De Bijbel

 

Genesis 24

Studie

   

1 Abraham pak již byl starý a sešlého věku; a Hospodin požehnal mu ve všech věcech.

2 Tedy řekl Abraham služebníku svému staršímu v domě svém, kterýž spravoval všecky věci jeho: Vlož nyní ruku svou pod bedro mé,

3 Abych tě zavázal přísahou skrze Hospodina, Boha nebe a Boha země, abys nebral manželky synu mému ze dcer Kananejských, mezi nimiž já bydlím.

4 Ale půjdeš do země mé a příbuznosti mé; a odtud vezmeš manželku synu mému Izákovi.

5 I řekl jemu služebník ten: Kdyby pak nechtěla žena ta se mnou jíti do země této, mám-li zase uvésti syna tvého do země, z níž jsi vyšel?

6 Kterýžto odpověděl: Hleď, abys zase neuvodil syna mého tam.

7 Hospodin Bůh nebe, kterýž vzal mne z domu otce mého a z vlasti mé, a mluvil mi, a kterýž mi přisáhl, řka: Semeni tvému dám zemi tuto, onť pošle anděla svého před tebou, a vezmeš manželku synu mému odtud.

8 Jestliže by pak žena ta nechtěla jíti s tebou, svoboden budeš od této přísahy mé; toliko syna mého neuvoď tam zase.

9 Tedy vložil služebník ten ruku svou pod bedro Abrahama, pána svého, a přisáhl jemu na tu řeč.

10 A vzal služebník ten deset velbloudů z velbloudů pána svého, aby se bral; (nebo měl všecken statek pána svého v rukou svých.) I vstav, bral se k Aram Naharaim do města Náchor.

11 A zastavil se s velbloudy před městem, u studnice vody k večerou, času toho, když vycházejí vážiti vody.

12 A řekl: Hospodine, Bože pána mého Abrahama, dejž, prosím, ať se potká se mnou dnes to, čehož hledám; a učiň milosrdenství se pánem mým Abrahamem.

13 Aj, já stojím u studnice vody, a dcery mužů města tohoto vycházejí, aby vážily vodu.

14 Děvečka tedy, kteréž bych řekl: Nachyl medle věderce svého, ať se napiji, a ona by řekla: Pí, také i velbloudy tvé napojím, ta aby byla, kterouž jsi způsobil služebníku svému Izákovi; a po tomť poznám, že jsi milosrdenství učinil se pánem mým.

15 I stalo se prvé, než on přestal mluviti, aj, Rebeka, kteráž se narodila Bathuelovi, synu Melchy, manželky Náchora bratra Abrahamova, vycházela, a věderce její bylo na rameni jejím.

16 A byla děvečka na pohledění velmi krásná, panna, a muž nepoznal jí; kterážto sešla k studnici té, a naplnivši věderce své, šla vzhůru.

17 Tedy běžel služebník ten proti ní, a řekl: Dej mi píti, prosím, maličko vody z věderce svého.

18 I řekla: Napí se, pane můj. A rychle složila věderce své na ruku svou a dala mu píti.

19 A davši mu píti, řekla: Také velbloudům tvým navážím, dokudž se nenapijí.

20 Tedy rychle vylila z věderce svého do koryta, a běžela ještě k studnici, aby vážila vodu; a vážila všechněm velbloudům jeho.

21 Muž pak ten s užasnutím divil se jí mlče, rozjímaje, aby zvěděl, zdařil-li Hospodin cestu jeho, čili nic.

22 I stalo se, když přestali píti velbloudové, vyňav muž náušnici zlatou, ztíží půl lotu, a dvě náramnice, dal na ruce její, kteréž vážily deset lotů zlata.

23 A řekl: Čí jsi dcera? Pověz mi, prosím, jest-li v domě otce tvého nám místo, kdež bychom přes noc zůstali?

24 Jemužto odpověděla: Dcera jsem Bathuele, syna Melchy, kteréhož porodila Náchorovi.

25 Řekla ještě k němu: Slámy také a potravy hojně u nás jest, ano i místo, kdež byste přes noc zůstali.

26 Tedy skloniv hlavu, poklonu učinil Hospodinu.

27 A řekl: Požehnaný Hospodin, Bůh pána mého Abrahama, kterýž neodjal milosrdenství svého a pravdy své od pána mého, mne také na cestě vedl Hospodin k domu bratří pána mého.

28 I běžela děvečka, a oznámila v domě matky své tak, jakž se stalo.

29 A měla Rebeka bratra, jménem Lábana; ten běžel k muži tomu ven k studnici.

30 Nebo uzřev náušnici a náramnice na rukou sestry své, a slyšev slova Rebeky sestry své, ana praví: Tak mluvil ke mně člověk ten, přišel k muži, a on stál při velbloudích u studnice.

31 Jemuž řekl: Vejdi, požehnaný Hospodinův. Proč bys stál vně, kdyžť jsem připravil dům a místo velbloudům?

32 Tedy všel muž ten do domu, a odsedlal velbloudy, a dal Lában slámy a potravy velbloudům, i vody k umytí noh jeho a noh mužů těch, kteří s ním byli.

33 A položil předeň chléb, aby jedl. Ale on řekl: Nebudu jísti, dokudž nevypravím řečí svých. I řekl Lában: Mluv.

34 Tedy řekl: Služebník Abrahamův jsem já.

35 A Hospodin požehnal pánu mému velice, tak že veliký učiněn jest; nebo dal mu ovce a voly, stříbro a zlato, služebníky a děvky, velbloudy a osly.

36 A porodila Sára, manželka pána mého, pánu mému v starosti své syna, jemuž dal, cožkoli má.

37 I zavázal mne přísahou pán můj, řka: Nevezmeš manželky synu mému ze dcer Kananejských, v jejichž zemi já bydlím.

38 Ale k domu otce mého půjdeš, a k rodině mé, a odtud vezmeš manželku synu mému.

39 A když jsem řekl pánu svému: Snad nepůjde žena ta se mnou?

40 Odpověděl mi: Hospodin, před jehož oblíčejem ustavičně jsem chodil, pošle anděla svého s tebou, a šťastnou způsobí cestu tvou, a vezmeš manželku synu mému z rodiny mé, a z domu otce mého.

41 A budeš svoboden od přísahy mé, když bys přišel k rodině mé; a jestliže by nedali tobě, budeš prost od přísahy mé.

42 Protož dnes přišed k studnici, řekl jsem: Hospodine, Bože pána mého Abrahama, jestliže ty nyní šťastně spravuješ cestu mou, po níž já jdu,

43 Aj, já stojím u studnice vody; protož,nechžť panna, kteráž vyjde vážiti vody, když bych jí řekl: Dej mi píti nyní maličko vody z věderce svého,

44 A ona by mi odpověděla: I ty pí, i velbloudům tvým také navážím, ta ať jest manželka, kterouž způsobil Hospodin synu pána mého.

45 Prvé pak než jsem já přestal mluviti v srdci svém, aj, Rebeka vycházela mající věderce své na rameni svém, a sšedši k studnici, vážila. I řekl jsem jí: Prosím, dej mi píti.

46 Ona pak rychle složila věderce své s sebe, a řekla: Pí, také i velbloudy tvé napojím. Tedy pil jsem, a napojila také velbloudy.

47 I ptal jsem se jí, a řekl jsem: Čí jsi dcera? Ona odpověděla: Dcera Bathuele, syna Náchorova, jehož mu porodila Melcha. Tedy dal jsem náušnici na tvář její, a náramnice na ruce její.

48 A skloniv hlavu, poklonu jsem učinil Hospodinu, a dobrořečil jsem Hospodina, Boha pána mého Abrahama, kterýž vedl mne po cestě přímé, abych dceru bratra pána svého vzal synu jeho.

49 Protož nyní, činíte-li milosrdenství, a pravdu se pánem mým, oznamte mi; pakli nic, také mi oznamte, a obrátím se na pravo neb na levo.

50 Tedy odpověděli Lában a Bathuel, řkouce: Od Hospodina vyšla jest věc tato; nemůžemeť odepříti v ničemž.

51 Aj, Rebeka před tebou, vezmiž ji a jeď; a nechť jest manželkou synu pána tvého, jakož mluvil Hospodin.

52 I stalo se, že jakž uslyšel služebník Abrahamův slova jejich, poklonil se Hospodinu až k zemi.

53 A vyňav služebník ten nádoby stříbrné a nádoby zlaté a oděv, dal Rebece; drahé také dary dal bratru jejímu a matce její.

54 Tedy jedli a pili, on i muži, kteříž byli s ním, a zůstali tu přes noc. Ráno pak když vstali, řekl: Propusťte mne ku pánu mému.

55 I odpověděl bratr její a matka: Nechať pozůstane děvečka s námi za některý den, aspoň za deset; potom půjdeš.

56 On pak řekl jim: Nezdržujte mne, poněvadž Hospodin šťastnou způsobil cestu mou; propusťtež mne, ať jdu ku pánu svému.

57 I řekli: Zavolejme děvečky a zeptejme se, co dí k tomu.

58 Tedy zavolali Rebeky, a řekli jí: Chceš-li jíti s mužem tímto? I řekla: Půjdu.

59 A propouštějíce Rebeku sestru svou a chovačku její, služebníka také Abrahamova s muži jeho,

60 Požehnali Rebeky a mluvili jí: Sestro naše, ty buď v tisíce tisíců, a símě tvé dědičně obdrž brány nepřátel svých.

61 Tedy vstala Rebeka a děvečky její, a vsedše na velbloudy, jely za mužem tím. A tak vzal služebník ten Rebeku, a odjel.

62 Izák pak šel, navracuje se od studnice Živého vidoucího mne; nebo bydlil v zemi polední.

63 A vyšel Izák k přemyšlování na pole, když se chýlilo k večerou; a pozdvih očí svých, uzřel, an velbloudové jdou.

64 Pozdvihla také Rebeka očí svých, a uzřevši Izáka, ssedla s velblouda.

65 (Nebo řekla byla služebníku: Kdo jest ten muž, kterýž jde po poli proti nám? Odpověděl služebník: To jest pán můj.) I vzala rouchu, a přistřela se.

66 Tedy vypravoval služebník Izákovi vše, což působil.

67 I uvedl ji Izák do stanu Sáry matky své, a vzal Rebeku, a měl ji za manželku, a miloval ji. I potěšil se Izák po smrti matky své.

   

Van Swedenborgs Werken

 

Arcana Coelestia #3157

Bestudeer deze passage

  
/ 10837  
  

3157. Now if ye will do mercy and truth with my lord. That this signifies exploration of the consent from each of their faculties, that of the will, and that of the understanding, is evident from the signification of “mercy,” as being what is of good or of love (see n. 3063, 3073, 3120); and from the signification of “truth,” as being what is of truth, or of faith (n. 3121, 3122) and because the good which is of love is of the will, and the truth which is of faith is of the understanding, and these things are said to Laban and Bethuel, thus to men, that they should do mercy and truth, they signify what is from each of their faculties, namely, the will and the understanding. That it is exploration of consent, is evident both from its being said, “if ye will do,” and from the words that follow, “tell me; and if not, tell me; and I will look to the right hand or to the left.” In the regeneration of man, which is an image of the Lord’s glorification (see n. 3138), the case is that the truth of faith is indeed learned, but is not acknowledged, still less received by good, unless there is consent from each faculty, namely, the will and the understanding. Consent is acknowledgment itself; by this is effected reception, and indeed from the will, for good is there; and when the truth of faith has been received by the will, or what is the same, by good, then the man is regenerate; for then truth is of good, or faith is of charity, or as to life is charity itself (n. 3121).

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Foundation for the permission to use this translation.

Van Swedenborgs Werken

 

Arcana Coelestia #2228

Bestudeer deze passage

  
/ 10837  
  

2228. All the nations of the earth shall be blessed in him. That this signifies that all who are in charity will be saved by Him, is evident from the signification of being “blessed,” as being to be endowed with all goods which are from a heavenly origin (as explained n. 981, 1096, 1420, 1422). They who are endowed with goods from a heavenly origin, that is, with both celestial and spiritual goods (concerning which just above, n. 2177), are also endowed with eternal salvation, that is, are saved. By “all the nations of the earth” are meant in the internal sense those who are in the good of love and of charity, as is evident from the signification of a “nation,” as being good (n. 1159, 1258-1260, 1416, 1849). That all men in the whole globe are not meant by “all the nations of the earth,” is evident to everyone, because there are very many among them who are not saved, but only those who are in charity, that is, who have attained the life of charity.

[2] That none may be unaware how the case is with the salvation of men after their decease, it shall be briefly stated. There are many who say that man is saved by faith, or, in their words, if he only has faith; but for the most part they are those who do not know what faith is. Some suppose that it is mere thought; some that it is an acknowledgment of something to be believed; some that it is the whole doctrine of faith, which is to be believed; and others otherwise. Thus in the bare knowledge of what faith is they wander in error; consequently in the knowledge of what that is by which man is saved. Faith, however, is not mere thought, nor is it an acknowledgment of something to be believed, nor a knowledge of all things which belong to the doctrine of faith. By these no one can be saved; for they can take root no deeper than in the thought, and thought saves no one, but the life which the man has procured for himself in the world by means of the knowledges of faith. This life remains; whereas all thought which does not accord with the life perishes, even so as to become none at all. The heavenly consociations are according to lives, and by no means according to thoughts which are not of the life. Thoughts which are not of the life are counterfeit, and such are altogether rejected.

[3] In general, life is twofold, being on the one hand infernal, on the other heavenly. Infernal life is acquired from all those ends, thoughts, and works which flow from the love of self, consequently from hatred against the neighbor; heavenly life, from all those ends, thoughts, and works which are of love toward the neighbor. The latter is the life to which all things that are called faith have regard, and which is procured by all things of faith. All this shows what faith is, namely, that it is charity, for to charity all things lead which are said to be of the doctrine of faith; in it they are all contained, and from it they are all derived. The soul, after the life of the body, is such as its love is.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Foundation for the permission to use this translation.