidé, kteří sami sobě přisuzují Božské vlastnosti. To jsou ti, o nichž se hovoří jako o Luciferovi u Izajáš 14„Luciferem“ se zde míní Babylón, jak ukazují verše 4 a 22 téže kapitoly, jež také hovoří o jejich osudu. Jsou to titíž lidé, o kterých se mluví v knize Zjevení Janovo 17kde jsou popsáni jako „nevěstka sedící na šelmě nachové barvy“.
Na mnoha místech Slova se hovoří o Kaldejsku a Babylónu. „Babylónem“ se zde míní znesvěcení dobra a „Kaldejskem“ znesvěcení pravdy - v obou případech lidmi, kteří si přisuzují Božské kvality.
Šestý způsob znesvěcení vyvolávají lidé, kteří uznávají Slovo, a přesto popírají Božství Pána. Ve světě se tito lidé nazývají sociniáni a někteří ariáni. Obě skupiny lidí nakonec vzývají jen Otce, a nikoli Pána. Stále se modlí k Otci, aby je vpustil do nebe (přestože podle některých tak má učinit kvůli Svému Synovi). Modlí se však nadarmo a nakonec ztratí veškerou naději na spasení. Tehdy jsou sesláni dolů do pekla mezi ty, kdo popírají Boha. O těchto lidech se hovoří ve verši: „Kdo se rouhá proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“ (Matouš 12:32)
Důvod je v tom, že Bůh, v Němž se nalézá Trojice, je jeden v Osobě a Podstatě; a tento Bůh je Pán. A jelikož Pán je nebe a ti, kdo jsou v nebi, jsou tedy v Pánu, pak lidé, kteří popírají Božství Pána, nemohou být přijati do nebe a být v Pánu. (Že Pán je nebe a že lidé žijící v nebi jsou v Pánu, jsem ukázal výše.)
Sedmý způsob znesvěcení vyvolávají lidé, kteří nejprve uznávají Božské pravdy a žijí podle nich, ale později od nich ustoupí a popírají je. To je nejhorší způsob znesvěcení ze všech. Důvodem je to, že tito lidé směšují posvátné s bezbožným tak dalece, že je již není možné oddělit. A přesto je jejich oddělení nutné, aby člověk mohl být buď v nebi, nebo v pekle. Jelikož to však u nich není možné, je z nich vyrván veškerý lidský intelekt a vůle a (jak jsem již poznamenal) oni přestávají být lidmi.
Téměř totéž se děje s lidmi, kteří ze srdce uznávají Božské hodnoty Slova a církve, ale zcela je utápějí ve svém já, jež tvoří láska k moci nad vším, co existuje; o tom již bylo mnoho řečeno výše. Když se tito lidé po smrti stanou duchy, zcela odmítají nechat se vést Pánem a chtějí vést sami sebe. A když jsou jejich lásce uvolněny otěže, chtějí vládnout nejenom nebi, ale i Pánu. To však nemohou, a tak popírají Pána a stávají se ďábly.
Měli bychom vědět, že životní láska, jež je naší vládnoucí láskou, zůstává po smrti s každým člověkem a nelze před ní uniknout.
Tuto skupinu znesvětitelů označuje výraz „vlažný“, jak o tom hovoří kniha Zjevení: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký! Kéž bys byl studený nebo horký! Ale že jsi vlažný, vyvrhnu tě z úst.“
Tento způsob znesvěcení popisuje Pán u Matouše: „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: „Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.“ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou, a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“ (Matouš 12:43-45)
Vyjití nečistého ducha z člověka zde popisuje jeho obrácení; a jeho návrat se sedmi horšími duchy do uklizeného domu vyjadřuje návrat k předchozím zlům, když dobra a pravdy byly vyvrženy; znesvěcení posvátného bezbožným je popsáno výrokem, že konce takového člověka jsou horší než začátky. Obdobný význam má následující pasáž u Jana: (Ježíš řekl uzdravenému u rybníka Bethesda:) „Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ (Jan 5:14)
Následující verše vyjadřují, že Pán zajišťuje, aby nedošlo k tomu, že člověk vnitřně uzná pravdy, a potom od nich odstoupí a stane se znesvětitelem: „Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže neuvidí očima a srdcem nepochopí, neobrátí se a Já je neuzdravím.“ (Jan 12:40) Výrok „neobrátí se a Já je neuzdravím“ vyjadřuje, že neuznají pravdy a neodstoupí pak od nich, a tak se nestanou znesvětiteli. Z téhož důvodu Pán hovořil v podobenstvích, jak sám vysvětlil u Matouš 13:13. Skutečnost, že židé měli zakázáno jíst tuk a krev (Leviticus 3:17; 7:23, 25), symbolicky vyjadřovala, že neměli znesvěcovat posvátné. Tuk vyjadřuje Božské dobro a krev Božskou pravdu. U Matouše Pán učí, že když se jednou obrátíme k dobru a pravdě, musíme v nich setrvat až do konce života. Ježíš řekl: „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Matouš 10:22; také Marek 13:13)
