Svoboda projevu. Svoboda myšlení. Svoboda náboženství. Jsou důležité. Jsou ve zprávách. Jak souvisí s křesťanstvím? Pojďme to začít přemýšlet.

Co o nich říká Bible?

Vezměte si jako příklad Jana Křtitele. Byl základním svobodným řečníkem, „hlasem jednoho volajícího na poušti“, který připravoval cestu Bohu. Mluvil svobodně a prohlásil nové živé náboženství. Pak však vešel Herodes, zajal ho, uvěznil a zabil. John (mám něco, o čem musím svobodně mluvit) je dobrý člověk; Herodes (nemám rád tvůj projev) je ten zlý.

v Daniel 6:7-23, je tu slavný příběh Daniela a Lví doupěte. Daniel byl uvržen do lvů, protože mluvil svobodně - modlil se k Jehovovi, ne ke králi Dariusovi - proti vládnímu nařízení. Daniel je hodný chlap. Darius, dokud nečiní pokání, je špatný člověk.

Snad nejsilnějším biblickým příkladem je Ježíšova služba, která vyžadovala svobodu projevu - svobodu formovat, učit a vytvářet nové náboženství. Jeho svoboda projevu způsobila převrat v myšlenkách jeho posluchačů. A co udělali mocní náboženští vůdci té doby? Obvinili ho z rouhání. Snažili se ho chytit. Aby ho odvolal. Být potichu. Věděl, že to nemůže udělat; Jeho úkolem bylo přinést do žíznivého světa nové pravdy.

Během Ježíšova vstupu do Jeruzaléma na Květnou neděli se koná skvělá scéna „svobody projevu“ Lukáš 19:37-40:

„A když už byl blízko sestupu Olivové hory, celé množství radujících se učedníků začalo chválit Boha velkým hlasem za všechna díla moci, která viděli, a řekl:„ Požehnaný král, který přichází ve jménu Páně! Mír v nebi a sláva na výsostech! ' Někteří farizeové z davu mu řekli: „Učiteli, kárej své učedníky.“ A on jim odpověděl a řekl jim: ‚Říkám vám: Pokud by tito měli mlčet, kameny by křičely. '

Toto jsou docela jasné příklady. Bible si cení svobody projevu.

Svoboda projevu a svobodné myšlení spolu úzce souvisejí. Hluboká komunikace je velkou součástí toho, co z nás dělá člověka. Lidé si prostřednictvím sdílených příběhů vytvořili schopnost spolupráce ve velkém měřítku. Pokud nemůžeme mluvit svobodně, ztrácíme schopnost komunikovat skutečné myšlenky, ztrácíme schopnost sdílet nové myšlenky a náš potenciál klesá.

Tady jsou tři výňatky z prací Swedenborga, které se k tomu vztahují:

„... když je omezen svoboda projevu a svoboda tisku, trpí také svoboda myšlení, tj. zkoumání věcí úplným a úplným způsobem ... Naše vyšší porozumění se tedy přizpůsobuje tak, aby vyhovovalo je zde spousta svobody říkat a dělat to, o čem uvažujeme. “ (Pravé křesťanské náboženství 814).

„Ani ve stavu intelektuální slepoty není nikdo reformován. I tito jednotlivci si nejsou vědomi pravd a nevědí o životě, protože v těchto věcech nás musí poučit naše rozlišování a naše vůle, která je musí jednat ven. Když naše vůle dělá to, co nám říká naše rozlišování, máme život v souladu s pravdami; ale když je naše rozlišování slepé, je naše vůle také zablokována. “ (Božská Prozřetelnost 144)

„Nikdo není reformován ve státech, kde chybí svoboda a racionalita.“ (Božská Prozřetelnost 38)

Mluvil jsem o tom s přítelem a on mi připomněl, že existují šedé oblasti, kde existuje určitá svoboda a rozlišovací schopnost, ale jsou omezené. Myslím, že má pravdu; většinou žijeme v těchto šedých oblastech. Pravděpodobně existují vzácné případy, kdy svoboda a racionalita jsou na nule - možná když je někdo v kómatu. A pochybuji, že někdo má 100% svobodu nebo rozlišovací schopnost. V některých ohledech to dělá svobodu projevu a svobodné myšlení ještě důležitější. Život není křišťálově čistý nebo svobodný a věci, které nám mohou pomoci, když hledáme porozumění a svobodu, jsou opravdu vzácné.

Příkladem je Helen Keller. V den, kdy Anne Sullivan dorazila do jejího domu, nazvala „narozeniny mé duše“. Ve své autobiografii, Příběh mého života (1903), Keller popsala okamžik, kdy si uvědomila, že pohyb prstů Anny, který jí do ruky hláskoval w-a-t-e-r, symbolizoval vodu, kterou jí leje na ruku:

„Stál jsem na místě a celá moje pozornost se upínala na pohyby jejích prstů. Najednou jsem pocítil mlhavé vědomí něčeho zapomenutého - vzrušení z opakující se myšlenky; a nějak se mi zjevilo tajemství jazyka ... Živé slovo probudil mou duši, dal jí světlo, naději, osvobodil ji! “

Helen Keller také řekla: „Člověk nikdy nemůže souhlasit s plazením, když cítí popud k vznášení.“

Svoboda projevu a svobodné myšlení se navzájem potřebují. A ... co náboženství?

Náboženství je základní sada myšlenek. Pokud nemůžete svobodně mluvit, vaše myšlení je otřeseno. Pokud nemůžete svobodně přemýšlet, jak můžete doufat, že se dostanete k základním myšlenkám o tom, proč existujeme a co budeme dělat - jak budeme žít? Náboženství je jádrem toho. I když náboženství úplně odmítnete, stále žijete v jakémsi systému víry, i když je materialistický nebo nihilistický.

Pokud vám bylo řečeno, čemu musíte věřit, obvykle to nefunguje moc dobře. Existuje přirozená tendence bouřit se. Tuto svobodu potřebujeme, abychom si to mohli vyřešit sami.

Albert Einstein řekl něco, co k tomu mluví:

"Ve skutečnosti není zázrakem, že moderní metody výuky ještě úplně neškrtily svatou zvědavost vyšetřování;" protože tato jemná malá rostlina kromě stimulace potřebuje hlavně svobodu. Bez toho by to bez problémů selhalo a zničilo. “

Paul Schilpp, „Albert Einstein: Filozof-vědec (1949)„ Autobiografické poznámky ““

A ... tady je další výňatek z práce Swedenborga, Nebe a peklo :

Jedním slovem, cokoli, co do nás nevstoupí ve svobodě, nezůstane s námi, protože to nepatří k naší lásce nebo záměrům; a cokoli, co nepatří k naší lásce nebo záměrům, nepatří k našemu duchu. Skutečnou realitou našeho ducha je láska nebo vůle - používáme frázi „láska nebo vůle“, protože cokoli milujeme, máme v úmyslu. Proto nemůžeme být reformováni, leda ve stavu svobody. (Nebe a Peklo 598)

M. Scott Peck posiluje tuto myšlenku:

Neexistuje nic jako dobré náboženství „hand-me-down“. Aby bylo naše náboženství životně důležité, aby bylo to nejlepší, čeho jsme schopni, musí být zcela osobní, kované zcela ohněm našeho dotazování a pochybování v kelímku naší vlastní zkušenosti s realitou.

M. Scott Peck - Cesta méně cestovaná

Nakonec se vraťme zpět a podívejme se, co o tom říká Bible, v těchto dvou pasážích:

Saul z Tarsu pronásledoval křesťany - snažil se zničit jejich svobodu vyznání. Měl zázračnou zkušenost s obrácením, která ho vedla k přejmenování na Pavla, velkého křesťanského učitele a evangelistu. (Skutky apoštolů 9)

Shadrach, Meshach a Abednego byli pronásledováni - uvrženi do ohnivé pece - za to, že uctívali svým vlastním způsobem a popírali edice Nebuchadnezzara. Zachránil je anděl, který jim zabránil v upálení. (Daniel 3)

Zabalit to ...

Je zcela jasné, že svoboda projevu, svobodné myšlení a svobodné náboženství jsou součástí stejné struktury. Jsou do značné míry součástí člověka. V Bibli jsou dobře podporováni. Byli zapleteni do lepších vlád naší doby.

Musíme se o ně dobře starat. Jsou nezbytné, abychom se mohli naučit pravdu a odmítat faleš - a „Přestaňte dělat zlo, naučte se dělat dobro.“ (Izajáš 1:16)

80. Pátá pamětihodná událost. Jednou bylo jistému satanovi dovoleno vystoupit z pekla a přiblížit se k mému domu. Šla s ním také jedna žena. Když jsem je spatřil, zavřel jsem okno a hovořil s nimi přes ně.

Zeptal jsem se satana, odkud přišel. Odpověděl, že od svých společníků. Zeptal jsem se, odkud přišla ona žena. Řekl, že také. Patřila k tlupě sirén. Ty si pomocí fantazie dovedou vykouzlit jakýkoli krásný vzhled a zdobný zevnějšek. Jednou si osvojí krásu Venuše, jindy půvabnou tvář múz, nebo se odějí korunou a královským pláštěm jako královny a majestátně si vykračují se stříbrnou hůlkou. Takové ženy jsou v duchovním světě prostitutky a zaměřují se na fantazii. Fantazie pochází z myšlení na úrovni smyslů, které uzavírá představy plynoucí z niternějšího myšlení.

Zeptal jsem se satana, zda je to jeho manželka. Odpověděl: „Jaká manželka? Nic takového neznám ani já, ani mí druhové. Je to má kurtizána. “

Pak v něm vznítila chtíč - něco, co sirény také dobře umějí. Jakmile jej pocítil, políbil ji a zvolal: „Ach, má Adónis!“

Ale k vážnějším věcem. Zeptal jsem se satana, jaké je jeho povolání.

„Jsem učenec. Nevidíš na mé hlavě věnec?“

Ten vykouzlila svým uměním Adónis a zezadu mu ho vložila na hlavu.

„Protože jsi přišel ze společnosti vzdělaných lidí, řekni mi, co si ty a tvoje společnost myslíte o Bohu,“ vyzval jsem jej.

„Bohem je pro nás vesmír, který také nazýváme přírodou. Ti jednodušší z nás nazývají přírodu ‚atmosférou‘, kterou myslí vzduch. Moudřejší za atmosféru považují také éter. Co se týká Boha, nebe, andělů a podobných věcí - mnoho lidí o nich v tomto světě hodně namluví, ale jsou to jen prázdná slova. Jsou to výmysly vzniklé kvůli neobvyklým úkazům na obloze, které zde šálí zraky mnohých.

Není vše viditelné na zemi stvořené ze slunce? Okřídlený i lezoucí hmyz se rodí vždy, když se na jaře vrací slunce. Ptáci se díky jeho teplu milují a množí. Země zahřátá jeho teplem nechá vyklíčit semena, až z nich nakonec uzrají plody jako nové potomstvo. Není tak vesmír bohem a příroda bohyní, která jako družka vesmíru tyto potomky počne, zrodí, vychová a živí?“

Dále jsem se ho zeptal, co on a jeho společnost soudí o náboženství.

„Pro nás, kteří jsme vzdělanější než běžný lid, není náboženství ničím než zaříkávadlem davů, které jako aura obklopuje jejich mentální vnímavost a představivost. V této auře poletují zbožné představy jako motýli ve vzduchu. Jejich víra tyto představy spojuje do řetězu; podobá se housence bource morušového, která pak vylétá ze svého zámotku jako král motýlů. Nevzdělaný lid totiž miluje představy nad svými tělesnými smysly a s libostí nad nimi rozmýšlí, protože touží létat. Spřádají si proto křídla, aby se mohli vznést jako orli, chlubit se a pokřikovat na ty na zemi: ‚Podívejte se na mě!‘ My ale věříme tomu, co vidíme, a milujeme to, čeho se dotýkáme. “

S těmito slovy se dotkl své prostitutky a pravil: „Tomu věřím, protože to vidím a dotýkám se toho. Všechny ostatní směšné věci vyhazujeme okny a se smíchem je odháníme. “

Ještě jsem se zeptal, jaký má se svými společníky názor na nebe a peklo. Hlasitě se rozesmál: „Co jiného je nebe než éterická obloha na nejvyšších místech? Co jiného jsou andělé než skvrny toulající se kolem slunce? A co jiného jsou archandělé než komety s dlouhými ohony, nad nimiž pobývají zástupy dalších komet? Co je peklo než bažiny plné žab a krokodýlů, z nichž fantazie lidí učinila ďábly? Každá jiná představa o nebi a pekle je čirým nesmyslem, kterému učí někteří církevní hodnostáři, jen aby si u nevědomého lidu zajistili slávu. “

To všechno, co satan pronesl, odpovídalo přesně tomu, jak o tom smýšlel ve světě; neuvědomil si, že už je po smrti. Úplně totiž zapomněl na vše, co slyšel, když poprvé vstoupil do světa duchů. Když byl tázán na život po smrti, odpověděl, že jde o plod čiré imaginace. Mrtvoly v hrobě snad prý mohou vypouštět jakýsi výpar ve tvaru lidí nebo něčeho, co lidé nazývají přízraky. Vyprávějí o nich báchorky, které pak podněcují jejich fantazii.

Když jsem to uslyšel, nemohl jsem se už déle udržet a rozesmál jsem se: „Satane, ty jsi blázen všech bláznů. A kým si myslíš, že jsi teď? Nemáš snad podobu člověka? Nemluvíš, nevidíš, neslyšíš a nepohybuješ se? Vzpomeň si, že jsi žil v jiném světě, na který jsi zapomněl, a že teď žiješ po smrti. Uvědom si, že jsi teď mluvil přesně tak jako před svou smrtí!“

Bylo mu dáno rozpomenout se. Když si vše vybavil, s pocitem studu zvolal: „Jsem šílený! Viděl jsem nad sebou nebe a slyšel jsem anděly vyprávět neslýchané věci! To ale bylo, když jsem sem poprvé vstoupil. Zapamatuji si to teď a řeknu o tom svým společníkům, od kterých jsem odešel. Snad se i oni zastydí jako já. “

Stále si opakoval, že je má nazvat blázny. Jak ale sestupoval dolů, zapomnění vytlačilo vzpomínku. Dole se jej pak zmocnilo stejné šílenství jako ostatních a šílenstvím nazval to, co slyšel ode mě. Takovým způsobem myslí a mluví po smrti satani. Satany se nazývají ti, kteří se natolik utvrdili v klamných domněnkách, až jim začali věřit; a ďábly se nazývají ti, kteří tím, jak žili, v sobě utvrdili zlo.