Vnitřní smysl slova

[Poznámka redakce NCBSP: Toto je úryvek z předmluvy k "The Dictionary of Bible Imagery" (1973) od Alice Spiers Sechrist, přední učence švédské teologie a zkušené latinistky. Je to dobrý úvod do základů Swedenborgova výkladu Bible.]

Metoda biblického výkladu uvedená v teologických spisech Emanuela Swedenborga (1688-1772), švédského vědce a věštce – sama o sobě neobvyklé spojení zájmů – je stejně jedinečný systém, jako byl jeho autor filozof. Odmítl jej však vlastnit jako originální vynález s tím, že byl dobře známý mezi nejstaršími národy, protože byl zákonem, který dosvědčuje jednotu a stejnorodou povahu všeho stvoření, spojující lidský vnitřní svět ducha – a jeho nebeský svět. moudrost — s jeho vnějším světem přírody a vědy a umožňující komunikaci mezi člověkem a Božstvím, a to až do bodu spojení lidské náklonnosti a myšlení s božskou láskou a moudrostí, skrze to, co je dobré a pravdivé (Arcana Coelestia 911:2, 978:2, 1476).

Swedenborg nazval tento symbolický systém korespondence, přičemž používal také termíny reprezentativní a významný. "Člověk nechápe nahé duchovní pravdy," říká, "a tak jsou ve Slově prezentovány odpovídajícími přírodními věcmi." Také: „Mezi duchovním a přirozeným existuje shoda a věci v přírodě, které existují z duchovních věcí, jsou zástupci. Osoby ve Slově však neodpovídají duchovním věcem, ale představují něco v Pánu nebo v tom, jak Ho člověk přijímá nebo odmítá, a jsou to jejich funkce nebo činy, které jsou takto reprezentativní. Historické události zaznamenané v Bibli také představují duchovní stavy člověka, ať už v určité době v dějinách, nebo v průběhu regenerace jedince (Nebeská tajemství 1409, 6948; Zjevená Apokalypsa 768).

V ilustraci Swedenborg uvádí vztah mezi myslí a tělem, přičemž první představuje duchovní svět člověka a druhý jeho přirozený neboli svět přírody. U toho, kdo nebyl naučen přetvářet, odpovídá výraz tváře a gesta těla náklonnostem a myšlenkám mysli; nebo, slovy často používanými Swedenborgem, k vůli a porozumění. „Formy“ existující v mysli jsou zpodobňovány ve tváři a ve fyzických aktech, ale v mysli jsou nebeské a duchovní, zatímco v těle jsou přirozené. Stručně řečeno, přirozené věci, které se objevují ve vnějším člověku, představují jeho vnitřní já a jednotlivosti, které souhlasí s jeho vnitřním, mu odpovídají (Nebeská tajemství 2987-2991; Nebe a peklo 97-99).

Swedenborg dále říká, že tři říše přírody – zvířecí, rostlinná a minerální – odpovídají nebo reprezentují duchovní svět až do svých nejmenších podrobností; neboť příčiny všeho, co je ve světě, jsou z duchovních věcí, zatímco jejich použití je z nebeských věcí. „Blaze tomu, kdo koresponduje, to jest, jehož vnější člověk odpovídá jeho vnitřnímu“ (Nebeská tajemství 2994).

KORESPONDENCE V PÍSMU

Bible mluví o slunci, měsíci a hvězdách, o časech a ročních obdobích, o zvířatech všeho druhu – divokých nebo domácích, ve vodě, na souši nebo ve vzduchu; zemí a jejich údolí a hor; povodní a řek; kamenů, obyčejných a drahých; z kovů — zlato, stříbro, měď, železo; bouří a zemětřesení; také věcí přímo vyrobených člověkem: potravin, oděvů, obydlí a chrámů, silnic, lodí a měst; částí a orgánů lidského těla; a historických osob a událostí. Skutečnosti všech těchto symbolů zmíněných ve Slově jsou v člověku. Království nebeské i království pekelné je v něm a ve Slově je také zobrazen boj, který člověk podstupuje, aby zvítězil nad jedním a podlehl druhému; a existují symbolické sliby učiněné „tomu, kdo vítězí“.

Tímto způsobem náš Stvořitel komunikuje se svým stvořením. Když spolu mluvíme, nedosáhneme jeden druhého v pravdě, pokud nebudeme komunikovat mysl mysli a duši duši: těla nekomunikují bez své vnitřní reality. Tak je to s Pánovým slovem: pokud neoslovíme ducha v dopise a nedovolíme mu, aby na oplátku oslovil nás, máme uši, které neslyší, a oči, které nevidí (Nebe a Peklo 99-114).

Navrhuje Písmo samo o sobě vnitřní obsah?

V samotném Slově je mnoho, co podporuje Swedenborgovu tezi. Ve své Apocalypse Explained uvádí, že ve své konečné nebo nejnižší podobě, tedy v jazycích země, je jako muž oblečený, ale s rukama a nohama holýma, nebo vším, co je podstatné pro spásu, otevřeně vyjádřené v dopise. Tam, kde je takto holé, se jeho statky a pravdy jeví tak, jak jsou v nebi, nebo se zjevným duchovním smyslem v doslovném smyslu. Vnější význam přirovnává k Pánovu oděvu, zatímco vnitřní význam přirovnává k Jeho tělu. Z ještě jiného hlediska je Slovo jako oděvy zmíněné v příběhu o ukřižování v Janovi: svrchní oděv byl rozdělen mezi čtyři vojáky, ale vnitřní oděv nebo tunika, protože byly beze švu, byly losem přiděleny pouze jednomu. To znamená rozptýlení a falšování vnějších pravd Zákona a Proroků církví té doby – která byla pouze představitelem církve; ale že vnitřní smysl nemohl být zfalšován, protože byl chráněn písmenem (Nebeská tajemství 9035; Vysvětlená Apokalypsa 644, 776; Pravé křesťanské náboženství 130).

Pro některá podpůrná doslovná prohlášení ve Wordu zvažte následující:

1. Když se Slovo stalo tělem, Pán řekl:

„Je to duch, který dává život... Slova, která k vám mluvím, jsou duch a život“ (Jan 6:63).

Taky:

„Neřekl jim nic bez podobenství“ (Matouš 13:34).

2. v Žalmy 78:2, čteme: „Otevřu svá ústa v podobenství; Budu pronášet temná stará slova." Poté následuje báseň vyprávějící o historii Synů Izraele a zkouškách, které prožili, když opustili svůj stav otroctví v Egyptě a vydali se do země zaslíbené. Nenaznačuje to, že zastupují Každého v jeho úsilí osvobodit se od nadvlády vnějších věcí, „tělesných nádob Egypta“, a získat mír a bezpečí znovuzrozeného života? Země Kanaán představuje stav lásky k Pánu a bližnímu neboli nebesům. Jako národ Izraelité nikdy plně nedosáhli tohoto stavu, ačkoli někteří jednotlivci pravděpodobně ano; půda tedy pouze představovala stát jako ideál, ale neodpovídala mu (Arcana Coelestia 1025:4, 1093, 1413).

3. Ve Slově Starého i Nového zákona je mnoho dalších situací a událostí, které jsou zjevně symbolické. Takový je příběh o stvoření v prvních kapitolách Genesis: ve Swedenborgově systému popisuje nikoli formování naší fyzické Země, ale přetváření nebo regeneraci lidského nitra. Zde si připomeňme, že náš Pán ve své inkarnaci pouze dvakrát použil slovo, které se překládá jako must, jako absolutně závazné pro jeho následovníky. Obě tyto příležitosti jsou v Janově evangeliu:

"Musíte se znovu narodit" (Jan 3:7);

a:

„Ti, kdo Ho uctívají, MUSÍ Ho uctívat v duchu a v pravdě“ (Jan 4:24).

To je hluboce významné. V jiném vnitřním smyslu (protože existují vrstvy ve vrstvách neboli „kola v kolech“, jak to říká Ezekiel), první dvě kapitoly Genesis popisují budování první Církve mezi lidmi, míněno „církví“, nikoli církevní institucí, ale určitý typ nebeského nebo duchovního života v zemi nebo v epoše.

4. Dále je zde vyprávění o požehnáních nebo zlořečení, která Jákob vyslovil nad jeho syny a jejich potomky v r. Geneze 49, a také řadu protichůdných tvrzení v literě Písma. Jako příklad je nám dáno přikázání: „Cti otce svého a matku svou“; přesto Ježíš říká Lukáš 14:26, že pokud muž „nenávidí svého otce a matku... nemůže být mým učedníkem“. Swedenborg při vysvětlování takových rozporů poukazuje na to, že každá korespondence nebo zástupce má jak pozitivní, tak skutečný význam, nebo negativní a opačný význam. V posledním citátu jsou míněni negativní otec a matka, nemilosrdná sebeláska a její druh, falešné myšlení, které generují zlý život – stejný původ, o kterém se mluví, když se například nazývají Eliho synové "Synové Belialovi." Nemohlo to znamenat, že Eli byl Belial (Nebeská tajemství 6333).

Pokud tedy tyto zprávy nejsou pouze pravdivou historií, nebo i když jsou výmysly, ale vztahují se také na duchovní vývoj a historii jednotlivce nebo rasy, proč by totéž nemohlo dělat celé Písmo? Primárním cílem Slova je učit člověka o jeho duchovní přirozenosti, o životě, který vede do nebe, o dokonalé lásce a moudrosti Jeho Tvůrce a o tom, jak Mu může odpovědět; nevadí tedy, že účty nejsou vždy doslova pravdivé? Náš Nebeský Otec nepotřebuje inspirovat Slovo, aby své děti učilo věcem, které se mohou naučit svým vlastním zkoumáním. Neodsuzujeme Ezopovy bajky, protože je nelze brát doslovně, ale jsou navrženy tak, aby ukazovaly na morální (Nebeská tajemství 6948; Nebe a peklo 89; Apocalypse Explained 985:4).

Swedenborgova exegeze

Swedenborg analyzoval tři biblické knihy podle tohoto zákona: ve Starém zákoně Genesis a Exodus a v Novém zákoně knihu Zjevení. Nicméně, rozptýlené ve všech jeho dílech, jsou interpretovány další pasáže, zejména v jeho "Apocalypse Explained". Na druhou stranu se s mnohými vůbec nepočítalo. Přesto se věří, že zde student najde nějakou nápovědu pro téměř jakýkoli verš v těch knihách, které Swedenborg přijal jako Slovo. Některé knihy byly vyloučeny, a to z nějakého důvodu: ve Starém zákoně byly Rut, Letopisy, Ezra, Nehemiáš, Ester, Job, Přísloví, Kazatel a Šalomounova píseň nepřijatelné, protože nemají ten nejvnitřnější smysl, který odkazuje samotnému Pánu. O Jobovi říká, že byl vědomě zapsán v korespondencích pro lidi starověké církve, mezi nimiž znali zákony, lid později nazývaný „mudrci z východu“. Uvádí také, že Píseň Šalomounova byla vytvořena napodobováním takových spisů (Arcana Coelestia 1756:2; Nauka Nového Jeruzaléma o Písmu svatém 20).

V Novém zákoně přijímá Swedenborg pouze čtyři evangelia a Zjevení jako součást Slova. Mluvil o Pavlovi jako o „inspirovaném“, ale říká, že jeho inspirace nešla tak daleko, aby dosáhla nejniternějšího neboli nebeského smyslu, který pojednává výhradně o Pánu Ježíši Kristu, pokušeních, jimž bylo vystaveno Jeho mateřské lidství, Jeho případném oslavení a spojení s Otcem a jeho královstvím (Nebeská tajemství 3540; Vysvětlená Apokalypsa 422, 543, 740:16).

[...] Pro ducha člověka a pro anděly jsou myšlenky důležitější než slova a totéž slovo může mít v různých pasážích různé konotace. Ve všech biblických symbolech existuje několik stupňů významnosti – jednotlivé stupně nebo samostatné, ale homogenní referenční rámce, protože existuje několik vnitřních smyslů, jeden v druhém.

Swedenborg zvláště zmiňuje čtyři stupně:

1. Nejvnitřnější neboli nebeský smysl, smysl nebeského nebe, třetí neboli nejvyšší. Jak bylo řečeno, jedná se pouze o Pánu a je to Písmo „o něm samém“ (Lukáš 24:27 kterou alespoň částečně rozvinul po svém vzkříšení dvěma učedníkům, které doprovázel na cestě do Emauz a jejichž „srdce v nich hořela“ při rozvinutí. Samozřejmě nikdo na zemi nemůže vstoupit do tohoto stupně do výše nebeských andělů, můžeme si to prohlédnout z dálky (Nebeská tajemství 1963, 1965, 8943, 9407; Nauka o Písmu svatém 39, 40, 80; Nebe a Peklo 95).

2. Duchovní smysl pro znovuzrozené muže a ženy (anděly) Ducha nebo středu Nebe a pro regenerující lidi na zemi, kteří vědí, že se musí znovu narodit. Týká se to především lásky k bližnímu a vyhýbání se zlu jako hříchu proti Bohu. Vypráví také historii duchovního vývoje člověka, jeho sestupů a pokroků nebo jeho přijímání či odmítání pravd církevního univerzálie. Zatímco nebeský smysl se zabývá především božskou láskou, duchovní pojednává o vztahu člověka k božské pravdě (Nauka Nového Jeruzaléma o Písmu svatém 39).

3. Nebeské-přirozené a duchovně-přirozené Prvního nebo nejnižšího Nebe, někdy nazývané Swedenborgem přirozené nebo konečné nebe. V termínech je tento smysl přibližně stejný jako duchovní, nebo dokonce nebeský; a ve Swedenborgovi mnohé naznačuje, že když mluví obecně o vnitřním významu Slova, myslí tím duchovní-přirozený nebo nebesky-přirozený; protože je to něco naučeného, něco, co se máme naučit a uchovat v paměti, jak se zdá, že to dělají oni v Nejvyšším nebi; zatímco v duchovním a nebeském nebi není potřeba vnějšího učení: andělé spontánně přicházejí do podoby Slova přizpůsobeného jejich stavům a žijí v ní (Nauka Nového Jeruzaléma o Písmu svatém 5, 26, 39; Vysvětlení apokalypsy 375:2, 449, 629:6, 832:6; Nebe a Peklo 414; Zjevená Apokalypsa 325).

4. Konečně je tu „přibližný“ smysl, který je nejblíže písmenu. To se týká morální historie Synů Izraele a jejich potomků; a také jiné národy nebo dokonce historické osoby v příbězích písem. Swedenborg se toho dotýká jen občas; ale někdy to poněkud znepokojivě použije na několik veršů, když vysvětloval předchozí pasáže na více vnitřních úrovních. Podobně tu a tam náhle bez vysvětlení přejde z nebeského do duchovního nebo naopak (Nebeská tajemství 4690).

Na závěr nemohu udělat nic lepšího, než citovat úryvek z ruky reverenda Williama F. Wunsche, Swedenborgského ministra a učence, ve kterém vyjadřuje jedno z hlavních Swedenborgových učení, totiž že tímto otevírá vnitřní význam Písma, Pán činí svůj druhý příchod v „nebeských oblacích“, tj. „zakalený“ doslovný smysl, tak otevřený, že síla a sláva vnitřního obsahu jsou odhaleny a mohou se zjevit zakaleným myslím muži na zemi.

740. Called the devil and Satan, signifies because interiorly they were in evils and in falsities that are from hell. This is evident from the signification of "the devil and as being hell in respect to evils and falsities (of which presently). It means those who were interiorly in evils and the falsities thence, since those who are here meant by "the dragon" and are called "the devil and Satan," are not exteriorly such, but interiorly; for exteriorly ¹ they speak like men of the church, and some like angels of heaven, about God, the Lord, faith in Him and love to Him, and about heaven and hell, and they gather many things from the Word by which they confirm their dogmas; thus by these exteriors they are conjoined to heaven; and yet interiorly they are not affected by them, much less delighted with them, but are affected and delighted only with bodily and worldly things, even so that they regard heavenly things as comparatively of no account. In a word, they love above all things the things of the body and of the world, and heavenly things only as things serviceable; thus they make the things of the body and of the world the head, and heavenly things the feet. They are such because they make the life to be of no account, saying that faith alone saves, and not any good of life. Therefore they are devils and satans, for man is such as he is interiorly, and not such as he is merely exteriorly, except when he speaks and acts outwardly from the interior. Moreover, a man continues such after death; for such as a man is interiorly, such he is in respect to the spirit, and the spirit of man is the affection from which is the will and the life therefrom. From this it follows that those who make no account of the life are interiorly devils and satans, and they also become devils and satans when their life in the world is ended and they become spirits.

[2] They are called "the devil and Satan" because both "the devil" and "Satan" signify hell; "the devil" signifying the hell from which are evils, and "Satan" the hell from which are falsities; this hell is called "Satan" because all who are in it are called satans, and the other hell is called "the devil" because all who are in it are called devils. Before the creation of the world there was no devil or Satan who had been an angel of light and was afterwards cast down with his crew into hell, as can be seen from what has been said in the work on Heaven and Hell 311-316, under the head, "Heaven and Hell are from the Human Race").

[3] It is to be known that there are two kingdoms into which the heavens are divided, namely, a celestial kingdom and a spiritual kingdom (on which see in the work on Heaven and Hell 20-28). To these two kingdoms correspond by opposition the two kingdoms into which the hells are divided; to the celestial kingdom corresponds by opposition the infernal kingdom that consists of devils and is therefore called "the devil," and to the spiritual kingdom corresponds by opposition the infernal kingdom that consists of satans and is therefore called "Satan." And as the celestial kingdom consists of angels who are in love to the Lord, so the infernal kingdom corresponding by opposition to the celestial kingdom consists of devils, who are in the love of self; consequently from that hell evils of every kind flow forth. And as the spiritual kingdom consists of the angels who are in charity towards the neighbor, so the infernal kingdom that corresponds by opposition to the spiritual kingdom consists of satans, who are in falsities from love of the world, consequently from that hell falsities of every kind flow forth.

[4] From this it is clear what "the devil" and "Satan" signify in the following passages. In the Gospels:

Jesus was led into the wilderness to be tempted by the devil (Matthew 4:1, seq.; Luke 4:1-13).

What is signified by the "wilderness," and by the Lord's "temptations" for forty days and forty nights, has been shown above n. 730. He is said to have been tempted "by the devil" to signify that He was tempted by the hells from which are evils, thus by the worst of the hells, for these were the hells that chiefly fought against the Lord's Divine love, since the love that reigned in those hells was the love of self, and this love is the opposite of the Lord's love, thus of the love that is from the Lord.

[5] In Matthew:

The tares are the sons of the evil one; the enemy that soweth is the devil (Matthew 13:38, 39).

"Tares" signify the falsities of doctrine, of religion, and of worship, which are from evil, therefore they are also called "the sons of the evil one;" and as evil brings them forth it is said that it is "the devil that soweth them."

[6] In Luke:

Those upon the way are they that hear; then cometh the devil and taketh away the word from their heart, that they may not believe and be saved (Luke 8:12).

And in Mark:

These are they upon the way, where the word is sown; and when they have heard, straightway cometh Satan and taketh away the word which hath been sown in their hearts (Mark 4:15).

Respecting this the term "devil" is used in Luke, and "Satan" in Mark, for the reason that "the seed that fell upon the way" signifies truth from the Word that is received in the memory only and not in the life, and as this is taken away both by evil and by falsity, therefore both "the devil" and "Satan" are mentioned; and therefore in Luke it is said that "the devil cometh and taketh away the word from their heart, that they may not believe and be saved;" and in Mark that "Satan cometh and taketh away the word which hath been sown in their hearts."

[7] In Matthew:

The king shall say to them on the left hand, Depart from Me, ye cursed, into the eternal fire prepared for the devil ² and his angels (Matthew 25:41).

Here the term "devil" is used because this was said of those who did not do good works, and therefore did evil works; for those who do not do good works do evil works; for the works they did not do are recounted in the preceding verses, and when goods are lightly esteemed evils are loved.

[8] The Lord calls Judas Iscariot:

A devil (John 6:70);

And it is said that the devil put into his heart (John 13:2);

And that after he had taken the sop satan entered into him (John 13:27; Luke 22:3).

It is so said because Judas Iscariot represented the Jews, who were in falsities from evil, and therefore from evil he is called a "devil," and from falsities a "Satan." Wherefore it is said that "the devil put into his heart," "to put into the heart" meaning into the love that is of his will. Also it is said that "after he had taken the sop Satan entered into him;" "to enter into him with the sop" meaning into the belly, which signifies into the thought, and falsities from evil belong to the thought.

[9] In John:

Jesus said to the Jews, Ye are of your father the devil, and the desires of your father ye will to do; he was a murderer from the beginning, and stood not in the truth because there is no truth in him; when he speaketh a lie he speaketh from his own (John 8:44).

This describes the Jewish nation, such as it had been from the beginning, namely, that it was in evil and in falsities therefrom. "Their father the devil" means evil from hell, in which their fathers were in Egypt and afterwards in the desert; that they willed to remain in the evils of their cupidities is signified by "the desires of your father ye will to do;" that they destroyed every truth of the understanding is signified by "he was a murderer from the beginning, and stood not in the truth because there was no truth in him;" as "man" signifies the truth of intelligence, so "murderer" signifies its destroyer. Their falsities from evil are signified by "when he speaketh a lie he speaketh from his own;" "his own" signifying the evil of the will, and "lie" the falsity therefrom.

[10] In Matthew:

The Pharisees said of Jesus, He doth not cast out demons but by Beelzebub the prince of the demons. Jesus, knowing their thoughts, said unto them, If Satan casteth out satan he is divided against himself; how then shall his kingdom stand? But if I in the spirit of God cast out demons, then is the kingdom of God come unto you (Matthew 12:24-26, 28).

Here the term "Satan," and not devil is used, because "Beelzebub," who was the god of Ekron, means the god of all falsities, for "Beelzebub" by derivation means the god of flies, and "flies" signify the falsities of the sensual man, thus falsities of every kind. This is why Beelzebub is called Satan. So, too, the Lord said, "If I in the spirit of God cast out demons, then is the kingdom of God come unto you;" "the spirit of God" meaning Divine truth proceeding from the Lord, and "the kingdom of God" thence signifying heaven and the church that are in Divine truths.

[11] In the Gospels:

Peter rebuking Jesus because He was willing to suffer, Jesus turned and said unto Peter, Get thee behind Me, Satan, thou art a stumbling-block, because thou savorest not the things which are of God, but the things which are of men (Matthew 16:22, 23; Mark 8:32, 33).

The Lord said this to Peter because in a representative sense "Peter" signified faith; and as faith is of truth, and also, as here, of falsity, Peter is called Satan, for as has been said "Satan" means the hell that is the source of falsities. "Peter" represented faith in both senses, namely, faith from charity, and faith without charity; and faith without charity is the faith of falsity.

Moreover, those who are in faith without charity find a stumbling-block in the Lord's suffering Himself to be crucified; therefore this is called a "stumbling-block." As the passion of the cross was the Lord's last temptation and complete victory over all the hells, and also the complete union of His Divine with the Divine Human, and this is unknown to those who are in the faith of falsity, the Lord said "thou savorest not the things which are of God, but the things which are of men. "

[12] In Luke:

Jesus said to Simon, Behold Satan demanded you that he might sift you as wheat. But I prayed for thee that thy faith fail not; when, therefore, thou shalt be converted, strengthen thou thy brethren (Luke 22:31, 32).

Here, too, "Peter" represents faith without charity, which faith is the faith of falsity, for this was said to him by the Lord just before he thrice denied Him. Because he represented faith therefore the Lord says, "I prayed for thee that thy faith fail not;" that he represented the faith of falsity is evident from the Lord's saying to him, "when, therefore, thou shalt be converted, strengthen thou thy brethren." As the faith of falsity is like chaff before the wind, it is said that "Satan demanded them that he might sift them as wheat," "wheat" meaning the good of charity separated from chaff. From this it is clear why the name "Satan" is here used.

[13] In the same:

I beheld Satan as lightning falling from heaven (Luke 10:18).

Here "Satan" has a similar signification as "the dragon" who was also seen in heaven and was cast out of heaven; but properly it is the "dragon" that is meant by the "devil," and "his angels" that are meant by "Satan." That "the angels of the dragon" mean the falsities of evil will be seen in a subsequent paragraph. "Satan falling down from heaven" signifies that the Lord by Divine truth, which He then was, thrust all falsities out of heaven and subjugated those hells that are called "Satan," like as Michael cast down "the dragon and his angels" (of which above, n. 737).

[14] In Job:

There was a day when the sons of God came to stand by Jehovah, and Satan came in the midst of them. And Jehovah said unto Satan, Whence comest thou? And Satan answered Jehovah and said, From going to and fro in the earth, and from walking through it. And Jehovah gave into the hand of Satan all things belonging to Job, but he was not to put forth his hand upon Job; also afterwards that he might touch his bone and his flesh (Job 1:6-12; 2:1-7).

That this is a composed history is evident from many things in this book. The book of Job is a book of the Ancient Church, full of correspondences, according to the mode of writing at that time, but yet it is an excellent and useful book. The angels at that time were called "sons of God," because "sons of God," the same as "angels," mean Divine truths, and "Satan" infernal falsities. And as the hells tempt men by falsities, as Job was afterwards tempted, and as infernal falsities are dispersed by Divine truths, it is said that "Satan stood in the midst of the sons of God." What the rest signifies will not be explained here, since it must be made clear in its series.

[15] In David:

They put upon me evil for good, and hatred for my love; appoint Thou a wicked one over him, and let Satan stand at his right hand (Psalms 109:5-6).

This, like most things in the Psalms of David, is a prophecy respecting the Lord and His temptations; for He above all others endured the most frightful temptations; and as He in His temptations fought from Divine love against the hells, which were most hostile to Him, it is said "they put upon me evil for good, and hatred for my love;" and as infernal evil and falsity prevail with them it is said "appoint thou a wicked one over him, and let Satan stand at his right hand;" "to stand at the right hand" signifying to be wholly possessed, and "Satan" signifying infernal falsity with which he was possessed.

[16] In Zechariah:

Afterwards he showed me Joshua the great priest standing before the angel of Jehovah, and Satan standing at his right hand to be his adversary; and Jehovah said unto Satan, Jehovah rebuke thee, even He who chooseth Jerusalem; is not this a brand delivered out of the fire? And Joshua was clothed in filthy garments, and thus stood before the angel (Zechariah 3:1-3).

What this involves can be seen only from the series of things that precede and follow; from these it can be seen that this represented how the Word was falsified. "Joshua the great priest" signifies here the law or the Word; and "he stood before the angel clothed in filthy garments" signifies its falsification. This shows that "Satan" here means the falsity of doctrine from the Word when it is falsified; and as this began to prevail at that time, Zechariah saw "Satan standing at his right hand;" "to stand at the right hand" signifying to fight against Divine truth. Because it is the sense of the letter of the Word only that can be falsified, for the reason that the things in that sense are truths in appearance only, and those who interpret the Word according to the letter cannot easily be convinced of falsities, so Joshua ³ said, "Jehovah rebuke thee," as above n. 735, where is explained what is signified by "Michael disputed with the devil about the body of Moses, and Michael said to the devil, The Lord rebuke thee" (Jude 1:9). Because the truth of doctrine from the Word which has been falsified is here meant, it is said, "Jehovah who chooseth Jerusalem; is not this a brand delivered out of the fire?" "Jerusalem" signifying the doctrine of the church, and "a brand delivered out of the fire" that there was but little of truth left.

[17] In these passages in the Old Testament "Satan" only is mentioned, and in no place the devil, but instead of the devil the terms "foe," "enemy," "hater," "adversary," "accuser," "demon," also "death" and "hell," are made use of. From this it may be clear that "the devil" signifies the hell from which are evils, and "Satan" the hell from which are falsities; as also in the following passages in Revelation:

Afterwards I saw an angel coming down out of heaven having the key of the abyss and a great chain upon his hand, and he laid hold on the dragon, the old serpent, which is the devil and Satan, and bound him a thousand years. And when the thousand years are finished, Satan shall be loosed out of his prison, and shall lead the nations astray. And the devil that led them astray was cast into the lake of fire and brimstone (Revelation 20:1, 2, 7, 8, 10).

But what "demon" and "spirit of a demon" signify may be seen above n. 586.

Notas de rodapé: