圣经文本

 

Genesis第41章

学习

   

1 Stalo se pak po dvou letech, měl Farao sen. Zdálo mu se, že stál nad potokem.

2 A aj, z toho potoku vycházelo sedm krav, pěkných na pohledění a tlustých, kteréžto pásly se na mokřinách.

3 A aj, sedm krav jiných vycházelo za nimi z potoku, šeredných na pohledění a hubených, kteréžto stály podlé oněch krav při břehu potoka.

4 A ty krávy na pohledění šeredné a hubené sežraly oněch sedm krav na pohledění pěkných a tlustých. I procítil Farao.

5 A když usnul zase, zdálo se jemu podruhé. A aj, sedm klasů vyrostlo z stébla jednoho, plných a pěkných.

6 A aj, sedm klasů tenkých a východním větrem usvadlých vzcházelo za nimi.

7 A ti klasové tencí pohltili sedm oněch klasů zdařilých a plných. I procítiv Farao, a aj, byl sen.

8 Když pak bylo ráno, zkormoucena byla mysl jeho; a poslav, svolal všecky hadače Egyptské, a všecky mudrce jejich. I vypravoval jim Farao sny své; a nebylo žádného, kdo by je vyložil Faraonovi.

9 Tedy mluvil nejvyšší šeňk Faraonovi takto: Na provinění své rozpomínám se dnes.

10 Farao rozhněvav se na služebníky své, dal mne byl do vězení v domě nejvyššího nad drabanty, mne a správce nad pekaři.

11 Měli jsme pak sen jedné noci, on i já, jeden každý podlé vyložení snu svého.

12 A byl tam s námi mládenec Hebrejský, služebník nejvyššího nad drabanty, jemuž když jsme vypravovali, vykládal nám sny naše; jednomu každému podlé snu jeho vykládal.

13 A stalo se, že jakž vykládal nám, tak bylo: Já jsem navrácen k úřadu svému, a on oběšen.

14 Tedy poslav Farao, povolal Jozefa, a rychle vypustili ho z žaláře. Kterýžto oholiv se, a změniv roucho své, přišel k Faraonovi.

15 I řekl Farao Jozefovi: Měl jsem sen, a není, kdo by jej vyložil; o tobě pak slyšel jsem to, že když uslyšíš sen, umíš jej vyložiti.

16 Odpověděl Jozef Faraonovi, řka: Není to má věc; Bůh oznámí šťastné věci Faraonovi.

17 Tedy řekl Farao Jozefovi: Zdálo mi se ve snách, že jsem stál na břehu potoka.

18 A aj, z potoka toho vystupovalo sedm krav tlustých a pěkných, kteréžto pásly se na mokřinách.

19 A aj, sedm jiných krav vystupovalo za nimi churavých a šeredných velmi a hubených; neviděl jsem tak šeredných ve vší zemi Egyptské.

20 A sežraly krávy ty hubené a šeredné sedm krav prvnějších tlustých.

21 A ač dostaly se do břicha jejich, však nebylo znáti, by se dostaly v střeva jejich; nebo na pohledění byly mrzké, jako i před tím. I procítil jsem.

22 Viděl jsem také ve snách, ano sedm klasů vyrostlo z stébla jednoho plných a pěkných.

23 A aj, sedm klasů drobných, tenkých a východním větrem usvadlých vycházelo za nimi.

24 I pohltili klasové ti drobní sedm klasů pěkných. Což když jsem vypravoval hadačům, nebyl, kdo by mi vyložil.

25 Odpověděl Jozef Faraonovi: Sen Faraonův jednostejný jest. Což Bůh činiti bude, to ukázal Faraonovi.

26 Sedm krav pěkných jest Sedm let, a Sedm klasů pěkných tolikéž jest Sedm let; sen jest jednostejný.

27 Sedm pak hubených krav a šeredných, vystupujících za nimi, Sedm let jest; a Sedm klasů drobných a větrem východním usvadlých bude Sedm let hladu.

28 Toť jest, což jsem mluvil Faraonovi: Což Bůh činiti bude, ukazuje Faraonovi.

29 Aj, sedm let nastane, v nichž hojnost veliká bude ve vší zemi Egyptské.

30 A po nich nastane sedm let hladu,v nichž v zapomenutí přijde všecka ta hojnost v zemi Egyptské; a zhubí hlad zemi.

31 Aniž poznána bude hojnost ta v zemi, pro hlad, kterýž přijde potom; nebo velmi veliký bude.

32 Že pak opětován jest sen Faraonovi podvakrát, znamená, že jistá věc jest od Boha, a že tím spíše Bůh vykoná to.

33 Protož nyní ať vyhledá Farao muže opatrného a moudrého, kteréhož by ustanovil nad zemí Egyptskou.

34 To ať učiní Farao, a postaví úředníky nad zemí, a béře pátý díl z úrod země Egyptské, po sedm let hojných.

35 Ať shromáždí všeliké potravy těch úrodných let nastávajících, a sklidí obilí k ruce Faraonovi; a potravy v městech ať se chovají pilně.

36 A budou pokrmové ti za poklad zemi této k sedmi letům hladu, kteráž budou v zemi Egyptské, aby nebyla zkažena země tato hladem.

37 I líbila se řeč ta Faraonovi i všechněm služebníkům jeho.

38 Tedy řekl Farao služebníkům svým: Najdeme-liž podobného tomuto muži, v němž by byl Duch Boží?

39 Jozefovi pak řekl: Poněvadž Bůh dal znáti tobě všecko toto, neníť žádného tak rozumného a moudrého, jako ty jsi.

40 Ty budeš nad domem mým, a líbati bude tvář tvou všecken lid můj; stolicí toliko královskou vyšší nad tebe budu.

41 Řekl také Farao Jozefovi: Aj, ustanovil jsem tě nade vší zemi Egyptskou.

42 A sňav Farao prsten svůj s ruky své, dal jej na ruku Jozefovu, a oblékl ho v roucho kmentové, a vložil zlatý řetěz na hrdlo jeho.

43 A dal ho voziti na svém druhém voze, a volali před ním: Klanějte se! I ustanovil ho nade vší zemi Egyptskou.

44 A řekl Farao Jozefovi: Já jsem Farao, a bez dopuštění tvého nepozdvihne žádný ruky své ani nohy své ve vší zemi Egyptské.

45 A dal Farao jméno Jozefovi Safenat Paneach, a dal mu Asenat dceru Putifera, knížete On, za manželku. I vyšel Jozef na zemi Egyptskou.

46 (Jozef pak byl ve třidcíti letech, když stál před Faraonem králem Egyptským.) A vyšed od tváři Faraonovy, projel všecku zemi Egyptskou.

47 A vydala země po sedm let úrodných obilí hojnost.

48 I nahromáždil všelijakých potrav v těch sedmi letech hojných v zemi Egyptské, a složil potravu tu v městech; úrody polní jednoho každého města, kteréž byly okolo něho, složil v něm.

49 A tak nahromáždil Jozef obilí velmi mnoho, jako jest písku mořského, tak že přestali počítati; nebo mu nebylo počtu.

50 Jozefovi pak narodili se dva synové, prvé než přišel rok hladu, kteréž mu porodila Asenat, dcera Putifera, knížete On.

51 A nazval Jozef jméno prvorozeného Manasses, řka: Nebo způsobil to Bůh, abych zapomenul na všecky práce své, a na všecken dům otce svého.

52 Jméno pak druhého nazval Efraim, řka: Nebo dal mi Bůh zrůst v zemi trápení mého.

53 Tedy pominulo sedm let hojných v zemi Egyptské;

54 A počalo sedm let hladu přicházeti, jakž byl předpověděl Jozef. I byl hlad po všech krajinách, ale po vší zemi Egyptské byl chléb.

55 Potom také nedostatek trpěla všecka země Egyptská, a volal lid k Faraonovi o chléb. I řekl Farao všechněm Egyptským: Jděte k Jozefovi, což vám rozkáže, učiníte.

56 A byl hlad na tváři vší země. Tedy otevřel Jozef všecky obilnice, v nichž obilí bylo, a prodával Egyptským; nebo rozmohl se hlad v zemi Egyptské.

57 A všickni obyvatelé země přicházeli do Egypta k Jozefovi, aby kupovali; nebo rozmohl se byl hlad po vší zemi.

   

来自斯威登堡的著作

 

Arcana Coelestia#5365

学习本章节

  
/10837  
  

5365. 'And the people cried out to Pharaoh for bread' means the need of good which was felt by truth. This is clear from the meaning of 'crying out' as the expression of someone enduring pain and grief, and so of someone in need; from the meaning of 'people' as truth, dealt with in 1259, 1260, 3295, 3581; from the representation of 'Pharaoh' as the natural, dealt with in 5079, 5080, 5095, 5160; and from the meaning of 'bread' as the celestial element of love, and so good, dealt with in 276, 680, 2165, 2177, 3464, 3478, 3735, 3813, 4211, 4217, 4735, 4976. From these meanings it follows that 'the people cried out to Pharaoh for bread' means the need of good that was felt by truth in the natural. This meaning seems, it is true, to be remote from the historical sense of the letter. Nevertheless, since people acquainted with the internal sense understand 'crying out', 'the people', 'Pharaoh', and 'bread' in no other way than mentioned above, such is the meaning that emerges from those words.

[2] What is implied by the need of good which was felt by truth must be stated. Truth has a need of good, and good has a need of truth; also, when truth has a need of good, truth is joined to good, and when good has a need of truth, good is joined to truth. The reciprocal joining together of good and truth - that is to say, the joining of truth to good, and of good to truth - is the heavenly marriage. During the initial phases when a person is being regenerated truth is multiplied, but good less so. And because at these times truth has no good to which it is joined, truth is therefore drawn into and deposited within the interior parts of the natural, so that it may be called forth from there in the measure that good is increased. In this state truth stands in need of good, and in the measure that good enters the natural a joining of truth to good is effected. Even so, this joining together does not lead to any fruitfulness. But once the person has been regenerated good increases, and as it does so it stands in need of truth and also acquires truth to itself and becomes joined to it. This is a joining of good to truth, and when this takes place truth is made fruitful by good, and good by truth.

[3] This process is one about which people in the world are totally ignorant, whereas those in heaven have a very good knowledge of it. If people in the world however knew, and not only knew but also had a perception of what celestial love or love to the Lord was, and what spiritual love or charity towards the neighbour was, they would also know what good was; for all good is the object of those loves. Above all they would know that good had a desire for truth, and truth had a desire for good, and that this desire and the essential nature of it determine the extent to which the two are joined together. Such would be evident to them from the fact that whenever they are thinking about truth, good presents itself linked together with that truth; and when good is stimulated, truth presents itself linked together with that good. And whenever both present themselves together they are accompanied by affection, desire, delight. or sacred yearning, from which they would then know what the joining together was essentially like. But because no knowledge is acquired by them as a result of an inner awareness or perception of what good is, such matters do not begin to be recognized by them. For what people know nothing about is unintelligible to them even if it happens to them.

[4] Also, because people are ignorant of what spiritual good is - that it is charity towards the neighbour - controversy therefore exists in the world, especially among the learned, over what the highest good may be. Scarcely anyone says 1 it is the feeling of delight, bliss, blessedness, and happiness which flows from mutual love that does not have any selfish or worldly end in view attached to it and which constitutes heaven itself. From this it is also evident that the world at the present day knows nothing at all about what spiritual good is. Still less does it know that good and truth form themselves into a marriage, or that heaven consists in this marriage, or that those in whom the marriage exists possess wisdom and intelligence, or that they enjoy feelings of bliss and happiness in endless, indescribable variety. The world knows nothing about even a single one of those variations; consequently it neither acknowledges nor believes that any such thing exists, when in fact it is heaven itself or heavenly joy itself, about which the Church has so much to say.

脚注:

1. Reading dicit (says), which Swedenborg has in his rough draft, for dixit (has said)

  
/10837  
  

Thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.