圣经文本

 

Exodus第15章

学习

   

1 Tehdy zpíval Mojžíš a synové Izraelští píseň tuto Hospodinu, a řekli takto: Zpívati budu Hospodinu, neboť jest slavně zveleben; koně i s jezdcem uvrhl do moře.

2 Síla má a píseň jest Hospodin, nebo vysvobodil mne. Onť jest Bůh můj silný, protož stánek vzdělám jemu; onť jest Bůh otce mého, protož vyvyšovati ho budu.

3 Hospodin jest udatný bojovník, Hospodin jméno jeho.

4 Vozy Faraonovy i vojsko jeho uvrhl do moře; a nejpřednější hejtmané jeho ztopeni jsou v moři Rudém.

5 Propasti přikryly je; vpadli do hlubiny jako kámen.

6 Pravice tvá, Hospodine, zvelebena jest v síle, pravice tvá, ó Hospodine, potřela nepřítele.

7 A ve mnohé vyvýšenosti své podvrátil jsi povstávající proti tobě; pustils hněv svůj, kterýžto sežral je jako strniště.

8 A duchem chřípí tvých shromážděny jsou vody, stály tekuté vody jako hromada, ssedly se propasti u prostřed moře.

9 Řekl nepřítel: Honiti budu, dohoním se, budu děliti loupeže, nasytí se jimi duše má, vytrhnu meč svůj, zahladí je ruka má.

10 Povanul jsi větrem svým, i přikrylo je moře; pohlceni jsou jako olovo v prudkých vodách.

11 Kdo podobný tobě mezi silnými, ó Hospodine? Kdo jest tak, jako ty, velebný v svatosti, hrozný v chvalách, činící divy?

12 Vztáhls pravici svou, i požřela je země.

13 Zprovodíš v milosrdenství svém lid tento, kterýž jsi vykoupil; laskavě povedeš jej v síle své k příbytku svatosti své.

14 Uslyší lidé, bouřiti se budou; bolest zachvátí obyvatele Filistinské.

15 Tedy zkormoucena budou knížata Idumejská, silné Moábské podejme strach, rozplynou se všickni obyvatelé Kananejští.

16 Připadne na ně strach a lekání, pro velikost ramene tvého; mlčeti budou jako kámen, dokudž nepřejde lid tvůj, ó Hospodine, dokudž nepřejde lid ten, kteréhožs sobě dobyl.

17 Uvedeš je, a štípíš je na hoře dědictví svého, na místě, kteréž jsi k příbytku svému připravil, Hospodine, v svatyni, kterouž utvrdí ruce tvé, Pane.

18 Hospodin kralovati bude na věky věků.

19 Nebo vešli koni Faraonovi s vozy jeho i s jezdci jeho do moře, a obrátil na ně Hospodin vody mořské, synové pak Izraelští šli po suše u prostřed moře.

20 I vzala Maria prorokyně, sestra Aronova, buben v ruku svou, a vyšly za ní všecky ženy s bubny a s píšťalami.

21 I odpovídala jim Maria: Zpívejte Hospodinu, poněvadž slavně zveleben jest; koně i s jezdcem uvrhl do moře.

22 Hnul pak Mojžíš lidem Izraelským od moře Rudého, a táhli na poušť Sur. I šli tři dni po poušti, a nenalezli vod.

23 A přišedše do Marah, nemohli píti vod z Marah, nebo byly hořké; protož nazváno jest jméno jeho Marah.

24 Z té příčiny reptal lid na Mojžíše, řka: Co budeme píti?

25 I volal k Hospodinu, a ukázal mu Hospodin dřevo, kteréž jakž uvrhl do vod, učiněny jsou sladké vody. Tu vydal jemu práva a soudy, a tu ho zkusil.

26 A řekl: Jestliže skutečně poslouchati budeš hlasu Hospodina Boha svého, a činiti budeš, což spravedlivého jest před očima jeho, a nakloníš uší k přikázaním jeho, a ostříhati budeš všech ustavení jeho: žádné nemoci, kterouž jsem dopustil na Egypt, nedopustím na tebe; nebo já jsem Hospodin, kterýž tě uzdravuji.

27 I přišli do Elim, kdež bylo dvanácte studnic vod a sedmdesáte palm; i rozbili tu stany při vodách.

   

来自斯威登堡的著作

 

Arcana Coelestia#8349

学习本章节

  
/10837  
  

8349. 'And they could not drink the waters for bitterness; for they were bitter' means that truths seemed to them to be unpleasant, as being devoid of an affection for good. This is clear from the meaning of 'drinking the waters' as the reception of truths, and using them as good directs, dealt with in 3069, 5709; from the meaning of 'the waters' as truths, dealt with just above in 8347; and from the meaning of 'bitter' as unpleasant, dealt with in 7854. From these meanings it is evident that 'they could not drink the waters for bitterness; for they were bitter' means that truths seemed to them to be unpleasant. The explanation for their seeming to be so, being devoid of an affection for good, is that any delight which truth holds is attributable to good. The reason why an affection for truth has its origin in good is that good loves truth, and truth loves good; the two go together as though joined in marriage. It is well known that everyone wishes to learn more about the things he loves and has as his end in view. One who loves good, that is, wishes in his heart to worship God and benefit his neighbour, loves to learn more about ways to do so, and therefore to learn truths. From all this it becomes clear that every affection for truth arises out of good

[2] There are, it is true, people who lead bad lives and yet wish to learn truths; but there is no affection for truth present with them, only a desire to subscribe to the teachings of the Church for the sake of their own aggrandizement, that is, their own reputation, position, and gain. A genuine affection for truth consists in wishing to know what the truth is for the sake of life in the world, and for the sake of eternal life. People with this desire enter temptation when the truths they possess begin to be lacking, and especially when the truths they know seem to be unpleasant. The origin of this temptation lies in the fact that the links with good have been broken. These links are broken the moment that a person moves in the direction of his proprium, for in so doing he slips into the evil of self-love or of love of the world. The moment he does so he begins to find truths unpleasant; but as soon as he emerges from that state the truths become pleasant. This is what is meant in the narrative that follows, describing how the bitter waters were cured by the wood that had been thrown into them; for good is meant by 'wood'.

  
/10837  
  

Thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.