The Bible

 

Genesis 2

Study

   

1 A tak dokonána jsou nebesa a země, i všecko vojsko jejich.

2 A dokonal Bůh dne sedmého dílo své, kteréž dělal; a odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, kteréž byl dělal.

3 I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo.

4 Tiť jsou rodové nebes a země, (když stvořena jsou v den, v němž učinil Hospodin Bůh zemi i nebe),

5 I každé chrastiny polní, dříve než byla na zemi, i všeliké byliny polní, prvé než vzcházela; nebo ještě byl nedštil Hospodin Bůh na zemi, aniž byl který člověk, ješto by dělal zemi.

6 A aniž pára vystupovala z země, aby svlažovala všecken svrchek země.

7 I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.

8 Štípil pak byl Hospodin Bůh ráj v Eden na východ, a postavil tam člověka, jehož byl učinil.

9 A vyvedl Hospodin Bůh z země všeliký strom na pohledění libý, a ovoce k jídlu chutné; též strom života u prostřed ráje, i strom vědění dobrého a zlého.

10 (A řeka vycházela z Eden, k svlažování ráje, a odtud dělila se, a byla ve čtyři hlavní řeky.

11 Jméno jedné Píson, ta obchází všecku zemi Hevilah, kdež jest zlato.

12 A zlato země té jest výborné; tam jest i bdelium, a kámen onychin.

13 Jméno pak druhé řeky Gihon, ta obchází všecku zemi Chus.

14 A jméno řeky třetí Hiddekel, kteráž teče k východní straně Assyrské země. A řeka čtvrtá jest Eufrates).

15 Pojav tedy Hospodin Bůh člověka, postavil jej v ráji v zemi Eden, aby jej dělal a ostříhal ho.

16 I zapověděl Hospodin Bůh člověku, řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš;

17 Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.

18 Řekl byl také Hospodin Bůh: Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla.

19 (Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.

20 I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by při něm byla.)

21 Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem.

22 A z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi.

23 I řekl Adam: Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzata jest.

24 Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přídržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo.

25 Byli pak oba dva nazí, Adam i žena jeho, a nestyděli se.

   

From Swedenborg's Works

 

Conjugial Love #353

Study this Passage

  
/ 535  
  

353. To this I will append two narrative accounts. Here is the first:

I was once in the midst of angels and overheard their conversation. They were talking about intelligence and wisdom, saying that a person has no other perception than that these are both in him, consequently that whatever he thinks with his intellect and intends from his will is from him - even though not a bit of it is from the person, beyond a capacity to receive those things having to do with the intellect and will from God. Moreover, because every person is inclined from birth to love himself, they said, to keep a person from perishing from love of self and a conceit in his own intelligence, it has been provided from creation that that love in a man be transferred to his wife, and that it be implanted in her from birth to love the intelligence and wisdom of her husband and thus the man. That is why a wife continually draws her husband's conceit in his own intelligence to herself, extinguishing it in him and causing it to live in her, thus turning it into conjugial love and filling it with gratifications beyond measure. This has been provided by the Lord, they said, to keep a man from becoming so infatuated with his own intelligence that he believes himself to be intelligent and wise from himself rather than from the Lord, thus wishing to eat of the tree of the knowledge of good and evil and suppose himself on that account to be like God, and also God Himself, as said and urged by the serpent, which symbolized the love of one's own intelligence. After eating of the tree, man was therefore expelled from Paradise, and a cherub guarded the way to the tree of life. 1 (Paradise, in its spiritual meaning, is intelligence. To eat of the tree of life is, spiritually, to be intelligent and wise from the Lord. And to eat of the tree of the knowledge of good and evil is, spiritually, to be intelligent and wise from self.)

Footnotes:

  
/ 535  
  

Many thanks to the General Church of the New Jerusalem, and to Rev. N.B. Rogers, translator, for the permission to use this translation.