Bible

 

Exodus 19

Studie

   

1 Měsíce třetího po vyjití synů Izraelských z země Egyptské, v ten den přišli na poušť Sinai.

2 Nebo hnuvše se z Rafidim, přišli až na poušť Sinai a položili se na té poušti; a tu rozbili Izraelští stany naproti hoře.

3 Mojžíš pak vstoupil k Bohu. A mluvil hlasem k němu Hospodin s té hory, řka: Takto díš domu Jákobovu, a oznámíš synům Izraelským:

4 Sami jste viděli, co jsem učinil Egyptským, a jak jsem vás nesl na křídlách orličích, a přivedl jsem vás k sobě.

5 Protož nyní, jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého, a ostříhati smlouvy mé, budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi, ačkoli má jest všecka země.

6 A vy budete mi království kněžské a národ svatý. Tať jsou slova, kteráž mluviti budeš synům Izraelským.

7 Protož přišel Mojžíš a svolav starší lidu, předložil jim všecka slova ta, kteráž mu přikázal Hospodin.

8 Odpověděl pak všecken lid společně, a řekl: Cožkoli mluvil Hospodin, budeme činiti. A oznámil zas Mojžíš Hospodinu slova lidu.

9 I řekl Hospodin Mojžíšovi: Aj, já půjdu k tobě v hustém oblaku, aby slyšel lid, když mluviti budu s tebou, ano také, aby tobě věřil na věky. Nebo byl oznámil Mojžíš Hospodinu slova lidu.

10 Řekl dále Hospodin Mojžíšovi: Jdi k lidu, a posvěť jich dnes a zítra; a nechť svá roucha zeperou.

11 A ať jsou hotovi ke dni třetímu, nebo v den třetí sstoupí Hospodin před očima všeho lidu na horu Sinai.

12 Uložíš pak lidu meze všudy vůkol a povíš: Varujte se, abyste nevstupovali na horu, ani nedotýkali se krajů jejích. Kdož by se koli dotkl hory, smrtí umře.

13 Nedotkneť se ho ruka, ale ukamenován neb zastřelen bude; buď že by hovado bylo, buď člověk, nebudeť živ. Když se zdlouha troubiti bude, teprv oni vstoupí na horu.

14 Sstoupiv tedy Mojžíš s hůry k lidu, posvětil ho; a oni zeprali roucha svá.

15 I mluvil k lidu: Buďtež hotovi ke dni třetímu; nepřistupujte k manželkám svým.

16 I stalo se dne třetího, když bylo ráno, že bylo hřímání s blýskáním a oblak hustý na té hoře, zvuk také trouby velmi tuhý, až se zhrozil všecken lid, kterýž byl v ležení.

17 Tedy Mojžíš vyvedl lid z ležení vstříc Bohu; a lid stál dole pod horou.

18 Hora pak Sinai všecka se kouřila, proto že sstoupil na ni Hospodin v ohni, a vystupoval dým její jako dým z vápenice, a třásla se všecka Hora velmi hrubě.

19 Zvuk také trouby více se rozmáhal, a silil se náramně. Mojžíš mluvil, a Bůh mu odpovídal hlasem.

20 Sstoupil pak Hospodin na horu Sinai, na vrch hory; a když povolal Hospodin Mojžíše na vrch hory, vstoupil Mojžíš.

21 I řekl Hospodin Mojžíšovi: Sstup, osvědč lidu, ať se nevytrhují k Hospodinu, chtějíce ho viděti, aby nepadlo jich množství;

22 Nýbrž ani sami kněží, kteříž, majíce přistupovati k Hospodinu, posvěcují se, aby se neobořil na ně Hospodin.

23 Mojžíš pak řekl Hospodinu: Nebudeť moci lid vstoupiti na horu Sinai, poněvadž jsi ty osvědčil nám, řka: Obmez horu a posvěť ji.

24 I řekl jemu Hospodin: Jdi, sstup, a potom vstup ty a Aron s tebou. Kněží pak a lid ať se nepokoušejí vstoupiti k Hospodinu, aby se na ně neobořil.

25 I sešel Mojžíš k lidu, a to jim oznámil.

   

Ze Swedenborgových děl

 

Arcana Coelestia # 8760

Prostudujte si tuto pasáž

  
/ 10837  
  

8760. And Moses went up unto God. That this signifies the truth from the Divine which is beneath heaven conjoining itself with the Divine truth which is in heaven, is evident from the representation of Moses, as being truth from the Divine (see n. 6771, 6827, 7014), here truth from the Divine which is beneath heaven, for the reason that now he represents the sons of Israel as their head, thus those who are of the spiritual church, who as yet are not in heaven because not yet in good formed by truths (see n. 8753, 8754); and from the signification of “going up,” as being to conjoin oneself, for he who goes up to the Divine conjoins himself with Him; as for instance when “going up into heaven” is mentioned, there is meant being conjoined with the Lord; and the reverse is meant by “coming down from heaven.” The Divine truth in heaven, with which there is conjunction, is meant by “God,” for in the Word the Lord is called “God” from Divine truth, and “Jehovah” from Divine good (n. 2586, 2769, 2807, 2822, 3921, 4402, 7010, 7268, 7873, 8301); and because the conjunction of Divine truth with Divine good is here treated of, therefore in this verse “God” is first mentioned, and then “Jehovah,” in these words, “Moses went up unto God, and Jehovah called unto him from the mountain.”

[2] It is said, the Divine truth in heaven, and afterward, the Divine good in heaven, for the reason that the Divine Itself is far above the heavens, not only the Divine good itself, but also the Divine truth itself which proceeds immediately from the Divine good. That these are far above heaven, is because in itself the Divine is infinite, and the infinite cannot be conjoined with finite things, thus not with the angels in the heavens, except by the putting on of something finite, and thus by accommodation to reception. The Divine good itself is also in itself an infinite flame of ardor, that is, of love, and this flame no angel in heaven can bear, for he would be consumed like a man if the flame of the sun were to touch him without intermediate tempering. Moreover if the light from the flame of the Divine love, which light is Divine truth, were to flow in without abatement from its own fiery splendor, it would blind all who are in heaven. From all this it can be seen what the difference is between the Divine good and Divine truth above the heavens, and the Divine good and Divine truth in the heavens, here treated of.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Foundation for the permission to use this translation.