Komentář

 

Co říká Bible o ... Kdo je zachráněn?      

Napsal(a) Rev. John Odhner (machine translated into čeština)

Christ the Redeemer statue in Rio de Janeiro, aerial view

Lidé mají společnou tendenci činit negativní úsudky o jiných lidech. Na středních školách se tato tendence projevuje v klikách. Několik populárních dětí se dostane do skupiny a postupně si začnou myslet, že jsou lepší než ostatní, protože se jim více líbí. Děti, které nejsou „v“, se mohou stát předměty lítosti, pohrdání nebo dokonce krutých vtipů. Tak či onak klika předává důvtipný úsudek ostatním jako nižší třídě lidských bytostí.

Stejná tendence dívat se dolů na ostatní se projevuje v různých náboženstvích. Některé náboženské skupiny jsou tak soustředěny na sebe, že věří, že nikdo z jiné víry nemůže jít do nebe. Když to vezmeme do extrému, je tento druh přístupu krutější než snobské dospívající kliky.

Učení Bible je v rozporu s tím. Nejprve nám Boží slovo říká, že bychom neměli označovat lidi jako „spasené“ nebo „hříšníky“. Ježíš řekl:

„Nesuďte, abyste nebyli odsouzeni. Proč se díváte na skvrnu v oku svého bratra, ale nepovažujete prkno za své oko?“ (Matouš 7:1, 3)

Učeník James to řekl takto: „Existuje jeden zákonodárce, který je schopen zachránit a zničit. Kdo jste, abyste soudili jiného?“ (List Jakubův 4:1)

Když byl Pán na zemi, mezi vedoucími církve převládal soudný postoj. Mnozí si mysleli, že když přišel Mesiáš, zachránil Židy a ne ostatní. Když Ježíš přišel, odsoudili ho za to, že se spojil s nežidy a Židy.

Ježíš tento přístup odradil. Jednou mluvil s některými lidmi, kteří „důvěřovali sobě“, že byli spaseni a jiní ne. Požádal je, aby zvážili dvě modlitby: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé,“ a „Bože, buď milostivý, hříšník!“ Ježíš chválil muže, který si myslel, že je hříšník. (Lukáš 18:9-14)

Je lepší myslet na sebe jako na hříšníka, než na to, že jste spaseni.

Možná si vzpomenete na podobenství o dobrém Samaritánovi, který se zastavil, aby pomohl zraněnému u silnice. Přestože byl tento Samaritán „špatnou“ vírou (z židovského hlediska), Ježíš řekl, že Samaritán by měl být milován jako soused, protože byl dobrý člověk. Ve skutečnosti řekl, že člověk, který chce věčný život, by měl být jako tento Samaritán (Lukáš 10:29-37), i když Samaritán nebyl ani křesťan, ani židovský. Ježíš viděl - a vidí - to, co je v srdci člověka, nejen to, do jaké církve patří.

Bible jasně uvádí, že to, jak člověk žije, ne jen to, v co věří, určuje, zda jde do nebe nebo ne. Ježíš řekl: „Ne každý, kdo mi říká:‚ Pane, Pane ', nevstoupí do nebeského království, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebi. “ (Matouš 7:21)

Znovu: „Odmění každého podle svých skutků.“ (Matouš 16:27)

„Ti, kteří udělali dobro,“ říká, „půjdou„ ke vzkříšení života a ti, kteří udělali zlo, ke vzkříšení odsouzení “. (Jan 5:29)

Protože život člověka, nejen jeho víra, určuje jeho věčné množství, Ježíš předpověděl, že mnoho křesťanů nebude spaseno, protože žili zlým životem.

„Mnozí mi v ten den řeknou:‚ Pane, Pane, ne prorokovali jsme ve tvém jménu, vyháněli ve tvém jménu démony a ve tvém jménu jsme udělali mnoho zázraků? ' A pak jim prohlásím: ‚Nikdy jsem tě neznal: odejdi ode mě ty, kdo praktikuje bezpráví! '“ (Matouš 27:22-23, Lukáš 13:25-27)

Jedním z důvodů, proč lze nekřesťana zachránit, je to, že může milovat svého souseda. Každý, kdo skutečně miluje svého souseda, miluje také Krista, i když si to nemusí uvědomit. Ježíš řekl: „Protože jsi sloužil jednomu z těchto mých bratří, udělal jsi mi to.“ (Matouš 25:40)

Víra v Ježíše, bez lásky k sousedovi nemá smysl.

"I když mám veškerou víru, abych mohl odstranit hory, ale nemilovat, nejsem nic." (1. list Korintským 13:2)

Skutečná láska je naproti tomu znamením, že člověk zná Pána ve svém srdci, bez ohledu na náboženství, které vyznává navenek.

"Láska věří všem věcem." (1. list Korintským 13:7)

"Ten, kdo činí dobro, je od Boha, ale ten, kdo činí zlo, Boha neviděl." (3. list Janův 1:11)

„Milujme se navzájem, protože láska je z Boha a každý, kdo miluje, se narodil z Boha a zná Boha. Bůh je láska a každý, kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm.“ (1. list Janův 4:7-11)

Souhrn:

Některé křesťanské církve to učí: Pouze křesťané jsou spaseni.

Co Bible skutečně říká (a co učí Nová křesťanská církev): Dobří lidé ze všech náboženství jsou spaseni.

Některé odkazy z učení Nové křesťanské církve: Nebe a Peklo 318-328, Božská Prozřetelnost 326

Používá se svolením Johna Odhnera, autora tohoto velmi užitečného webu: http://whatthebiblesays.info/Introduction.html

Abyste mohli dál prohlížet obsah při sledování videa, pusťte si video v novém okně

Ze Swedenborgových děl

 

Božská Prozřetelnost # 326

Božská Prozřetelnost (Máchová překlad)      

Prostudujte si tuto pasáž

  
/ 340  
  

326. Tyto body však musíme prozkoumat a vysvětlit jednotlivě.

a) Uznání Boha vytváří spojení Boha s člověkem a člověka s Bohem; popírání Boha způsobuje rozdělení. Někdo si může myslet, že spasení mohou dojít lidé, kteří neuznávají Boha, stejně jako ti, kdo Jej uznávají, pokud jen vedou morální život. Říkají: „K čemu je něco uznávat? Není to jen myšlenka? Nemohl bych Jej uznat snadno, kdybych jen s určitostí věděl, že existuje? Slyšel jsem o Něm, ale neviděl jsem Ho: ukaž mi Ho, a já uvěřím.“ Takto hovoří mnozí z těch, kdo popírají Boha, když jim je dovoleno svobodně debatovat s někým, kdo Boha uznává.

Skutečnost, že uznání Boha spojuje a popírání Boha rozděluje, však osvětlím pomocí něčeho, co jsem se dozvěděl v duchovním světě. Když tam někdo na někoho myslí a přeje si s ním hovořit, druhý se okamžitě ocitne v jeho přítomnosti. To se tam děje běžně a funguje to vždy. Příčinou je, že v duchovním světě neexistují vzdálenosti tak jako ve světě přírodním, ale pouze zdání vzdáleností.

Dalším tamním fenoménem je, že tak jako myšlení z určitého povědomí o druhém způsobuje přítomnost, tak láska z určité pohnutky pro druhého způsobuje spojení. Díky tomu se tam lidé společně procházejí a přátelsky spolu hovoří, bydlí v jednom domě nebo v jednom společenství, často se setkávají a vykonávají společné činnosti.

Dochází i k opaku. Když někdo druhého nemiluje, a ještě více, když někdo někoho nenávidí, nevidí jej ani se s ním nesetká. Je od něj vzdálen podle stupně své nelásky či nenávisti. Pokud se však takový člověk přesto octne v jeho přítomnosti a tato přítomnost pak vyvolá jeho nenávist, zmizí mu z dohledu.

Z těchto několika příkladů je zřejmé, co v duchovním světě vyvolává přítomnost a spojení - tedy že přítomnost je vyvolána vzpomínkou na druhého spolu s touhou jej vidět a že spojení je vyvoláno pohnutkou z lásky.

Obdobné je to se vším v lidské mysli. Je v ní nespočet elementů, každý jednotlivě sdružený a spojený podle pohnutek neboli podle toho, jak jeden element miluje druhý.

Toto spojení je spojením duchovním a působí stejně ve věcech obecných i jednotlivých. Jeho zdrojem je spojení Pána s duchovním a přírodním světem, obecně i v jednotlivostech.

Vidíme tedy, že nakolik někdo uznává Pána, a to jej vede k přemýšlení o Něm, natolik je Pán u něj přítomen; a nakolik Jej uznává z pohnutky lásky, natolik je s ním Pán spojen. A naopak, že nakolik někdo neuznává Pána, natolik je Pán nepřítomen; a nakolik Jej popírá, natolik je oddělen.

Toto spojení způsobuje, že Pán obrací tvář člověka k Sobě, a tehdy jej vede - oddělení způsobuje, že jeho tvář obrací k sobě peklo a vede jej. Proto se všichni nebeští andělé obracejí tvářemi k Pánu jako ke slunci a všichni pekelní duchovné se tvářemi od Pána odvracejí. Z toho vysvítá, k čemu vede uznání Boha a k čemu vede popírání Boha.

Lidé, kteří popírají Boha ve světě, popírají Jej i po smrti. Jsou vnitřně organizováni tak, jak je popsáno výše (odst. 319) - a struktura ustavená ve světě přetrvává do věčnosti.

b) Každý uznává Boha a je s Ním spojen podle dobra svého života. Poznat Boha mohou všichni, kdo vědí alespoň něco z náboženství. Mohou o Bohu hovořit ze svých vědomostí neboli z paměti a někteří také o Něm intelektuálně přemýšlejí. Pokud však dobře nežijí, nezpůsobuje to nic jiného než přítomnost. Mohou se totiž od Něj odvrátit a obrátit se k peklu, což se také děje, pokud žijí zle.

Uznávat Boha ze srdce však mohou pouze ti, kdo žijí dobře. Tyto lidi Pán odvrací od pekla a obrací je k Sobě podle dobra jejich života, a to proto, že pouze oni Boha opravdu milují. Milují totiž Božské hodnoty, jež pocházejí od Něj, tím, že je uskutečňují. Božské hodnoty od Boha jsou předpisy Jeho zákona. Ty jsou Bůh, neboť On je Svým vyzařujícím Božstvím. Toto činit tedy znamená milovat Boha; proto Pán řekl: „Kdo zachovává Má přikázání, ten Mě miluje. Kdo Má přikázání nezachovává, ten Mě nemiluje.“ (Jan 14:21-24)

Z této příčiny existují dvě desky desatera, jedna pro Boha a druhá pro člověka. Bůh neustále působí tak, abychom přijímali předpisy Jeho desky. Pokud však nečiníme, co se píše na naší desce, nepřijímáme a neuznáváme ze srdce ani to, co je na desce Boha - a bez tohoto přijímání nedochází ke spojení. Proto jsou tyto dvě desky spojeny v jeden celek a nazývají se deskami zákona; zákon značí spojení.

Důvod, proč každý uznává Boha a je s Ním spojen podle dobra svého života, je ten, že životní dobro je podobné dobru, jež je v Pánu, a proto je od Pána. Když jsme tedy v životním dobru, dochází ke spojení. Opačné to je u zlého života - ten Pána odmítá.

c) Mít životní dobro neboli dobře žít znamená vyhýbat se zlům, protože jsou proti náboženství, a tím proti Bohu. Že právě tím je životní dobro neboli dobrý život, jsem plně prokázal v knize O životě od začátku do konce. Dodám k tomu jen to, že i kdybys činil spoustu dobrých skutků, například stavěl chrámy, zdobil je a plnil dary, přispíval penězi na nemocnice a útulky, dával denně almužny, pomáhal vdovám a sirotkům, horlivě se účastnil posvátné bohoslužby, ba dokonce kdybys na to vše jakoby ze srdce myslel, hovořil a kázal o tom, a přesto se nevyhýbal zlům jako hříchům proti Bohu, všechna tato dobra nebudou skutečnými dobry. Budou buď pokrytecká, nebo záslužná, neboť budou v sobě mít zlo. Život každého člověka je absolutně ve všem, co činí - a dobra se nestanou dobry jinak než tím, že z nich bude odstraněno zlo.

Z toho vysvítá, že dobře žít znamená vyhýbat se zlům, protože jsou proti náboženství, a tím proti Bohu.

d) To jsou univerzální principy všech náboženství, kterými může být každý spasen. Uznávat Boha a nečinit zlo, protože je proti Bohu, to jsou dva principy, které činí náboženství náboženstvím. Pokud jeden z těchto principů chybí, o náboženství nemůžeme vůbec hovořit, neboť uznávat Boha a činit zlo si protiřečí - stejně jako činit dobro a neuznávat Boha. Jedno nemůže být bez druhého.

Pán zajistil, že téměř všude existuje nějaké náboženství a že každé obsahuje tyto dva principy. Pán také zajistil, že každý, kdo uznává Boha a nečiní zlo, protože je proti Bohu, má své místo v nebi. Nebe jako celek se totiž vztahuje k jednomu Člověku, jehož životem neboli duší je Pán. V tomto nebeském Člověku se nalézá vše, co se nachází v přírodním člověku, s tím rozdílem, jaký panuje mezi duchovním a přírodním.

Je známo, že v člověku nejsou pouze organizované formy tvořené cévami a nervovými vlákny zvané orgány, ale že lidské tělo tvoří rovněž kůže, membrány, šlachy, chrupavky, kosti, nehty a zuby. Ty mají nižší stupeň života než tyto vlastní organizované formy a slouží jim jako vazivo, vnější pokrývka či opora. Má-li tedy toto vše být v nebeském Člověku, jenž je nebem, nemohou jej tvořit lidé jediného náboženství, ale lidé mnoha náboženství. Proto všichni, kdo tyto dva univerzální principy činí součástí svého života, mají v tomto nebeském Člověku, tedy v nebi, své místo a těší se své míře štěstí. Více o tom viz výše (odst. 254).

Tyto dva principy jsou tím nejdůležitějším v každém náboženství, což je zřejmé i z faktu, že právě jim učí desatero. Desatero bylo počátkem Slova, jež bylo proneseno živým hlasem Jehovy z hory Sínaj a bylo napsáno na dvě kamenné desky Božím prstem. Potom bylo umístěno do stánku nazvaného Jehovah a stalo se základem jeho velesvatyně i svatostánku v jeruzalémském chrámu. Vše ostatní bylo svaté jen pro svou přítomnost ve stánku. Mnoho dalšího o desateru ve schráně uvádí Slovo; viz verše sebrané v knize O životě v odst. 53-61. K tomu dodám následující:

Ze Slova víme, že schrána, v níž byly umístěny dvě desky s vepsaným desaterem, byla ukořistěna Pelištejci a umístěna do chrámu Dágona v Ašdódu. Dágon před ní klesl na zem, a pak byla nalezena jeho hlava a ruce oddělené od těla, jak leží na prahu chrámu. Lidé Ašdódu a Ekrónu byli kvůli schráně po tisících stiženi hemoroidy a jejich země byla pustošena myšmi. Tehdy Pelištejci na radu vůdců svého lidu vytvořili pět zlatých hemoroidů a pět zlatých myší a novou káru. Na ní uložili schránu a vedle ní zlaté hemoroidy a myši, a pomocí dvou krav, které cestou před vozem bučely, poslali schránu zpět Izraelcům. Ti krávy a vůz obětovali (viz 1. Samuelova 5:6).

Nyní si řekneme, co tyto věci symbolizovaly. „Pelištejci“ byli symbolem pro ty, kdo žijí ve víře oddělené od lásky k bližnímu; „Dágon“ představoval jejich náboženství; „hemoroidy“, kterými byli stiženi, symbolizovaly přírodní lásky, jež jsou nečisté, jsou-li oddělené od duchovních lásek; a „myši“ symbolizovaly pustošení církve překroucením pravdy.

„Nová kára“, na níž poslali schránu zpět, symbolizovala novou nauku, avšak nauku přírodní, neboť nauku z duchovních pravd ve Slově označuje vůz. „Krávy“ symbolizovaly dobré přírodní pohnutky; „hemoroidy ze zlata“ očištěné a v dobré proměněné přírodní lásky; „zlaté myši“ zpustošení církve prostřednictvím dobra, neboť „zlato“ ve Slovu představuje dobro. „Bučení krav cestou“ symbolizovalo obtížnou přeměnu žádostí po zlu přírodního člověka v dobré pohnutky, a „obětování krav a káry v zápalnou oběť“ vyjadřovalo, že Pán byl usmířen.

Toto je duchovní význam této historické události. Spoj vše v jediný smysl a vyvoď praktické závěry. (Že Pelištějci představují ty, kdo žijí ve víře oddělené od lásky k bližnímu, viz knihu O víře 49-54 odst.. A že schrána byla tím nejsvatějším v církvi díky desateru, jež obsahovala, viz pojednání O životě 53-61 odst..)

  
/ 340  
  
   Prostudujte si tuto pasáž
Ze Swedenborgových prací

Odkazy z vydaných prací:

Božská Prozřetelnost 328


   Související pasáže:

True Christian Religion 203


   Studijní pomůcky

Videa ze Swedenborg Foundation

Zde uvedená videa jsou poskytnuta se svolením našich přátel ze Swedenborg Foundation. Více se o nich dozvíte zde: swedenborg.com.


All Religions Exist in Heaven - A Response to the Recent Tragedy in New Zealand

All religions exist in heaven. Why? Because they can all lead to love and each has something unique to offer. We hope the ideas in this video provide some comfort and support in the wake of the recent tragedy in New Zealand.


Swedenborg 101: The Basic Nature of Everything - Swedenborg and Life

In this episode, host Curtis Childs and featured guests explore what eighteenth-century Christian mystic and philosopher Emanuel Swedenborg learned during his mystical explorations of the spiritual world. They delve into his life, spiritual awakening, and resulting philosophies about the relationship between this life and the afterlife.


Many thanks to Lenka Máchová for her permission to use this translation on this site.


Přeložit: