1. První kniha Mojžíšova (Genesis)

Z doslovného významu Starého zákona nemůže nikdo poznat, že tato část Bible obsahuje hluboká tajemství nebe. Starý zákon jako celek i jeho jednotlivé detaily se vztahují k Pánu, nebi, církvi, víře a ke všemu, co s tím souvisí. Z doslovného textu však nikdo nepochopí nic jiného než to, že se vše ve Starém zákoně týká pouze vnějších obřadů a předpisů židovské církve. Všude v Písmu svatém je však skrytý význam (tzv. vnitřní smysl), který není nikde v doslovném textu patrný. Pouze na několika málo místech Ježíš tento vnitřní smysl svým učedníkům odhalil a vysvětlil - například že oběti představují Pána; země Kanaán a Jeruzalém že znamenají nebe, proto se jim také říká nebeský Kanaán a nebeský Jeruzalém a stejný význam má i slovo ráj. (Pozn. překl.: Skrytý význam neboli vnitřní smysl má většina knih Starého zákona - 5 knih Mojžíšových, Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská, Žalmy a všechny knihy proroků, z Nového zákona pak evangelia a Zjevení Janovo.)

8. Druhý stupeň znovuzrození nastává, když člověk začíná rozlišovat mezi tím, co pochází od něho (jeho vlastní myšlenky a přání) a tím, co pochází od Pána. To, co člověk dostal od Pána, je v Bibli označováno slovy zbytky, pozůstatky či prostě něco, co zůstane, co zbylo. Těmito termíny (latinsky: reliquiae) jsou myšleny základy duchovního života. Jsou to pravdy (tj. vědomosti související s vírou čili náboženské vědomosti) a dobra (tj. všechny pozitivní a příjemné prožitky související např. s láskou k rodičům a dalším blízkým lidem, se soucitem s trpícími atd.), jež člověk získává většinou v dětství. Ukládají se v člověkově nitru a nijak se neprojevují, dokud člověk nevstoupí do procesu znovuzrození (viz č. 561).

V současné době k druhému stupni duchovního vývoje dojde většina lidí jenom prostřednictvím pokušení, neštěstí nebo zármutku, díky kterým jsou tělesné a světské záležitosti přivedeny do stavu klidu, téměř jako by odumřely. Tímto způsobem se odděluje to, co patří k vnějšímu člověku od toho, co patří k člověku vnitřnímu. Ve vnitřním člověku tedy Pán ukládá základy duchovního života, které zde čekají na tuto chvíli a pro tento účel - nástup druhého stupně znovuzrození.

205. Každý verš se zabývá zvláštním stavem nebo změnou stavu v církvi. Předešlé verše znamenají, že ačkoli měli lidé tehdy sklon řídit sami sebe, vyciťovali, že to není dovoleno. Verše 4, 5 mluví o tom, že lidé začali váhat, zda je, či není dovoleno sami sebe řídit. Kdyby jim to totiž bylo dovoleno, mohli by zjistit, zda to, co slyšeli od předků, je pravda, a tak by se jim otevřely oči.

Posléze, jak rostla jejich sebeláska, začali si myslet, že by mohli vést sami sebe a tak být jako Pán. Taková je totiž povaha sebelásky: není ochotna nechat se vést Pánem, ale chce se vést sama. A vede-li sebeláska samu sebe, snaží se zjistit, čemu má věřit pomocí smyslových vjemů a vědeckých poznatků.