1. První kniha Mojžíšova (Genesis)

Z doslovného významu Starého zákona nemůže nikdo poznat, že tato část Bible obsahuje hluboká tajemství nebe. Starý zákon jako celek i jeho jednotlivé detaily se vztahují k Pánu, nebi, církvi, víře a ke všemu, co s tím souvisí. Z doslovného textu však nikdo nepochopí nic jiného než to, že se vše ve Starém zákoně týká pouze vnějších obřadů a předpisů židovské církve. Všude v Písmu svatém je však skrytý význam (tzv. vnitřní smysl), který není nikde v doslovném textu patrný. Pouze na několika málo místech Ježíš tento vnitřní smysl svým učedníkům odhalil a vysvětlil - například že oběti představují Pána; země Kanaán a Jeruzalém že znamenají nebe, proto se jim také říká nebeský Kanaán a nebeský Jeruzalém a stejný význam má i slovo ráj. (Pozn. překl.: Skrytý význam neboli vnitřní smysl má většina knih Starého zákona - 5 knih Mojžíšových, Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská, Žalmy a všechny knihy proroků, z Nového zákona pak evangelia a Zjevení Janovo.)

8. Druhý stupeň znovuzrození nastává, když člověk začíná rozlišovat mezi tím, co pochází od něho (jeho vlastní myšlenky a přání) a tím, co pochází od Pána. To, co člověk dostal od Pána, je v Bibli označováno slovy zbytky, pozůstatky či prostě něco, co zůstane, co zbylo. Těmito termíny (latinsky: reliquiae) jsou myšleny základy duchovního života. Jsou to pravdy (tj. vědomosti související s vírou čili náboženské vědomosti) a dobra (tj. všechny pozitivní a příjemné prožitky související např. s láskou k rodičům a dalším blízkým lidem, se soucitem s trpícími atd.), jež člověk získává většinou v dětství. Ukládají se v člověkově nitru a nijak se neprojevují, dokud člověk nevstoupí do procesu znovuzrození (viz č. 561).

V současné době k druhému stupni duchovního vývoje dojde většina lidí jenom prostřednictvím pokušení, neštěstí nebo zármutku, díky kterým jsou tělesné a světské záležitosti přivedeny do stavu klidu, téměř jako by odumřely. Tímto způsobem se odděluje to, co patří k vnějšímu člověku od toho, co patří k člověku vnitřnímu. Ve vnitřním člověku tedy Pán ukládá základy duchovního života, které zde čekají na tuto chvíli a pro tento účel - nástup druhého stupně znovuzrození.

561. Co však jsou základy duchovního života? Nejsou to jenom dobra a pravdy, které se člověk učil z Božího slova od dětství a které se vtiskly do jeho paměti. Jsou to také všechny duchovní stavy s pravdou a dobrem související - jako stav nevinnosti v dětství, stav lásky k rodičům, sourozencům, učitelům a přátelům, stav lásky k bližnímu a také soucit s chudými a potřebnými. Všechny tyto stavy společně s dobrem a pravdou, které jsou vštípeny člověku do paměti, se nazývají základy duchovního života. Ty v člověku uchovává Pán a jsou uloženy zcela bez člověkova vědomí v jeho vnitřním člověku a jsou naprosto oddělené od všeho, co je člověku vlastní, tj. od jeho zla a nepravdy. Všechny tyto stavy jsou v člověku Pánem tak zabezpečeny, že ani nejmenší z nich není ztracen.

Dozvěděl jsem se to ze skutečnosti, že každý stav člověka, od jeho dětství až do nejvyššího věku, je nejenom zachován pro život na onom světě, ale dokonce se člověku všechny stavy znovu vynoří takové, jaké byly za jeho života na světě. V paměti tedy zůstávají a vracejí se nejenom dobra a pravdy, ale také všechny stavy nevinnosti a lásky k bližnímu. A když se znovu vynoří zlo a nepravda - protože všechno zlé a nepravdivé, dokonce i to nejmenší, též zůstává s člověkem a vrací se k němu v dalším životě - potom Pán tyto stavy zmírňuje a zjemňuje prostřednictvím stavů dobra a pravdy. Z toho všeho je patrné, že kdyby člověk neměl základy duchovního života, musel by být nezbytně navěky zatracen (viz č. 468).