Le texte de la Bible

 

Genesis 8

Étudier

   

1 Rozpomenul se pak Bůh na Noé, i všecky živočichy a všecka hovada, kteráž byla s ním v korábu; pročež uvedl Bůh vítr na zemi, i zastavily se vody.

2 A zavříny jsou studnice propasti i průduchové nebeští, a zastaven jest příval s nebe.

3 I navrátily se vody se svrchku země, odcházejíce zase, a opadly vody po stu a padesáti dnech,

4 Tak že odpočinul koráb sedmého měsíce, v sedmnáctý den toho měsíce na horách Ararat.

5 Když pak vody odcházely a opadaly až do desátého měsíce, prvního dne téhož desátého měsíce ukázali se vrchové hor.

6 I stalo se po čtyřidcíti dnech, otevřev Noé okno v korábu, kteréž byl udělal,

7 Vypustil krkavce. Kterýžto vyletuje zase se vracoval, dokudž nevyschly vody na zemi.

8 Potom vypustil holubici od sebe, aby věděl, již-li by opadly vody se svrchku země.

9 Kterážto když nenašla, kde by odpočinula noha její, navrátila se k němu do korábu; nebo vody byly po vší zemi. On pak vztáhna ruku svou, vzal ji, a vnesl k sobě do korábu.

10 A počekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici z korábu.

11 I přiletěla k němu holubice k večerou, a aj, list olivový utržený v ústech jejích. Tedy poznal Noé, že opadly vody se svrchku země.

12 I čekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici, kterážto nevrátila se k němu více.

13 I stalo se šestistého prvního léta, v první den měsíce prvního, že vyschly vody na zemi. I odjal Noé přikrytí korábu a uzřel, ano již oschl svrchek země.

14 Druhého pak měsíce, v dvadcátý sedmý den téhož měsíce oschla země.

15 I mluvil Bůh k Noé, řka:

16 Vyjdi z korábu, ty i žena tvá, a synové tvoji, i ženy synů tvých s tebou.

17 Všecky živočichy, kteříž jsou s tebou ze všelikého těla, tak z ptactva jako z hovad a všelikého zeměplazu, kterýž se hýbe na zemi, vyveď s sebou; ať se v hojnosti rozplozují na zemi, a rostou a množí se na zemi.

18 I vyšel Noé a synové jeho, i žena jeho a ženy synů jeho s ním;

19 Každý živočich, každý zeměplaza všecko ptactvo, všecko, což se hýbe na zemi, po pokoleních svých vyšlo z korábu.

20 Tedy vzdělal Noé oltář Hospodinu, a vzav ze všech hovad čistých i ze všeho ptactva čistého, obětoval zápaly na tom oltáři.

21 I zachutnal Hospodin vůni tu příjemnou, a řekl Hospodin v srdci svém: Nebudu více zlořečiti zemi pro člověka, proto že myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho; aniž budu více bíti všeho, což živo jest, jako jsem učinil.

22 Nýbrž dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.

   

Des oeuvres de Swedenborg

 

Arcana Coelestia #714

Étudier ce passage

  
/ 10837  
  

714. That 'every clean beast' means affections for good is clear from what has been stated and shown already about beasts in 45, 46, 142, 143, 246. The reason affections are meant by this is that a human being regarded in himself and his proprium is no different from a beast. His [five] senses are very similar, appetites very similar, natural desires very similar, as well as all his affections being very similar. His good and even his best loves are very similar, such as loving companions of his own species, loving his offspring, and loving his married partner. To this extent there is no difference at all. He is a human being and superior to beasts however in that he has an inner life which neither does nor can exist with beasts. That life is the life of faith and love deriving from the Lord, and unless that life were present in the smallest characteristic which a human being shares in common with beasts he would not be in any way different. Take just one example - love towards companions. If he were to love them merely for his own sake without anything more heavenly or more divine within such love, he could not then be called a human being, for the same is true of beasts. Similarly with every other example that could be taken. Consequently if the life of love from the Lord were not present in his will, and the life of faith from the Lord in his understanding, he would in no way be human. Through the life he has from the Lord he lives on after death, for the Lord takes him to Himself; and in this way he can be with angels in His heaven and live for ever. And even when someone lives like a wild animal, loving nothing whatever but himself and things regarding himself, still the Lord's mercy, being Divine and Infinite, is so great that He does not abandon him but by means of angels continually breathes His life into him. And even though someone does not receive that life otherwise than as a wild animal the Lord still makes it possible for him to think, reflect, and understand whether something in private or public life, or something worldly or bodily is good or bad, and so whether it is true or false.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.