De Bijbel

 

Genesis 29

Studie

   

1 Tedy Jákob vstav, odšel do země východní.

2 A pohleděv, uzřel studnici v poli a tři stáda ovcí, ana se složila při ní; nebo z té studnice napájeli stáda; a kámen veliký byl navrchu studnice.

3 Shánívána pak tam bývala všecka stáda, a teprv odvalovali kámen ten od vrchu té studnice, a napájeli dobytky; potom zas přivalovali kámen na vrch studnice, na místo jeho.

4 Tedy řekl jim Jákob: Bratří moji, odkud jste? Kteřížto odpověděli: Jsme z Cháran.

5 I řekl jim: Znáte-li Lábana, syna Náchorova? A oni řekli: Známe.

6 I dí opět k nim: Dobře-li se má? Odpověděli: Dobře, a aj, Ráchel dcera jeho tamto jde s dobytkem.

7 Tedy řekl: Však ještě daleko do večera, aniž ještě čas, aby dobytek byl sehnán; napojte stáda, a jděte, paste.

8 A oni odpověděli: Nemůžeme, než až se všecka stáda seženou, a odvalen bude kámen od svrchku studnice, abychom napojili ovce.

9 Když on ještě mluvil s nimi, přišla k tomu Ráchel s stádem otce svého; neb ona pásla stádo.

10 Tedy Jákob uzřev Ráchel, dceru Lábana ujce svého, a stádo jeho, přistoupil a odvalil ten kámen od vrchu studnice, a napojil stádo Lábana ujce svého.

11 A políbil Jákob Ráchel, a povýšiv hlasu svého, plakal.

12 Oznámil jí pak byl Jákob, že jest bratr otce jejího, a že jest syn Rebeky; a ona přiběhši, oznámila to otci svému.

13 I stalo se, když Lában uslyšel pověst o Jákobovi, synu sestry své, že vyběhl proti němu, a objav ho, políbil, a uvedl do domu svého; on pak vypravoval Lábanovi o všech těch věcech.

14 Jemužto odpověděl Lában: Jistě kost má a tělo mé jsi. I zůstal s ním přes celý měsíc.

15 Tedy řekl Lában Jákobovi: Zdali proto, že jsi bratr můj, darmo mi sloužiti budeš? Pověz mi, jaká má býti mzda tvá?

16 (Měl pak Lában dvě dcery; jméno starší Lía, a jméno mladší Ráchel.

17 Než Lía měla oči mdlé, ale Ráchel byla pěkné postavy a krásné tváři.

18 I miloval Jákob Ráchel.) Řekl tedy: Buduť sloužiti sedm let za Ráchel, dceru tvou mladší.

19 Odpověděl Lában: Lépeť jest, abych ji tobě dal, nežli bych ji dal muži jinému; zůstaniž se mnou.

20 Takž Jákob sloužil za Ráchel sedm let; a bylo před očima jeho jako něco málo dnů, proto že laskav byl na ni.

21 Potom řekl Jákob k Lábanovi: Dejž mi ženu mou; nebo vyplněni jsou dnové moji, abych všel k ní.

22 Tedy sezval Lában všecky muže místa toho, a učinil hody.

23 U večer pak vzav Líu, dceru svou, uvedl ji k němu; a on všel k ní.

24 Dal také Lában Zelfu děvku svou Líe, dceři své, za služebnici.

25 A když bylo ráno, poznal, že jest Lía. I řekl k Lábanovi: Což jsi mi to učinil? Zdaliž jsem za Ráchel nesloužil u tebe? Pročežs mne tedy oklamal?

26 Odpověděl Lában: Nebývá toho v kraji našem, aby vdávána byla mladší dříve, než prvorozená.

27 Vyplň týden této; dámeť potom i tuto za službu, kterouž sloužiti budeš u mne ještě sedm let jiných.

28 I udělal tak Jákob, a vyplnil týden její. Potom dal mu Ráchel dceru svou za manželku.

29 Dal také Lában Ráchel, dceři své, Bálu, děvku svou za služebnici.

30 Tedy všel také k Ráchel, a miloval ji více než Líu; i sloužil u něho ještě sedm let jiných.

31 Vida pak Hospodin, že Lía nemá lásky, otevřel život její; a Ráchel nechal neplodné.

32 Tedy počala Lía a porodila syna, a nazvala jméno jeho Ruben; nebo řekla: Jistě viděl Hospodin trápení mé; jižť nyní milovati mne bude muž můj.

33 I počala opět a porodila syna, a řekla: Jistě uslyšel Hospodin, že jsem v nenávisti, protož dal mi i tohoto. A nazvala jméno jeho Simeon.

34 A opět počala a porodila syna, a řekla: Již nyní připojí se ke mně muž můj, nebo jsem mu porodila tři syny. Z té příčiny nazváno jest jméno jeho Léví.

35 I počala ještě a porodila syna, a řekla: Již nyní chváliti budu Hospodina. Pročež nazvala jméno jeho Juda; i přestala roditi.

   

Van Swedenborgs Werken

 

Arcana Coelestia #3854

Bestudeer deze passage

  
/ 10837  
  

3854. And Jehovah saw. That this signifies the Lord’s foresight and providence, is evident from the signification of “seeing,” when predicated of the Lord, as being foresight and providence, which will be treated of in the following verse, concerning Reuben, whose name was given from “seeing.” (That “Jehovah” is the Lord, may be seen, n. 1343, 1736, 1793, 2156, 2329, 2921, 3023, 3035.)

[2] As regards foresight and providence in general, it is foresight relatively to man, and providence relatively to the Lord. The Lord foresaw from eternity what the human race would be, and what would be the quality of each member of it, and that evil would continually increase, until at last man of himself would rush headlong into hell. On this account the Lord has not only provided means by which man may be turned from hell and led to heaven, but also from providence He continually turns and leads him. The Lord also foresaw that it would be impossible for any good to be rooted in man except in his freedom, for whatever is not rooted in freedom is dissipated on the first approach of evil and temptation. This the Lord foresaw, and also that man of himself, or from his freedom, would incline toward the deepest hell; and therefore the Lord provides that if a man should not suffer himself to be led in freedom to heaven, he may still be bent toward a milder hell; but that if he should suffer himself to be led in freedom to good, he may be led to heaven. This shows what foresight means, and what providence, and that what is foreseen is thus provided.

[3] And from this we can see how greatly the man errs who believes that the Lord has not foreseen, and does not see, the veriest singulars appertaining to man, and that in these He does not foresee and lead; when the truth is that the Lord’s foresight and providence are in the very minutest of these veriest singulars connected with man, in things so very minute that it is impossible by any thought to comprehend as much as one out of a hundred millions of them; for every smallest moment of man’s life involves a series of consequences extending to eternity, each moment being as a new beginning to those which follow; and so with all and each of the moments of his life, both of his understanding and of his will. And as the Lord foresaw from eternity what would be man’s quality, and what it would be to eternity, it is evident that His providence is in the veriest singulars, and as before said governs and bends the man to such a quality; and this by a continual moderating of his freedom. But concerning this subject, of the Lord’s Divine mercy more hereafter.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Foundation for the permission to use this translation.