Bible

 

Genesis 9

Studie

   

1 Tedy požehnal Bůh Noé i synům jeho a řekl jim: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi.

2 Strach váš a hrůza vaše buď na všeliký živočich země, a na všecko ptactvo nebeské. Všecko, což se hýbe na zemi, a všecky ryby mořské v ruce vaše dány jsou.

3 Všecko, což se hýbe a jest živo, bude vám za pokrm; jako i bylinu zelenou, dal jsem vám to všecko.

4 A však masa s duší jeho, kteráž jest krev jeho, nebudete jísti.

5 A zajisté krve vaší, duší vašich vyhledávati budu; z rukou každého hovada vyhledávati jí budu, i z ruky člověka, ano i z ruky každého bratra jeho budu vyhledávati duše člověka.

6 Kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho; nebo k obrazu svému učinil Bůh člověka.

7 Vy pak ploďte a množte se; v hojnosti se rozploďte na zemi, a rozmnoženi buďte na ní.

8 I mluvil Bůh k Noé a synům jeho s ním, řka:

9 Já zajisté vcházím v smlouvu svou s vámi, i s semenem vaším po vás,

10 A se všelikou duší živou, kteráž jest s vámi, z ptactva, z hovad a ze všech živočichů zemských, kteříž jsou s vámi, ode všech, kteříž vyšli z korábu, až do všelikého živočicha zemského.

11 Protož utvrzuji smlouvu svou s vámi, že nebude vyhlazeno více všeliké tělo vodami potopy; aniž bude více potopa k zkažení země.

12 I řekl Bůh: Totoť bude znamení smlouvy, kteréž já dávám, mezi mnou a mezi vámi, a mezi všelikou duší živou, kteráž jest s vámi, po všecky věky.

13 Duhu svou postavil jsem na oblaku, a bude na znamení smlouvy mezi mnou a mezi zemí.

14 A budeť, když uvedu mračný oblak nad zemí, a ukáže se duha na oblaku,

15 Že se rozpomenu na smlouvu svou, kteráž jest mezi mnou a mezi vámi a mezi všelikou duší živou v každém těle; a nebudou více vody ku potopě, aby zahladily všeliké tělo.

16 Nebo když bude duha ta na oblaku, popatřím na ni, abych se rozpomenul na smlouvu věčnou mezi Bohem a mezi všelikou duší živou v každém těle, kteréž jest na zemi.

17 I řekl Bůh k Noé: Toť jest znamení smlouvy, kterouž jsem utvrdil mezi sebou a mezi všelikým tělem, kteréž jest na zemi.

18 Byli pak synové Noé, kteříž vyšli z korábu: Sem, Cham a Jáfet; a Cham byl otec Kanánův.

19 Ti tři jsou synové Noé, a ti se rozprostřeli po vší zemi.

20 Noé pak obíraje se s zemí, začal dělati vinice.

21 A pije víno, opil se, a obnažil se u prostřed stanu svého.

22 Viděl pak Cham, otec Kanánův, hanbu otce svého, a pověděl oběma bratřím svým vně.

23 Tedy vzali Sem a Jáfet oděv, kterýžto oba položili na ramena svá, a jdouce zpátkem, zakryli hanbu otce svého; tváři pak jich byly odvráceny, a hanby otce svého neviděli.

24 Procítiv pak Noé po svém víně, zvěděl, co mu učinil syn jeho mladší.

25 I řekl: Zlořečený Kanán, služebník služebníků bude bratřím svým.

26 Řekl také: Požehnaný Hospodin, Bůh Semův, a buď Kanán služebníkem jejich.

27 Rozšiřiž Bůh milostivě Jáfeta, aby bydlil v stáncích Semových, a buď Kanán služebníkem jejich.

28 Živ pak byl Noé po potopě tři sta a padesáte let.

29 A tak bylo všech dnů Noé devět set a padesáte let; i umřel jest.

   

Ze Swedenborgových děl

 

Arcana Coelestia # 981

Prostudujte si tuto pasáž

  
/ 10837  
  

981. That 'God blessed' means the Lord's presence and grace is clear from the meaning of 'blessing'. In the Word, in the external sense, 'blessing' means being enriched with all earthly and bodily good. This is also how all people who keep to the external sense explain the Word, as Jews did in the past, and still do so today, and also as Christians do, especially at the present time. Consequently they have focused the Divine blessing, and still do, on wealth, on having plenty of everything, and on personal glory. But in the internal sense 'blessing' means being enriched with all spiritual and celestial good, a blessing which neither does nor can possibly exist unless it comes from the Lord. This is why 'blessing' means the Lord's presence and grace. The Lord's presence and grace carry such blessing within them. The expression 'presence' is used because the Lord is present only in charity, and the subject at this point is the regenerate spiritual man who acts from charity. The Lord is present with everyone, but as is a person's distance from charity, so is the degree of the Lord's presence, or so is He, let me say, more absent, that is, the Lord is more remote.

[2] The reason the expression grace and not mercy is used - a reason, I presume, that has remained unknown up to now - is that celestial people do not talk of grace but of mercy, while spiritual people talk not of mercy but of grace. This difference has its origins in the fact that celestial people acknowledge that the human race is wholly unclean, and in itself excrementitious and hellish, on account of which they plead for the Lord's mercy - mercy being the appropriate word for people in this condition.

[3] Spiritual people however, though they are aware that the human condition is such, do not acknowledge it, for they still remain in, and love, their proprium; and therefore they find it difficult to make mention of mercy but easy to do so of grace. It is the different kind of humility existing with each that produces this verbal difference. The more anyone loves himself and imagines that he is able to do good of himself and so merit salvation, the less he is able to plead for the Lord's mercy. The reason some [are able to plead] for grace at all is that it has become a commonplace expression. When used however it contains little that is the Lord's and much that is a person's own. This anyone can discover in himself when he uses the expression 'the grace of the Lord'.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.