Bible

 

Genesis 31

Studie

   

1 Když pak uslyšel Jákob slova synů Lábanových, ani praví: Pobral Jákob všecko, co měl otec náš, a z těch věcí, kteréž byly otce našeho, způsobil sobě tu všecku slávu;

2 A viděl tvář Lábanovu, a aj, nebyla k němu tak jako prvé:

3 I řekl mu Hospodin: Navrať se do země otců svých, a k příbuznosti své, a budu s tebou.

4 Protož poslav Jákob, vyvolal Ráchele a Líe na pole k stádu svému.

5 A řekl jim: Vidím tvář otce vašeho, že není ke mně tak jako prvé, ješto Bůh otce mého byl se mnou.

6 A vy samy víte, že vší svou silou sloužil jsem otci vašemu.

7 Ale otec váš oklamal mne, a na desetkráte změnil mzdu mou; však nedopustil mu Bůh, aby mi zle učinil.

8 Když takto řekl: Co bude peřestého,to nechť jest mzda tvá, tedy všecky ovce rodily peřestý plod. Když pak takto řekl: Co přepásaného na nohách, to bude mzda tvá, tedy všecky ovce rodily přepásané na nohách.

9 A tak odjal Bůh stádo otce vašeho a dal mně.

10 Nebo takto bylo: Tehdáž, když se dobytek běžel, já jsem pozdvihl očí svých, a viděl jsem ve snách, a aj, berani scházející se s ovcemi byli přepásaní na nohách, peřestí a skropení.

11 Tedy řekl mi anděl Boží ve snách: Jákobe! A já jsem odpověděl: Teď jsem.

12 I řekl: Pozdvihni nyní očí svých a pohleď, že všickni berani scházející se s ovcemi jsou přepásaní na nohách, peřestí a skropení; nebo jsem viděl všecko, co tobě Lában dělá.

13 Já jsem ten silný Bůh, kterýž jsem se ukázal tobě v Bethel, kdež jsi pomazal kamene, kdež jsi mi se slibem zavázal; vstaniž nyní, vyjdi z země této, a navrať se do země příbuznosti své.

14 Tedy odpověděly mu Ráchel a Lía, řkouce: Zdaž ještě máme díl jaký a dědictví v domě otce našeho?

15 Zdaliž nejsme počteny před ním za cizí? Nebo prodal nás, ano i peníze naše do čista utratil.

16 Všecko zajisté bohatství, kteréž odjal Bůh otci našemu, naše jest a synů našich; protož nyní učiň vše, což mluvil tobě Bůh.

17 Vstav tedy Jákob, vsadil syny své a ženy své na velbloudy.

18 A pobral všecken dobytek svůj, a všecko jmění své, kteréhož byl dosáhl, dobytek svého vychování, kteréhož nabyl v Pádan Syrské, aby se navrátil k Izákovi otci svému do země Kananejské.

19 (Lában pak byl odšel, aby střihl ovce své. V tom ukradla Ráchel modly, kteréž měl otec její.

20 I ušel Jákob tajně od Lábana Syrského, neoznámiv mu, že jde pryč.)

21 Takž ušel se vším, což měl; a vstav, přepravil se přes řeku, a bral se přímo k hoře Galádské.

22 I povědíno jest Lábanovi dne třetího, že utekl Jákob.

23 Tedy on vzav bratří své s sebou, honil ho za dnů sedm; a postihl ho na hoře Galádské.

24 (Přišed pak Bůh k Lábanovi Syrskému ve snách noci té, řekl mu: Varuj se, abys nemluvil s Jákobem nic jináč než přátelsky.)

25 Dohonil tedy Lában Jákoba; a Jákob již byl rozbil stan svůj na té hoře; Lában také položil se s bratřími svými na též hoře Galádské.

26 I řekl Lában k Jákobovi: Cos to učinil? Nebo jsi ušel tajně, a odvedls dcery mé jako zjímané mečem.

27 Proč jsi tajně utekl, a vykradl se ode mne, a nepověděls mi, ješto bych tě byl vesele sprovodil s zpěvy, s bubnem a s harfou?

28 A nedopustils mi, abych políbil synů svých a dcer svých? Nemoudřes jistě udělal, čině tak.

29 Mělť bych dosti s to moci, abych vám zle učinil, ale Bůh otce vašeho mluvil mi noci pominulé, řka: Hleď, abys nemluvil s Jákobem nic jináč, než přátelsky.

30 Ale již to tam, poněvadž jsi předce odšel, roztouživ se po domu otce svého; než proč jsi ukradl bohy mé?

31 Tedy Jákob odpovídaje Lábanovi, řekl: Ušel jsem tajně; nebo jsem se bál a řekl jsem, že bys snad mocí odjal dcery své.

32 Nalezneš-li pak u koho bohy své,nechať ten umře; před bratřími našimi ohledej sobě, jest-li co u mne tvého, a vezmi sobě. Ale nevěděl Jákob, že Ráchel je ukradla.

33 Všed tedy Lában do stanu Jákobova, a do stanu Líe, a do stanu obou děvek, nic nenalezl. A vyšed z stanu Líe, všel do stanu Ráchel.

34 Ráchel pak vzavši modly, vložila je pod sedlo, kteréž na velbloudu bývá, a sedla na ně. I přemetal Lában všecken stan, ale nic nenalezl.

35 A ona řekla otci svému: Nechť to není proti mysli, pane můj, že nemohu povstati proti tobě; nebo vedlé běhu ženského nyní mi se přihodilo. A všecko přehledav, nenalezl modl.

36 Protož rozhněvav se Jákob, tuze se domlouval na Lábana. I odpověděl Jákob, a řekl Lábanovi: Jaké jest přestoupení mé? Jaký hřích můj, že rozpáliv se, honíš mne?

37 Nu již jsi přemetal všecky mé věci, a cos nalezl ze všech věcí domu svého? Polož teď před bratřími mými a bratřími svými, nechť rozeznají mezi námi dvěma.

38 Byl jsem již dvadceti let s tebou; ovce tvé ani kozy tvé nikdy nezmetaly; a skopců stáda tvého nejedl jsem.

39 Co od zvěři roztrháno, toho jsem neodvodil tobě; sám jsem tu škodu nahražoval, a ty jsi z ruky mé vyhledával toho, jako i toho, co bylo ukradeno ve dne aneb v noci.

40 Bývalo tak, že ve dne trápilo mne horko, a v noci mráz, tak že odcházel i sen můj od očí mých.

41 Již dvadceti let, jakž jsem v domě tvém; sloužil jsem tobě čtrnácte let za dvě dcery tvé, a šest let za dobytek tvůj, a změnils mzdu mou na desetkrát.

42 A kdyby Bůh otce mého, Bůh Abrahamův, a strach Izákův nebyl se mnou, jistě bys ty byl nyní pustil mne prázdného; ale trápení mé, a práci rukou mých viděl Bůh, protož tě pominulé noci trestal.

43 Odpovídaje pak Lában, dí Jákobovi: Dcery tyto jsou Dcery mé a synové tito jsou synové moji, i dobytek tento můj dobytek jest, ano cokoli vidíš, mé jest; ale což mám již učiniti dcerám těmto svým aneb synům jich, kteréž zrodily?

44 Protož poď, vejděme v smlouvu já a ty, aby byla na svědectví mezi mnou a tebou.

45 Tedy Jákob vzal kámen, a postavil jej vzhůru na znamení.

46 A řekl bratřím svým: Nasbírejte kamení. A nabravše kamení, udělali hromadu, a jedli tu na té hromadě.

47 I nazval ji Lában Jegar Sahadutha, a Jákob nazval ji Gál Ed.

48 Nebo řekl Lában: Tato hromada nechžť jest svědkem od dnešku mezi mnou a tebou. Protož nazval jméno její Gál Ed,

49 A Mispah; nebo řekl Lában: Nechať Hospodin hledí na mne a na tebe, když se rozejdeme od sebe.

50 Jestliže bys trápil dcery mé, a uvedl bys jiné ženy na dcery mé, žádného člověka není s námi; hlediž, Bůh jest svědek mezi mnou a tebou.

51 A řekl ještě Lában Jákobovi: Aj, hromada tato, a aj, sloup, kterýž jsem postavil mezi sebou a tebou,

52 Svědkem ať jest hromada tato, svědkem také sloup tento, já že nepůjdu dále k tobě za hromadu tuto, a ty tolikéž že nepůjdeš dále ke mně za hromadu tuto a sloup tento, k činění zlého.

53 Bůh Abrahamův, a Bůh Náchorův, Bůh otce jejich nechť soudí mezi námi. Přisáhl tedy Jákob skrze strach otce svého Izáka.

54 Nabil také Jákob hovad na té hoře, a pozval bratří svých, aby hodovali; i hodovali a zůstali přes noc na též hoře.

55 I vstal Lában velmi ráno, a políbiv synů svých a dcer svých, požehnal jich; i odšel a navrátil se k místu svému.

   

Ze Swedenborgových děl

 

Arcana Coelestia # 4205

Prostudujte si tuto pasáž

  
/ 10837  
  

4205. 'That I will not pass beyond this heap to you, and that you will not pass beyond this heap and this pillar to me, to do harm' means the limit which determines how much can flow in from good. This is clear from the meaning of 'passing beyond' here as flowing in; from the meaning of 'a heap' as good, dealt with in 4192; and from the meaning of 'a pillar' as truth, dealt with in 3727, 3728, 4090. It is also clear from the fact that those two objects - a heap and a pillar - stood as a sign or else as a witness, though in this instance they were a sign indicating a limit. Now because a joining together is the subject, there flows from the train of thought the idea - in the internal sense - of a limit determining how much can flow in from good. It has been stated above that the joining together is effected by means of good, and that the inflow of good is determined by the way it is received. But the reception of good depends entirely on truths, truths being the objects into which good flows. For good is the active force and truth the recipient, and therefore all truths are recipient vessels, 4166. And as truths are the vessels into which good flows, truths set the limit to the inflow of good. This is what is meant here by a limit determining how much can flow in from good.

[2] The implications of this are briefly as follows: The truths that a person knows, no matter what kind they may be, enter his memory by means of affection, that is, of some delight that accompanies his love. Without affection or delight accompanying his love nothing is able to enter a person, for it is in these that his life consists. The things which have entered in are reintroduced when a similar delight returns, together with many other things which have allied or joined themselves to them. And in a similar way when the same truth is reintroduced by the individual himself or by somebody else, the affection or delight that accompanied his love when it entered is likewise stimulated, for having been joined together they adhere to one another. From this one may see what the situation is with the affection for truth. Truth which has entered in together with an affection for good is reintroduced when a similar affection returns, as is affection when a similar truth does so. From this it is also evident that no truth together with genuine affection can possibly be implanted and take root interiorly unless the person is governed by good. For a genuine affection for truth has its origins in good, and good stems from love to the Lord and charity towards the neighbour. This good flows in from the Lord, but does not become fixed within anything apart from truths, for truths receive good as a guest since the two are congenial. From this it is in addition evident that the nature of the truths determines the way in which the good is received. The truths known to gentiles who have led charitable lives with one another are such that in them also good flowing in from the Lord is able to be received as a guest. But so long as they are living in the world their situation is not the same as that with Christians who have truths from the Word and lead spiritually charitable lives based on those truths, see 2589-2604.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.