圣经文本

 

Genesis第19章

学习

   

1 Přišli pak dva andělé do Sodomy u večer, a Lot seděl v bráně Sodomské. Kteréžto když uzřel, vstav, šel jim v cestu a sklonil se tváří až k zemi.

2 A řekl: Aj, prosím páni moji, uchylte se nyní do domu služebníka svého, a zůstaňte přes noc; umyjete také nohy své a ráno vstanouce, půjdete cestou svou. Oni pak odpověděli: Nikoli, ale přenocujeme na ulici.

3 Ale když on je velmi nutil, obrátivše se k němu, vešli do domu jeho. I udělal jim hody, a napekl chlebů přesných, i jedli.

4 Prvé pak než lehli, muži města toho, muži Sodomští, osuli se vůkol domu toho, od mladého až do starého, všecken lid odevšad.

5 I volali na Lota, a řekli jemu: Kde jsou ti muži, kteříž přišli k tobě v noci? Vyveď je k nám, ať je poznáme.

6 I vyšel k nim Lot ven, a zavřel po sobě dvéře.

7 A řekl: Prosím, bratří moji, nečiňte zlého.

8 Aj, mám teď dvě dcery, kteréžto nepoznaly muže; vyvedu je nyní k vám, čiňte s nimi, jak se vám líbí; toliko mužům těmto nic nečiňte, poněvadž vešli pod stín střechy mé.

9 I řekli: Odejdi tam! A mluvili: Sám se dostal sem pohostinu, a chce nás souditi? Nyní tobě hůř uděláme, než jim. I obořili se násilně na muže toho, totiž na Lota, a přistoupili, aby vylomili dvéře.

10 Tedy muži ti vztáhli ven ruku svou, a uvedli Lota k sobě do domu, a dvéře zavřeli.

11 A ty muže, kteříž byli přede dveřmi domu, ranili slepotou velikou, od nejmenšího až do největšího, tak že ustali, hledajíce dveří.

12 I řekli muži k Lotovi: Máš-li ještě zde koho, buď zetě neb syny své, neb dcery své, i všecko, což máš v městě, vyveď z místa tohoto.

13 Nebo zkazíme místo toto, proto že se velmi rozmohl křik jejich před Hospodinem, a poslal nás Hospodin, abychom zkazili je.

14 Vyšed tedy Lot, mluvil k zeťům svým, kteříž již měli pojímati dcery jeho, a řekl: Vstaňte, vyjděte z místa tohoto, nebo zkazí Hospodin město toto. Ale zdálo se zeťům jeho, jako by žertoval.

15 A když zasvitávalo, nutili andělé Lota, řkouce: Vstaň, vezmi ženu svou a dvě dcery své, kteréž tu jsou, abys nezahynul v pomstě města.

16 A když prodléval, chopili muži ruku jeho, a ruku ženy jeho, a ruku dvou dcer jeho, nebo se slitoval nad ním Hospodin; i vyvedli jej, a pustili za městem.

17 A stalo se, když je vedli ven, řekl jeden: Zachovejž život svůj, neohlédej se zpět, ani se zastavuj na vší této rovině; ujdi na horu, abys nezahynul.

18 I řekl jim Lot: Ne tak, prosím, páni moji.

19 Aj, nyní nalezl služebník tvůj milost před očima tvýma, a veliké jest milosrdenství tvé, kteréž jsi učinil se mnou, když jsi zachoval duši mou; ale jáť nebudu moci ujíti na tu horu, aby mne nepostihlo to zlé, a umřel bych.

20 Hle, teď jest toto město blízko, do něhož bych utekl, a toť jest malé; prosím, nechť tam ujdu; však pak neveliké jest, a živa bude duše má.

21 I řekl k němu: Aj, uslyšel jsem žádost tvou i v této věci, abych nepodvrátil města toho, o němž jsi mluvil.

22 Pospěšiž, ujdi tam; neboť nebudu moci učiniti ničehož, dokudž tam nedojdeš. A z té příčiny nazváno jest jméno města toho Ségor.

23 Slunce vzcházelo nad zemi, když Lot všel do Ségor.

24 A Hospodin dštil na Sodomu a naGomoru sirou a ohněm od Hospodina s nebe.

25 A podvrátil ta města i všecku tu rovinu, všecky také obyvatele těch měst, i všecko, což roste z země.

26 I ohlédla se žena jeho, jduc za ním, a obrácena jest v sloup solný.

27 Vstav pak Abraham ráno, pospíšil k místu tomu, kdež byl stál před Hospodinem.

28 A pohleděv k Sodomě a Gomoře,i na všecku zemi té roviny, uzřel, a aj, vystupoval dým z země té, jako dým z vápenice.

29 Stalo se tedy, když kazil Bůh města té roviny, že se rozpomenul Bůh na Abrahama, a vytrhl Lota z prostředku podvrácení, když podvracel města, v nichž bydlil Lot.

30 Potom vyšel Lot z Ségor, a bydlil na hoře té, a obě dvě dcery jeho s ním; nebo nesměl bydliti v Ségor. I bydlil v jeskyni s oběma dcerami svými.

31 I řekla prvorozená k mladší: Otec náš jest již starý, a není žádného muže na zemi, ješto by všel k nám podlé obyčeje vší země.

32 Poď, dejme píti otci našemu vína, a spěme s ním, abychom zachovaly z otce našeho símě.

33 I daly píti otci svému vína té noci; a všedši prvorozená, spala s otcem svým, kterýžto necítil, ani když lehla, ani když vstala.

34 Nazejtří pak řekla prvorozená k mladší: Aj, spala jsem včerejší noci s otcem svým; dejme mu píti vína ještě této noci; potom vejduc, spi s ním, a zachovejme símě z otce našeho.

35 I daly píti ještě té noci otci svému vína; a vstala ta mladší, a spala s ním; on pak necítil, ani když ona lehla, ani když vstala.

36 A tak počaly obě dcery Lotovy z otce svého.

37 I porodila prvorozená syna, a nazvala jméno jeho Moáb; onť jest otec Moábských až do dnešního dne.

38 I mladší také porodila syna, a nazvala jméno jeho Ben Ammon; onť jest otcem Ammonitských až do dnešního dne.

   

来自斯威登堡的著作

 

Arcana Coelestia#2231

学习本章节

  
/10837  
  

2231. 'That he will command his sons, and his house after him, and they will keep the way of Jehovah to do righteousness and judgement' means that from Him comes the entire doctrine of charity and of faith. This becomes clear from the meaning of 'son', 'house', 'way', 'righteousness', and 'judgement', which in short, or when their several meanings are converted into one, mean the entire doctrine of charity and of faith. For 'sons' means all who are governed by truths, 'house' all who are governed by goods, 'way' means the doctrine of faith which they are taught, 'righteousness' that doctrine in regard to good, 'judgement', in regard to truth. Doctrine regarding good is the doctrine of charity, while doctrine regarding truth is the doctrine of faith.

[2] In general there is only one doctrine, that is to say, the doctrine of charity, for, as stated in 2228, all things of faith have charity in view. No other difference exists between charity and faith than that which exists between willing what is good and thinking what is good - for one who wills what is good also thinks what is good - thus than that which exists between will and understanding. People who reflect on the matter know that the will is one thing and the understanding another. The same is also well recognized in the learned world, and it is plain to see in the case of those who will what is evil and yet from thought utter what is good. From such persons it is evident to anyone that the will is one thing and the understanding another, and thus that the human mind is divided into two parts which do not then make a single whole. Yet man was created in such a way that those two parts should constitute one single mind, and no other difference should exist between them than, to use a comparison, between that of a flame and the light shining from it. Love to the Lord and charity towards the neighbour were to be like the flame, and all perception and thought like the light shining from it. Thus love and charity were to constitute the whole of perception and thought, that is, to exist in every single part. Perception or thought regarding the essential nature of love and charity is that which is called faith.

[3] But because the human race started to will what was evil, to hate the neighbour, and to practice revenge and cruelty, with the result that the part of the mind called the will was completely corrupted, men started to make a distinction between charity and faith, and to attribute to faith all those matters of doctrine which belonged to their religion and to refer to them by the single term faith. At length they went so far as to say that people could be saved by faith alone, by which they meant their doctrine. They said that provided they believed that doctrine people could be saved no matter how they lived. Charity was accordingly separated from faith, and when that happens it is nothing else, to use a comparison, than some kind of light that has no flame, like sunlight in winter-time which is so cold and icy that the earth's vegetation languishes and dies. But faith that is derived from charity is like the light of spring-time and summer-time which causes all things to sprout and come into flower.

[4] The same may also be recognized from the fact that love and charity are celestial flame, while faith is the spiritual light that shines from it. This is also how faith and charity make a perceptible and visual presentation of themselves in the next life, for in that life the Lord's celestial manifests itself before the angels by means of a flaming radiance like that of the sun, while the Lord's spiritual manifests itself by means of the light shining from this; and that radiance and light act upon the angels and spirits interiorly according to the life of love and charity existing with them. This is the source of the joy and happiness in the next life with all their variations. These considerations show the implications of the assertion that faith alone saves.

  
/10837  
  

Thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.