Biblija

 

Jóel 2

Studija

   

1 Trubte trubou na Sionu, a křičte na hoře svaté mé, nechť se třesou všickni obyvatelé této země, nebo přichází den Hospodinův, nebo blízký jest,

2 Den temnosti a mračna, Den oblaku a mrákoty, jako záře jitřní rozprostřená po horách: Lid mnohý a silný, jemuž rovného nebylo od věků, aniž po něm kdy bude až do let národů i pronárodů.

3 Před tváří jeho oheň zžírati bude, a za ním plamen plápolati; Před ním země tato jako zahrada Eden, ale po něm bude poušť přehrozná, a aniž bude, což by ušlo Před ním.

4 Způsob jeho bude jako způsob koní, a jako jízdní, tak poběhnou.

5 Jako s hřmotem vozů po vrších hor skákati budou, jako hluk plamene ohně zžírajícího strniště, jako lid silný zšikovaný k bitvě.

6 Tváři jeho děsiti se budou lidé, všecky tváře zčernají jako hrnec.

7 Jako rekové poběhnou, jako muži váleční vstoupí na zed, a jeden každý cestou svou půjde, aniž se uchýlí z stezek svých.

8 Jeden druhého nebude tlačiti, každý silnicí svou půjde, a byť i na meč upadli, nebudou raněni.

9 Po městě těkati budou, po zdech běhati, na domy vstupovati, a okny polezou jako zloděj.

10 Před tváří jeho třásti se bude země, pohnou se nebesa, slunce i měsíc se zatmí, a hvězdy potratí blesk svůj.

11 Hospodin pak sám vydá hlas svůj před vojskem svým, proto že velmi veliký bude tábor jeho, proto že silný ten, kdož vykoná slovo jeho. (Nebo veliký bude den Hospodinův a hrozný náramně), i kdož jej bude moci snésti?

12 A protož ještě nyní dí Hospodin: Obraťte se ke mně samému celým srdcem svým, a to s postem a s pláčem i s kvílením.

13 A roztrhněte srdce vaše, a ne roucha vaše, a navraťte se k Hospodinu Bohu vašemu; neboť jest on milostivý a lítostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství, a kterýž lituje zlého.

14 Kdo , neobrátí-li se a nebude-li želeti, a nezůstaví-li po něm požehnání, oběti suché a mokré Hospodinu Bohu vašemu.

15 Trubte trubou na Sionu, uložte půst, svolejte shromáždění.

16 Shromažďte lid, posvěťte shromáždění, shromažďte starce, shromažďte maličké i ty, jenž prsí požívají; nechť vyjde ženich z pokojíka svého a nevěsta z schrany své.

17 Kněží, služebníci Hospodinovi, ať plačí mezi síňcí a oltářem, a řeknou: Odpusť, ó Hospodine, lidu svému, a nevydávej dědictví svého v pohanění, tak aby nad nimi panovati měli pohané. Proč mají říkati mezi národy: Kde jest Bůh jejich?

18 I bude horlivou milostí zažžen Hospodin k zemi své, a slituje se nad lidem svým.

19 A ohlásí se Hospodin, a řekne lidu svému: Aj, já pošli vám obilé, mest a olej, i budete jím nasyceni, aniž vás vydám více v pohanění mezi pohany.

20 Nebo půlnoční vojsko vzdálím od vás, a zaženu je do země vyprahlé a pusté, přední houf jeho k moři východnímu, konec pak jeho k moři nejdalšímu; i vzejde z něho smrad a puch, jakžkoli sobě mocně počíná.

21 Neboj se země, plésej a vesel se; neboť mocně dělati bude Hospodin dílo své.

22 Nebojtež se zvířátka polí mých; neboť se zotaví pastviska na poušti, a stromoví přinese ovoce své, fík i vinný kmen vydadí moc svou.

23 I vy, synové Sionští, plésejte a veselte se v Hospodinu Bohu vašem; nebo vám dá déšť příhodný, a sešle vám déšť hojný, podzimní i jarní, v čas.

24 I budou naplněny stodoly obilím, a oplývati budou presové mstem a olejem.

25 A tak nahradím vám léta, kteráž sežraly kobylky, brouci, chroustové a housenky, vojsko mé veliké, kteréž jsem posílal na vás.

26 Budete zajisté míti co jísti, a nasyceni jsouce, chváliti budete jméno Hospodina Boha svého, kterýž učinil s vámi divné věci, aniž zahanben bude lid můj na věky.

27 A poznáte, že já jsem u prostřed Izraele, a že já Hospodin jsem Bohem vaším, a že není žádného jiného; neboť nebude zahanben lid můj na věky.

28 I stane se potom, že vyleji Ducha svého na všeliké tělo, a budou prorokovati synové vaši i dcery vaše; starci vaši sny mívati budou, mládenci vaši vidění vídati budou.

29 Nýbrž i na služebníky a na služebnice v těch dnech vyleji Ducha svého,

30 A ukáži zázraky na nebi i na zemi, krev a oheň a sloupy dymové.

31 Slunce obrátí se v tmu a měsíc v krev, prvé než přijde den Hospodinův veliký a hrozný,

32 A však stane se, že kdož by koli vzýval jméno Hospodinovo, vysvobozen bude; nebo na hoře Sion a v Jeruzalémě bude vysvobození, jakož pověděl Hospodin, totiž v ostatcích, kterýchž povolá Hospodin.

   

Komentar

 

Wilderness

  

'Wilderness' signifies something with little life in it, as described in the internal sense in Luke 1:80 'Wilderness' signifies somewhere there is no good because there is no truth. 'Wilderness,' as in Jeremiah 23:10, signifies the Word when it is adulterated.

(Reference: Arcana Coelestia 1927)


Iz Swedenborgovih djela

 

Arcana Coelestia #9334

Proučite ovaj odlomak

  
/ 10837  
  

9334. 'Lest perhaps the land becomes desolate' means a deficiency in that case, and little spiritual life, that is to say, if the removal were hurried. This is clear from the meaning of 'the land' as the Church in general and also in particular, the Church in particular being a person who becomes an embodiment of the Church, since the Church exists within a person and comprises one who has been regenerated (for the meaning of 'the land' as the Church in general, see 9325, and for its meaning as the Church in particular, or a person who has been regenerated, 82, 620, 636, 913, 1411, 1733, 2117, 2118 (end), 2571, 3368, 3379; this person is also called 'the land' in Malachi,

All the nations will declare you blessed, and you will be a land of delight. Malachi 3:12.) and from the meaning of 'desolate' as a deficiency, and little spiritual life. For 'desolate', when used in reference to the Church within a person, means a deficiency of truth and good, thus also a deficiency of spiritual life since that life is provided by these. The implications of this, that there is a deficiency and little spiritual life if falsities and evils are removed hurriedly, are that when a person undergoes regeneration, which is accomplished by the implantation of spiritual truth and good, and at the same time by the removal of falsity and evil, the regeneration is not hurried but takes place slowly.

[2] The reason for this is that all the things the person has thought, intended, or done since early childhood have entered into the composition of his life. They have also formed themselves into a network which is such that one cannot be moved without all of them together being moved. For a wicked person is an image of hell, and a good person is an image of heaven; and also the evils and falsities with a wicked person are interconnected in the same way as the communities of hell are with one another, of which that person is a part, while the forms of good and the truths with a good person are interconnected in the same way as heavenly communities are with one another, of which this person is a part. From this it is evident that the evils and falsities with a wicked person cannot be removed suddenly from where they are. They can be removed only in the measure that forms of good and truths in their proper order have been implanted more deeply within the person; for heaven with a person removes hell. If the removal were done suddenly the person would pass out, for the whole network of things, every single one, would be thrown into confusion and deprive him of his life.

[3] The fact that regeneration or the implantation of the life of heaven with a person begins when he is a young child and continues right on to the final phase of his life in the world, and the fact that after life in the world his perfection continues for evermore, see 2679, 3203, 3584, 3665, 3690, 3701, 4377, 4551, 4552, 5126, 6751, 8772, 9103, 9296, 9297, and in particular 5122, 5398, 5912, 9258. Also, and this is an arcanum, a person's regeneration in the world is merely the foundation for the unending perfection of his life. The person who has led a good life undergoes perfection in the next life; see what has been shown regarding young children, in 2289-2309, and regarding the state and condition of gentiles there, in 2589-2604.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.