1. První kniha Mojžíšova (Genesis)

Z doslovného významu Starého zákona nemůže nikdo poznat, že tato část Bible obsahuje hluboká tajemství nebe. Starý zákon jako celek i jeho jednotlivé detaily se vztahují k Pánu, nebi, církvi, víře a ke všemu, co s tím souvisí. Z doslovného textu však nikdo nepochopí nic jiného než to, že se vše ve Starém zákoně týká pouze vnějších obřadů a předpisů židovské církve. Všude v Písmu svatém je však skrytý význam (tzv. vnitřní smysl), který není nikde v doslovném textu patrný. Pouze na několika málo místech Ježíš tento vnitřní smysl svým učedníkům odhalil a vysvětlil - například že oběti představují Pána; země Kanaán a Jeruzalém že znamenají nebe, proto se jim také říká nebeský Kanaán a nebeský Jeruzalém a stejný význam má i slovo ráj. (Pozn. překl.: Skrytý význam neboli vnitřní smysl má většina knih Starého zákona - 5 knih Mojžíšových, Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská, Žalmy a všechny knihy proroků, z Nového zákona pak evangelia a Zjevení Janovo.)

316. Když se duše odloučí od andělů, je přijata dobrými duchy a v jejich společnosti jsou jí též prokazovány různé služby. Žil-li však vzkříšený člověk na zemi tak, že nemůže vydržet ve společnosti těchto dobrých duchů, přeje si je opustit. A to se opakuje tak dlouho, dokud nenalezne společnost těch, kteří jsou plně v souladu s charakterem jeho života na světě a mezi kterými se cítí jako doma. S nimi pak vede podobný život, jaký byl jeho život na zemi. Jakmile však člověk klesne zpět do takovéhoto způsobu života, je to pro něho nový počátek. Někteří jsou odtud vedeni směrem k peklu, a to po delší či kratší době. Ti však, kdo věřili v Pána (pozn. překl.: tj. kdo podle této víry žili), jsou od tohoto nového počátku života vedeni krok za krokem do nebe.