8. Druhý stupeň znovuzrození nastává, když člověk začíná rozlišovat mezi tím, co pochází od něho (jeho vlastní myšlenky a přání) a tím, co pochází od Pána. To, co člověk dostal od Pána, je v Bibli označováno slovy zbytky, pozůstatky či prostě něco, co zůstane, co zbylo. Těmito termíny (latinsky: reliquiae) jsou myšleny základy duchovního života. Jsou to pravdy (tj. vědomosti související s vírou čili náboženské vědomosti) a dobra (tj. všechny pozitivní a příjemné prožitky související např. s láskou k rodičům a dalším blízkým lidem, se soucitem s trpícími atd.), jež člověk získává většinou v dětství. Ukládají se v člověkově nitru a nijak se neprojevují, dokud člověk nevstoupí do procesu znovuzrození (viz č. 561).

V současné době k druhému stupni duchovního vývoje dojde většina lidí jenom prostřednictvím pokušení, neštěstí nebo zármutku, díky kterým jsou tělesné a světské záležitosti přivedeny do stavu klidu, téměř jako by odumřely. Tímto způsobem se odděluje to, co patří k vnějšímu člověku od toho, co patří k člověku vnitřnímu. Ve vnitřním člověku tedy Pán ukládá základy duchovního života, které zde čekají na tuto chvíli a pro tento účel - nástup druhého stupně znovuzrození.

280. 3. kapitola Genesis, verše 20-24.

20. Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých.

21. Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.

22. I řekl Hospodin Bůh:

„Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“

23. Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat.

24. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.

Stručný obsah vnitřního smyslu 3. kapitoly Genesis, veršů 20-24

Pojednává se zde souhrnně o Nejstarší církvi a o těch, kteří odpadli - tzn. o jejich potomstvu až po potopu, kdy tato církev zahynula.

562. Lidé žijící před potopou ke konci už neměli skoro žádné základy duchovního života. Kvůli svému charakteru totiž byli prostoupeni hroznými zvrácenými představami, které se týkaly všeho, co se jim přihodilo nebo co jim přišlo na mysl, a to do té míry, že z nich nebyli schopni ani trochu ustoupit. Tito lidé, posedlí nezměrnou láskou k sobě samým, se považovali téměř za bohy a své myšlenky za božské. Takové představy neměli žádní lidé ani před potopou, ani po ní, protože vliv těchto představ je smrtelný a vede ke smrti udušením. Z toho důvodu nemohou být na onom světě lidé z doby před potopou ve společnosti žádných dalších duchů. Přítomnost těchto lidí totiž odnímá všem ostatním schopnost uvažovat, a to tím způsobem, že jim vnucuje své vlastní neochvějné představy. O dalších záležitostech, které se tohoto tématu týkají, bude z Boží milosti pojednáno později (viz č. 1265-1272).