Jozue 3: Izraelité překročí řeku Jordán

V této kapitole Izraelité překročí řeku Jordán zázrakem: vody řeky se zadrží a vytvoří suchou půdu, po které se dá chodit. Tento zázrak se ve Starém zákoně stává mnohokrát, počínaje přechodem Rudého moře v Exodu. A jak uvidíme, má to význam i pro nás.

Všichni Izraelci se stěhují na okraj řeky Jordán a táboří (viz Nebeská tajemství 6537). Pak je dáno množství příkazů: pohybovat se pouze tehdy, když vidí, že se kněží nesoucí archu hýbou jako první; držet se daleko od archy; zasvětit se; vybrat dvanáct mužů, jednoho z každého kmene. Kněžím je řečeno, aby nosili archu před lidmi a vstoupili do vod řeky.

Tyto podrobné pokyny jsou pro nás důležité v práci regenerace. Na konci verše Jozue 3:4 říká něco velmi výmluvného, že „tudy jste ještě neprošli“. Ve skutečnosti nemáme; práce regenerace je pro nás nová a bere nás do věcí, které jsme ještě nezažili. Když vidíme, že archa pokračuje vpřed, ukazuje naši vlastní potřebu dodržovat přikázání a pravdy Páně ve své vizi a cílech.

Držet se daleko od archy je také důležité, protože nesmíme míchat dohromady náš pohled na to, co děláme, s Pánovým pohledem na to, co musíme dělat – archa obsahuje deset přikázání a musí být vždy vidět (Nebeská tajemství 6724).

Text říká: „Nepřibližuj se k tomu, abys poznal cestu, kterou máš jít. (Jozue 3:4) Lidu je také řečeno, aby se zasvětil, aby se stal svatým. To by zahrnovalo mytí, což znamená očištění naší mysli a jednání od všeho, co jde proti Bohu.

Poslední příkaz, který lidé dostanou, je vybrat dvanáct mužů, jednoho z každého kmene. To bude důležité v další kapitole, kdy bude z řeky Jordán vyjmuto dvanáct pamětních kamenů.

Kněžím nesoucím archu je řečeno, aby vstoupili a zmokli. Pro nás to znamená, že naše oddanost Bohu a naše nejvyšší úmysly (‚kněz‘ v nás) se musí dostat do kontaktu s tekoucí vodou řeky Jordán (první duchovní pravdy, zaprvé proto, že Jordán je hranice).

Když to kněží udělají, vody se okamžitě zastaví daleko proti proudu a vytvoří suchou půdu, kterou mohou všichni bezpečně přejít, zatímco kněží stojí na místě (viz. Nebeská tajemství 1664[7]). Když naše oddanost Bohu zapadne do Božích pravd pro náš život a sjednotíme se, máme nebeský ideál a nyní půjdeme vpřed. (Nauka o životě pro Nový Jeruzalém 55[3]).

Ve verších 9 až 13 Jozue lidem připomíná, co právě dělají. Přecházejí do Kanaánu, „a živý Bůh je mezi vámi a bezpodmínečně vyžene Kananejce, Chetejce, Chivejce, Perizejce, Girgašejce, Emorejce a Jebúsejce“, kteří pro nás zastupují křivdy, slabosti, bludy. , triky a podvody naší lidské přirozenosti takové, jaká je před tím, než patříme Bohu. "Hle, truhla smlouvy Pána vší země přechází před tebou do Jordánu."

Tato kapitola je naší první akcí a předsevzetím na začátku naší regenerace nebo nového narození. Dovede nás odsud tam, nikdy se nevrátíme. Je to přechod z jedné strany našeho života na druhou (Nebeská tajemství 7779[3]). A celý Izrael přešel po suchu. Každý z nás je ‚celý Izrael‘, protože máme mnoho částí; milujeme, myslíme, věříme, vážíme si, jednáme, děláme užitečné věci, sdílíme, pracujeme a hrajeme si, a to vše a mnoho dalších bude součástí našeho duchovního života, který je před námi.

55. ŽE byly opravdu nade vše svaté, lze spatřit i z toho, že sám Hospodin, tedy Pán, sestoupil v ohni a s anděly na horu Sínaj a že je odtud zvučným hlasem vyhlásil; že se lidé po tři dny připravovali, aby vše viděli a slyšeli; že hora byla ohraničena, aby nikdo nepřistoupil blíž a nezemřel; že ani kněží, ani starší se nesměli přiblížit, ale jen samotný Mojžíš; že tyto zákony byly napsány Božím prstem na dvě kamenné desky; že Mojžíšovi zářil obličej, když je podruhé snášel z hory; že desky byly uloženy do schrány a tam do nejvnitřnějšího svatostánku, na schránu byl umístěn příkrov a na něj cherubové ze zlata; že tato velesvatyně, jak ji nazvali, byla tím nejposvátnějším v jejich církvi; že venku před oponou, kterou byla zastřena, byly umístěny předměty představující svaté věci nebe a církve, tedy zlatý svícen se sedmi lampami, zlatý oltář s kaditelnicí a stůl obložený zlatem, na kterém ležely předkladné chleby, a kolem visely opony z purpurově fialové, nachové a karmínové látky. Svatost tomuto svatostánku propůjčoval pouze Zákon ve schráně.

Pro tuto svatost ze Zákona ve schráně se celý izraelský lid na příkaz utábořil kolem svatostánku v pořadí podle svých kmenů a takto seřazen za ním pochodoval; v noci nad ním stál oblak a ve dne oheň. Pro svatost tohoto Zákona a pro Svou přítomnost v něm Pán mluvil s Mojžíšem nad příkrovem mezi cheruby. Schrána byla pojmenována Hospodin tam; a Áronovi bylo dovoleno vejít za oponu pouze s oběťmi a se zápalem.

Protože tento Zákon byl svátostí církve, David přinesl schránu na horu Sion, a potom ji uložil uprostřed chrámu v Jeruzalémě, kde tvořila jeho svatyni. Pro Pánovu přítomnost v Zákoně a kolem něj se skrze schránu děly zázraky - rozdělily se například vody Jordánu a zatímco schrána spočívala uprostřed řeky, lid přecházel suchou nohou. Jejím přenášením padly zdi Jericha, skácel se před ní Dágon, bůh Pelištejců, a pak s uraženou hlavou zůstal ležet na prahu chrámu; bylo skrze ni pobito mnoho tisíc mužů z Bét-šemeše, kromě mnoha dalšího. To vše se stalo pouze skrze Pánovu přítomnost v Jeho deseti slovech, jež tvoří předpisy desatera.