1. První kniha Mojžíšova (Genesis)

Z doslovného významu Starého zákona nemůže nikdo poznat, že tato část Bible obsahuje hluboká tajemství nebe. Starý zákon jako celek i jeho jednotlivé detaily se vztahují k Pánu, nebi, církvi, víře a ke všemu, co s tím souvisí. Z doslovného textu však nikdo nepochopí nic jiného než to, že se vše ve Starém zákoně týká pouze vnějších obřadů a předpisů židovské církve. Všude v Písmu svatém je však skrytý význam (tzv. vnitřní smysl), který není nikde v doslovném textu patrný. Pouze na několika málo místech Ježíš tento vnitřní smysl svým učedníkům odhalil a vysvětlil - například že oběti představují Pána; země Kanaán a Jeruzalém že znamenají nebe, proto se jim také říká nebeský Kanaán a nebeský Jeruzalém a stejný význam má i slovo ráj. (Pozn. překl.: Skrytý význam neboli vnitřní smysl má většina knih Starého zákona - 5 knih Mojžíšových, Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská, Žalmy a všechny knihy proroků, z Nového zákona pak evangelia a Zjevení Janovo.)

178. V těchto myšlenkách je umírající člověk udržován poměrně dlouho. Poté, co nebeští andělé odejdou, nastoupí na jejich místo duchovní andělé. Mezitím má umírající nezřetelný pocit, že stále žije ve svém přírodním těle.

101. Pán je v Písmu znázorňován jako východ, což je zřejmé např. u Ezechiela 43:1-2:

„Pak mě zavedl k bráně směřující na východ, a hle, od východu přicházela sláva Boha Izraele. Zvuk jeho příchodu byl jako zvuk mnohých vod a země zářila jeho slávou.“

Protože Pán je znázorňován jako východ, bylo zvykem se v předobrazující židovské církvi obracet při modlitbě obličejem k východu - předtím, než byl postaven chrám. (Pozn. překl.: Stejný původ má zvyk stavět kostely oltářem k východu.)