Die Bibel

 

Genesis 24

Lernen

   

1 Abraham pak již byl starý a sešlého věku; a Hospodin požehnal mu ve všech věcech.

2 Tedy řekl Abraham služebníku svému staršímu v domě svém, kterýž spravoval všecky věci jeho: Vlož nyní ruku svou pod bedro mé,

3 Abych tě zavázal přísahou skrze Hospodina, Boha nebe a Boha země, abys nebral manželky synu mému ze dcer Kananejských, mezi nimiž já bydlím.

4 Ale půjdeš do země mé a příbuznosti mé; a odtud vezmeš manželku synu mému Izákovi.

5 I řekl jemu služebník ten: Kdyby pak nechtěla žena ta se mnou jíti do země této, mám-li zase uvésti syna tvého do země, z níž jsi vyšel?

6 Kterýžto odpověděl: Hleď, abys zase neuvodil syna mého tam.

7 Hospodin Bůh nebe, kterýž vzal mne z domu otce mého a z vlasti mé, a mluvil mi, a kterýž mi přisáhl, řka: Semeni tvému dám zemi tuto, onť pošle anděla svého před tebou, a vezmeš manželku synu mému odtud.

8 Jestliže by pak žena ta nechtěla jíti s tebou, svoboden budeš od této přísahy mé; toliko syna mého neuvoď tam zase.

9 Tedy vložil služebník ten ruku svou pod bedro Abrahama, pána svého, a přisáhl jemu na tu řeč.

10 A vzal služebník ten deset velbloudů z velbloudů pána svého, aby se bral; (nebo měl všecken statek pána svého v rukou svých.) I vstav, bral se k Aram Naharaim do města Náchor.

11 A zastavil se s velbloudy před městem, u studnice vody k večerou, času toho, když vycházejí vážiti vody.

12 A řekl: Hospodine, Bože pána mého Abrahama, dejž, prosím, ať se potká se mnou dnes to, čehož hledám; a učiň milosrdenství se pánem mým Abrahamem.

13 Aj, já stojím u studnice vody, a dcery mužů města tohoto vycházejí, aby vážily vodu.

14 Děvečka tedy, kteréž bych řekl: Nachyl medle věderce svého, ať se napiji, a ona by řekla: Pí, také i velbloudy tvé napojím, ta aby byla, kterouž jsi způsobil služebníku svému Izákovi; a po tomť poznám, že jsi milosrdenství učinil se pánem mým.

15 I stalo se prvé, než on přestal mluviti, aj, Rebeka, kteráž se narodila Bathuelovi, synu Melchy, manželky Náchora bratra Abrahamova, vycházela, a věderce její bylo na rameni jejím.

16 A byla děvečka na pohledění velmi krásná, panna, a muž nepoznal jí; kterážto sešla k studnici té, a naplnivši věderce své, šla vzhůru.

17 Tedy běžel služebník ten proti ní, a řekl: Dej mi píti, prosím, maličko vody z věderce svého.

18 I řekla: Napí se, pane můj. A rychle složila věderce své na ruku svou a dala mu píti.

19 A davši mu píti, řekla: Také velbloudům tvým navážím, dokudž se nenapijí.

20 Tedy rychle vylila z věderce svého do koryta, a běžela ještě k studnici, aby vážila vodu; a vážila všechněm velbloudům jeho.

21 Muž pak ten s užasnutím divil se jí mlče, rozjímaje, aby zvěděl, zdařil-li Hospodin cestu jeho, čili nic.

22 I stalo se, když přestali píti velbloudové, vyňav muž náušnici zlatou, ztíží půl lotu, a dvě náramnice, dal na ruce její, kteréž vážily deset lotů zlata.

23 A řekl: Čí jsi dcera? Pověz mi, prosím, jest-li v domě otce tvého nám místo, kdež bychom přes noc zůstali?

24 Jemužto odpověděla: Dcera jsem Bathuele, syna Melchy, kteréhož porodila Náchorovi.

25 Řekla ještě k němu: Slámy také a potravy hojně u nás jest, ano i místo, kdež byste přes noc zůstali.

26 Tedy skloniv hlavu, poklonu učinil Hospodinu.

27 A řekl: Požehnaný Hospodin, Bůh pána mého Abrahama, kterýž neodjal milosrdenství svého a pravdy své od pána mého, mne také na cestě vedl Hospodin k domu bratří pána mého.

28 I běžela děvečka, a oznámila v domě matky své tak, jakž se stalo.

29 A měla Rebeka bratra, jménem Lábana; ten běžel k muži tomu ven k studnici.

30 Nebo uzřev náušnici a náramnice na rukou sestry své, a slyšev slova Rebeky sestry své, ana praví: Tak mluvil ke mně člověk ten, přišel k muži, a on stál při velbloudích u studnice.

31 Jemuž řekl: Vejdi, požehnaný Hospodinův. Proč bys stál vně, kdyžť jsem připravil dům a místo velbloudům?

32 Tedy všel muž ten do domu, a odsedlal velbloudy, a dal Lában slámy a potravy velbloudům, i vody k umytí noh jeho a noh mužů těch, kteří s ním byli.

33 A položil předeň chléb, aby jedl. Ale on řekl: Nebudu jísti, dokudž nevypravím řečí svých. I řekl Lában: Mluv.

34 Tedy řekl: Služebník Abrahamův jsem já.

35 A Hospodin požehnal pánu mému velice, tak že veliký učiněn jest; nebo dal mu ovce a voly, stříbro a zlato, služebníky a děvky, velbloudy a osly.

36 A porodila Sára, manželka pána mého, pánu mému v starosti své syna, jemuž dal, cožkoli má.

37 I zavázal mne přísahou pán můj, řka: Nevezmeš manželky synu mému ze dcer Kananejských, v jejichž zemi já bydlím.

38 Ale k domu otce mého půjdeš, a k rodině mé, a odtud vezmeš manželku synu mému.

39 A když jsem řekl pánu svému: Snad nepůjde žena ta se mnou?

40 Odpověděl mi: Hospodin, před jehož oblíčejem ustavičně jsem chodil, pošle anděla svého s tebou, a šťastnou způsobí cestu tvou, a vezmeš manželku synu mému z rodiny mé, a z domu otce mého.

41 A budeš svoboden od přísahy mé, když bys přišel k rodině mé; a jestliže by nedali tobě, budeš prost od přísahy mé.

42 Protož dnes přišed k studnici, řekl jsem: Hospodine, Bože pána mého Abrahama, jestliže ty nyní šťastně spravuješ cestu mou, po níž já jdu,

43 Aj, já stojím u studnice vody; protož,nechžť panna, kteráž vyjde vážiti vody, když bych jí řekl: Dej mi píti nyní maličko vody z věderce svého,

44 A ona by mi odpověděla: I ty pí, i velbloudům tvým také navážím, ta ať jest manželka, kterouž způsobil Hospodin synu pána mého.

45 Prvé pak než jsem já přestal mluviti v srdci svém, aj, Rebeka vycházela mající věderce své na rameni svém, a sšedši k studnici, vážila. I řekl jsem jí: Prosím, dej mi píti.

46 Ona pak rychle složila věderce své s sebe, a řekla: Pí, také i velbloudy tvé napojím. Tedy pil jsem, a napojila také velbloudy.

47 I ptal jsem se jí, a řekl jsem: Čí jsi dcera? Ona odpověděla: Dcera Bathuele, syna Náchorova, jehož mu porodila Melcha. Tedy dal jsem náušnici na tvář její, a náramnice na ruce její.

48 A skloniv hlavu, poklonu jsem učinil Hospodinu, a dobrořečil jsem Hospodina, Boha pána mého Abrahama, kterýž vedl mne po cestě přímé, abych dceru bratra pána svého vzal synu jeho.

49 Protož nyní, činíte-li milosrdenství, a pravdu se pánem mým, oznamte mi; pakli nic, také mi oznamte, a obrátím se na pravo neb na levo.

50 Tedy odpověděli Lában a Bathuel, řkouce: Od Hospodina vyšla jest věc tato; nemůžemeť odepříti v ničemž.

51 Aj, Rebeka před tebou, vezmiž ji a jeď; a nechť jest manželkou synu pána tvého, jakož mluvil Hospodin.

52 I stalo se, že jakž uslyšel služebník Abrahamův slova jejich, poklonil se Hospodinu až k zemi.

53 A vyňav služebník ten nádoby stříbrné a nádoby zlaté a oděv, dal Rebece; drahé také dary dal bratru jejímu a matce její.

54 Tedy jedli a pili, on i muži, kteříž byli s ním, a zůstali tu přes noc. Ráno pak když vstali, řekl: Propusťte mne ku pánu mému.

55 I odpověděl bratr její a matka: Nechať pozůstane děvečka s námi za některý den, aspoň za deset; potom půjdeš.

56 On pak řekl jim: Nezdržujte mne, poněvadž Hospodin šťastnou způsobil cestu mou; propusťtež mne, ať jdu ku pánu svému.

57 I řekli: Zavolejme děvečky a zeptejme se, co dí k tomu.

58 Tedy zavolali Rebeky, a řekli jí: Chceš-li jíti s mužem tímto? I řekla: Půjdu.

59 A propouštějíce Rebeku sestru svou a chovačku její, služebníka také Abrahamova s muži jeho,

60 Požehnali Rebeky a mluvili jí: Sestro naše, ty buď v tisíce tisíců, a símě tvé dědičně obdrž brány nepřátel svých.

61 Tedy vstala Rebeka a děvečky její, a vsedše na velbloudy, jely za mužem tím. A tak vzal služebník ten Rebeku, a odjel.

62 Izák pak šel, navracuje se od studnice Živého vidoucího mne; nebo bydlil v zemi polední.

63 A vyšel Izák k přemyšlování na pole, když se chýlilo k večerou; a pozdvih očí svých, uzřel, an velbloudové jdou.

64 Pozdvihla také Rebeka očí svých, a uzřevši Izáka, ssedla s velblouda.

65 (Nebo řekla byla služebníku: Kdo jest ten muž, kterýž jde po poli proti nám? Odpověděl služebník: To jest pán můj.) I vzala rouchu, a přistřela se.

66 Tedy vypravoval služebník Izákovi vše, což působil.

67 I uvedl ji Izák do stanu Sáry matky své, a vzal Rebeku, a měl ji za manželku, a miloval ji. I potěšil se Izák po smrti matky své.

   

Aus Swedenborgs Werken

 

Arcana Coelestia #10483

studieren Sie diesen Abschnitt

  
/ 10837  
  

10483. And Moses stood in the gate of the camp. That this signifies where the opening to hell is, is evident from the representation of Moses, as being the internal (of which above, n. 10468); from the signification of “in the gate,” as being where there is an opening (of which below); and from the signification of “the camp,” as being hell (n. 10458). The reason why Moses stood in the gate of the camp, and did not enter into the camp itself, was in order that it might be represented that what is internal cannot enter into hell; for by Moses was represented what is internal, and by the camp was represented hell. For all who are in hell are in things external separate from what is internal, because they are in the loves of self and of the world, and therefore what is internal cannot enter there, because it is not received, but is at once rejected by some who are there; with some it is suffocated and extinguished; and with others it is perverted. Whether you say “what is internal,” or “heaven,” it is the same, because heaven is in what is internal; it is in the internal of the Word, and in the internal of the church and of worship; consequently it is in the internal of the man who is in celestial and spiritual love; that is, in love to the Lord and in charity toward the neighbor.

[2] It shall be briefly told what is this opening of hell which is signified by “the gate of this camp.” Every hell is closed round about; but is opened above according to necessity and need. This opening is into the world of spirits, which world is midway between heaven and hell, for there the hells terminate upward, and the heavens downward (n. 5852). It is said that they are opened according to necessity and need, because every man has with him spirits from hell and angels from heaven. The spirits from hell are in his bodily and worldly loves, and the angels from heaven are in his heavenly and spiritual loves, for without the presence of spirits no man can possibly live. If spirits were removed from him, he would fall down as dead as a stone. Consequently in order that man may have life according to his loves, the hells are of necessity opened, and according to need, and from them such spirits come forth to him as are in similar loves.

[3] This opening is what is meant by “the gate of hell,” and such openings it has sometimes been granted me to see. The gates are guarded by the Lord by means of angels, to prevent more spirits coming forth than is needful. From this it is evident what is signified in the Word by “the gates of hell,” and by “the gates of enemies,” as in Matthew:

Jesus said unto Peter, Upon this rock I will build My church; and the gates of hell shall not prevail against it (Matthew 16:18);

“the gates of hell not prevailing” denotes that the hells will not dare to go forth and destroy the truths of faith; “the rock upon which the church is built” denotes faith from the Lord in the Lord, which faith is the faith of charity, because charity is in this faith and thus is one with it. (That a “rock” denotes this faith may be seen in the preface to the twenty-second chapter of Genesis, and also in n. 8581 (2760), 10438; and that real faith is charity, in n. 654, 1162, 1176, 1608, 2228, 2343, 2349, 2419, 2839, 3324, 4368, 6348, 7039, 7623-7627, 7752-7762, 8530, 9154, 9224, 9783)

[4] The like is also signified by the words:

Thy seed shall inherit the gate of thine enemies (Genesis 22:17; 24:60);

“to inherit the gate of enemies” denotes to destroy the evils and falsities which are from hell; and this was also represented by the driving out and destruction of the nations in the land of Canaan; for the nations there represented evils and falsities which are from hell (see n. 1573, 1574, 1868, 4818, 6306, 8054, 8317, 9320, 9327). Also in David:

They that dwell in the gate plot against me; they that drink strong drink sing and dance (Psalms 69:12).

Happy is the man that hath filled his quiver; they shall not be ashamed, for they shall speak with the enemies in the gate (Psalms 127:5).

[5] But in a good sense “gates” denote an opening into heaven, as in David:

Lift up your head, O ye gates; and be ye lifted up, ye everlasting doors; and the King of glory shall come in (Psalms 24:7-10).

Moreover by “gates” in the Word is signified entrance into heaven and into the church by means of truth and good; and also the influx of truth and good with man.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Foundation for the permission to use this translation.