1. První kniha Mojžíšova (Genesis)

Z doslovného významu Starého zákona nemůže nikdo poznat, že tato část Bible obsahuje hluboká tajemství nebe. Starý zákon jako celek i jeho jednotlivé detaily se vztahují k Pánu, nebi, církvi, víře a ke všemu, co s tím souvisí. Z doslovného textu však nikdo nepochopí nic jiného než to, že se vše ve Starém zákoně týká pouze vnějších obřadů a předpisů židovské církve. Všude v Písmu svatém je však skrytý význam (tzv. vnitřní smysl), který není nikde v doslovném textu patrný. Pouze na několika málo místech Ježíš tento vnitřní smysl svým učedníkům odhalil a vysvětlil - například že oběti představují Pána; země Kanaán a Jeruzalém že znamenají nebe, proto se jim také říká nebeský Kanaán a nebeský Jeruzalém a stejný význam má i slovo ráj. (Pozn. překl.: Skrytý význam neboli vnitřní smysl má většina knih Starého zákona - 5 knih Mojžíšových, Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská, Žalmy a všechny knihy proroků, z Nového zákona pak evangelia a Zjevení Janovo.)

66. I. V Písmu svatém jsou použity čtyři různé literární styly. Prvním je literární styl Nejstarší církve. Způsob vyjadřování jejích členů byl takový, že když mluvili o pozemských věcech, měli na mysli záležitosti duchovní a nebeské, které byly těmito pozemskými a světskými věcmi znázorňovány. Nejen tedy že se vyjadřovali v obrazech, ale dokonce vytvořili určité souvislosti, nějaký děj, aby tyto obrazy oživili. To je potom velmi těšilo. Je to tentýž sloh, ve kterém prorokovala Chana:\n\n„Mluvte, co je vysoké, vysoké! Nechť z vašich úst vyjde, co je starodávné.“ (1. Samuelova 2:3 - Swedenborgův překlad)

Takováto předobrazení nazývá David hádanky dávnověké (žalmu 78:2). Údaje týkající se stvoření, zahrady Eden atd. z dávných dob až do časů Abrahamových získal Mojžíš od potomků členů Nejstarší církve.

II. Druhým typem literárního stylu je styl historický a bylo ho použito v knihách Mojžíšových od časů Abrahama, v knize Jozue, Soudců, v knihách Samuelových a Královských. Historická fakta uvedená v těchto knihách odpovídají skutečnosti a navíc ještě obsahují mnoho dalších informací ve vnitřním smyslu, o čemž se bude psát na následujících stránkách.

III. Třetí typ literárního stylu je styl prorocký, který vznikl ze stylu, jenž byl vysoce ceněn v Nejstarší církvi. Text v tomto slohu však není souvislý a dějový jako byl sloh nejstarší, ale je přerývaný a v doslovném smyslu zřídka srozumitelný. Vnitřní smysl těchto textů však obsahuje mnoho hlubokých tajemství. Ta jsou souvisle krásně seřazena a vztahují se k vnějšímu a vnitřnímu člověku, k mnoha stavům církve, k nebi samotnému a v nejvnitřnějším smyslu k Pánu.

IV. Čtvrtý typ literárního stylu Bible je styl užívaný v Davidových žalmech a svým charakterem se pohybuje někde mezi prorockým slohem a běžnou řečí. Pán je zde představován postavou krále Davida a pojednává se zde o Něm ve vnitřním smyslu.