Bible

 

Exodus 14

Studie

   

1 Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi, řka:

2 Mluv k synům Izraelským, ať navrátíce se, rozbijí stany před Fiarot, mezi Magdalem a mořem, proti Belsefon; naproti němu rozbijete stany při moři.

3 A dí Farao o synech Izraelských: Ssouženi jsou na zemi, sevřela je poušť.

4 I zatvrdím srdce Faraonovo, a honiti je bude, a oslaven budu v Faraonovi a ve všem vojsku jeho; a zvědí Egyptští, že já jsem Hospodin. I učinili tak.

5 Povědíno pak bylo králi Egyptskému, že by lid utíkal. I obráceno jest srdce Faraonovo a služebníků jeho proti lidu, a řekli: Co jsme to učinili, že jsme propustili Izraele, aby nesloužil nám?

6 Protož zapřáhl do svého vozu, a lid svůj vzal s sebou.

7 A vzal šest set vozů vybraných, i všecky vozy Egyptské, nad nimiž nade všemi byli hejtmané.

8 I zatvrdil Hospodin srdce Faraona krále Egyptského, tak že honil syny Izraelské; synové pak Izraelští vyšli v ruce vyvýšené.

9 I honili je Egyptští, a postihli je, když se položili při moři, všickni vozové Faraonovi, a jezdci jeho i vojsko jeho podlé Fiarot, před Belsefon.

10 A když se přiblížil Farao, pozdvihli synové Izraelští očí svých, a aj, Egyptští táhnou za nimi. I báli se velmi, a volali synové Izraelští k Hospodinu.

11 A řekli Mojžíšovi: Zdali proto, že nebylo hrobů v Egyptě, vyvedl jsi nás, abychom zemřeli na poušti? Co jsi nám to učinil, že jsi vyvedl nás z Egypta?

12 Zdali jsme toho nemluvili tobě ještě v Egyptě, řkouce: Nech nás, ať sloužíme Egyptským? Nebo lépe bylo nám sloužiti Egyptským, než zemříti na poušti.

13 I řekl Mojžíš lidu: Nebojte se, stůjte a vizte spasení Hospodinovo, kteréž vám způsobí dnes; nebo Egyptských, kteréž jste viděli dnes, neuzříte nikdy více až na věky.

14 Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete.

15 I řekl Hospodin Mojžíšovi: Co voláš ke mně? Mluv synům Izraelským, ať jdou předce.

16 Ty pak zdvihni hůl svou, a vztáhni ruku svou na moře, a rozděl je; a nechať jdou synové Izraelští prostředkem moře po suše.

17 Jáť pak, aj, já zatvrdím srdce Egyptských, a vejdou za nimi; i budu oslaven v Faraonovi, a ve všem vojsku jeho, v vozích jeho i v jezdcích jeho.

18 A zvědí Egyptští, že já jsem Hospodin, když oslaven budu v Faraonovi, v vozích jeho a v jezdcích jeho.

19 I bral se anděl Boží, kterýž byl prvé předcházel vojsko Izraelské, a šel z zadu za nimi; nebo hnul se sloup oblakový, kterýž byl před nimi, a stál z zadu za nimi.

20 A přišed mezi vojska Egyptských a vojska Izraelská, byl Egyptským oblakem a tmou, Izraelským pak osvěcoval noc, tak aby nepřiblížili se jedni k druhým přes celou noc.

21 I vztáhl Mojžíš ruku svou na moře, a Hospodin rozdělil moře větrem východním prudce vějícím přes celou noc; a učinil moře v suchost, když se rozstoupily vody.

22 Tedy šli synové Izraelští prostředkem moře po suše, a vody jim byly jako zed po pravé i po levé straně.

23 A honíce je Egyptští, vešli za nimi do prostřed moře, všecka jízda Faraonova, vozové i jízdní jeho.

24 Stalo se pak v bdění jitřním, že pohleděl Hospodin na vojska Egyptských z sloupu ohně a oblaku, a zmátl vojsko Egyptské.

25 A odjal kola vozů jejich, aby je těžce táhli. I řekli Egyptští: Utecme před Izraelem, nebo Hospodin bojuje za ně proti Egyptským.

26 Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Vztáhni ruku svou na moře, ať se zase vrátí vody na Egyptské, na vozy jejich a na jezdce jejich.

27 I vztáhl Mojžíš ruku svou na moře, a navrátilo se moře ráno k moci své, a Egyptští utíkali proti němu; a vrazil Hospodin Egyptské do prostřed moře.

28 A navrátivše se vody, zatopily vozy i jezdce se vším vojskem Faraonovým, což jich koli vešlo za nimi do moře, tak že nezůstal z nich ani jeden.

29 Ale synové Izraelští šli po suchu prostředkem moře, a vody jim byly místo zdi po pravé i po levé straně.

30 A tak vysvobodil Hospodin v ten den Izraele z ruky Egyptských; a viděl Izrael Egyptské mrtvé na břehu mořském.

31 Viděl také Izrael moc velikou, kterouž prokázal Hospodin na Egyptských. I bál se lid Hospodina, a věřili Hospodinu i Mojžíšovi, služebníku jeho.

   

Ze Swedenborgových děl

 

Arcana Coelestia # 8164

Prostudujte si tuto pasáž

  
/ 10837  
  

8164. And they said unto Moses. That this signifies the height of temptation when there is despair, is evident from the words that follow, for they are involved in “they said;” that the following words are words of temptation, when this comes to its height, and when there is despair, is evident. It is said “despair,” because for the most part this is the end, or is at the end, of spiritual temptations (see n. 1787, 2694, 5279, 5280, 7147, 7155, 7166). Inasmuch as at this day few undergo spiritual temptations, and consequently it is not known how the case is with temptations, I may say something further on the subject. There are spiritual temptations, and there are natural temptations. Spiritual temptations belong to the internal man, but natural ones to the external man. Spiritual temptations sometimes arise without natural temptations, sometimes with them. Natural temptations exist when a man suffers as to the body, as to honors, as to wealth, in a word, as to the natural life, as is the case in diseases, misfortunes, persecutions, punishments, and the like. The anxieties which then arise, are what are meant by “natural temptations.” But these temptations effect nothing whatever toward man’s spiritual life, neither can they be called temptations, but griefs; for they arise from the wounding of the natural life, which is that of the love of self and of the world. The wicked are sometimes in these griefs, and they grieve and are tormented in proportion to the extent of their love of self and of the world, and the life they have from this source.

[2] But spiritual temptations belong to the internal man, and assault his spiritual life. In this case the anxieties are not on account of any loss of natural life, but on account of the loss of faith and charity, and consequently of salvation. These temptations are frequently induced by means of natural temptations, for if when a man is in these-that is, in disease, grief, the loss of wealth or honor, and the like-he begins to think about the Lord’s aid, His providence, the state of the evil in that they glory and exult when the good suffer and undergo various griefs and various losses, then spiritual temptation is conjoined with natural temptation. Such was the last temptation of the Lord in Gethsemane, and when He suffered the cross, which was the most frightful of all. From all this it is evident what natural temptation is, and what spiritual. There is also a third kind, namely, melancholy anxiety, the cause of which is for the most part to be found in an infirm state of the body or of the lower mind. In this anxiety there may be something of spiritual temptation, or there may be nothing of it.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Foundation for the permission to use this translation.