920. V tomto verši (Genesis 8:20) je obecně popsána bohoslužba Staré církve, a to oltářem a zápalnými obětmi, které byly základními elementy ve všech reprezentativních bohoslužbách. Nejprve však je potřeba popsat, jaká byla bohoslužba Nejstarší církve a jak došlo k tomu, že lidé začali uctívat Pána symbolickým způsobem. V Nejstarší církvi měli lidé totiž pouze vnitřní bohoslužbu – takovou, jaká je v nebi, protože člověk Nejstarší církve komunikoval s nebem tak, že tvořili jedno. Způsobem komunikace bylo vyciťování, o kterém jsme se již několikrát zmínili. Protože tito lidé byli andělskými lidmi, byli lidmi vnitřními. Sice svými smysly vnímali vnější skutečnosti, které patřily tělu a světu, příliš se však o ně nestarali. V jednotlivých objektech, jež jejich smysly vnímaly, vyciťovali něco Božského a nebeského. Když např. viděli vysokou horu, nezabývali se představou hory, ale představou výšky. K představě výšky se váže představa nebe a Pána. Tak došlo k tomu, že o Pánu se říká, že je na výsostech (což znamená ve výšinách) a je nazýván Nejvyšší a Vznešený. Z toho důvodu byly později bohoslužby k Pánu slouženy na horách. Totéž platí o všech dalších jevech a předmětech. Když například lidé Nejstarší církve přemýšleli o ránu, nemysleli na dobu, kdy začíná den, ale na to, co patří k nebi a co se podobá ránu a svítání v lidské mysli. Z toho důvodu Pána nazývali např. ráno, východ či rozbřesk.

Podobně když viděli strom, jeho plody a listy, nesoustředili se na tyto konkrétní jednotlivosti, ale vnímali v nich zobrazeného člověka – v plodech lásku a účinnou lásku k bližnímu a v listech víru. Na základě toho nejenže přirovnávali člověka ke stromu a také k rajské zahradě a to, co je v jeho nitru, k ovoci a listům, ale také člověka tak nazývali. Tímto způsobem přemýšleli lidé, kteří měli andělský a nebeský způsob uvažování.

II. Každý si může uvědomit, že to, co je na určitém celku obecné, ovlivňuje všechny jeho jednotlivosti. To platí také o všem, co vnímáme smysly – o tom, co slyšíme i o tom, co vidíme. Člověk nevěnuje tomu, co vnímá svými smysly, příliš velkou pozornost, jestliže tyto vjemy zapadají dostatečně do celkového obrazu vnímané skutečnosti. Ti lidé, kteří jsou dobře naladěni, vnímají to, co vidí a slyší ve stejném duchu, tedy jako veselé a radostné. Naopak ti, kdo jsou zachmuřeni, vnímají to, co slyší a vidí jako smutné a depresivní. Emocionální ladění těchto lidí je zcela prostupuje a způsobuje, že všechno, co vidí a slyší, je v kontextu této jejich nálady. To, co do tohoto jejich ladění nezapadá, dostatečně nevnímají, jako by to ani neexistovalo. U lidí Nejstarší církve to bylo stejné – cokoli viděli svýma tělesnýma očima, bylo pro ně nebeské, každá jednotlivost se jim zdála být živá. Z toho vyplývá, že jejich bohoslužba byla vnitřní a nikoli vnější.

III. Když však začala kvalita církve upadat, k čemuž docházelo mezi potomky Nejstarší církve, schopnost vyciťování – neboli komunikování s nebem – se začala ztrácet a situace se měnila. Na objektech vnímaných smysly tito lidé přestávali vidět jako dříve to, co je nebeské, ale viděli hlavně to, co je světské, a to tím více, čím méně schopnosti vyciťovat jim zůstalo. Nakonec jejich poslední potomci, kteří žili bezprostředně před potopou, vnímali na objektech už pouze to, co je světské, tělesné a pozemské. Tímto způsobem bylo nebe odděleno od lidstva a spojení mezi nimi už bylo jenom nepatrné. Lidé začali komunikovat s peklem a z něho získali svůj obecný pohled na svět, v němž pramenily jejich jednotlivé představy. Jestliže se v této situaci k nim dostala nějaká nebeská myšlenka nebo představa, nezajímali se o ni, až nakonec nebyli ochotni připustit existenci ničeho duchovního nebo nebeského. Duchovní stav člověka se tímto způsobem změnil a zvrátil.

IV. Protože Pán tento vývoj duchovního stavu člověka předvídal, zajistil uchování nauky víry, aby se lidé mohli dozvědět, co je nebeské a co je duchovní. Toto učení bylo nashromážděno členy Nejstarší církve, kteří jsou v Písmu známi pod jménem Kain a Enoch. Proto je řečeno, že na Kaina bylo dáno znamení, aby ho nikdo nezabil (viz č. 393-394), a o Enochovi, že ho Bůh vzal (viz č. 519-521). Tato nauka obsahovala symbolická a všelijaká tajemná prohlášení, která spočívala v označení různých objektů na zemi, které měly duchovní význam. Byly to např. hory nebo jitro a východ, které zobrazovaly nebeské skutečnosti a Pána, dále různé druhy stromů a jejich ovoce, jež symbolizovaly člověka a jeho nebeské kvality apod. Takovéto poznatky obsahovala nauka, kterou tito lidé shromáždili na základě symbolů a zobrazení Nejstarší církve, a jejich spisy byly tudíž podobného charakteru. Protože v této nauce obdivovali to, co bylo Božské a nebeské a také to, co bylo starodávné, bylo jim dovoleno založit svou bohoslužbu na podobných základech. To byl počátek jejich bohoslužby na horách, v hájích a mezi stromy a také počátkem stavění sloupů nebo soch pod širým nebem a později oltářů a zápalných obětí, které se pak staly hlavním elementem jejich bohoslužby. Taková bohoslužba byla nejprve u Staré církve a později přešla na potomstvo a také se rozšířila mezi sousedními národy. O tom a o mnoha dalších záležitostech bude díky Boží milosti řečeno ještě více později (viz č. 1238, 1241 a 2180).