1
Přednímu z kantorů Jedutunovi, žalm Davidův.
2
Vždy předce k Bohu má se mlčelivě duše má, od něhoť jest spasení mé.
3
Vždyť předce on jest skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se škodlivě.
4
Až dokud zlé obmýšleti budete proti člověku? Všickni vy zahubeni budete, jako zed navážená a stěna nachýlená jste.
5
Však nic méně radí se o to, jak by jej odstrčili, aby nebyl vyvýšen; lež oblibují, ústy svými dobrořečí, ale u vnitřnosti své proklínají. Sélah.
6
Vždy předce měj se k Bohu mlčelivě, duše má, nebo od něho jest očekávání mé.
7
Onť jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se.
8
V Bohu jest spasení mé a sláva má; skála síly mé, doufání mé v Bohu jest.
9
Naději v něm skládejte všelikého času, ó lidé, vylévejte před oblíčejem jeho srdce vaše, Bůh útočiště naše. Sélah.
10
Jistě žeť jsou marnost synové lidští,a synové mocných lživí. Budou-li spolu na váhu vloženi, lehčejší budou nežli marnost.
11
Nedoufejtež v utiskování, ani v loupeži, a nebývejte marní; statku přibývalo-li by, nepřikládejte srdce.
12
Jednou mluvil Bůh, dvakrát jsem to slyšel, že Boží jest moc, [ (Psalms 62:13) A že tvé, Pane, jest milosrdenství, a že ty odplatíš jednomu každému podlé skutků jeho. ]