Bible

 

Genesis 27

Studie

   

1 Když se pak sstaral Izák, a pošly byly oči jeho, tak že neviděl, povolal Ezau syna svého staršího, a řekl jemu: Synu můj. Kterýžto odpověděl: Aj, teď jsem.

2 I dí: Aj, já jsem se již sstaral, a nevím dne smrti své.

3 Protož nyní vezmi medle nástroje své, toul svůj a lučiště své, a vyjda do pole, ulov mi zvěřinu.

4 A přistroj mi krmi chutnou, jakž já rád jídám, a přines mi, a budu jísti, aťby požehnala duše má, prvé než umru.

5 (Slyšela pak Rebeka, když mluvil Izák s Ezau synem svým.) I odšel Ezau na pole, aby ulovil zvěřinu a přinesl.

6 Tedy řekla Rebeka Jákobovi synu svému takto: Aj, slyšela jsem, když otec tvůj mluvil k Ezau bratru tvému, a pravil:

7 Přines mi něco z lovu, a přistroj mi krmě chutné, abych jedl, a požehnámť před Hospodinem, prvé než umru.

8 Nyní tedy, synu můj, poslechni hlasu mého v tom, což já přikazuji tobě.

9 Jdi medle k stádu, a odtud mi vezmi dva kozelce výborné, abych přistrojila z nich krmě chutné otci tvému, jakž on rád jídá.

10 A přineseš otci svému, a on jísti bude, na to, aby požehnal tobě, prvé než umře.

11 I řekl Jákob Rebece matce své: Víš, že Ezau bratr můj jest člověk chlupatý, a já jsem člověk hladký.

12 Jestliže omaká mne otec můj, tedy zůstanu u něho za podvodného; a tak uvedu na sebe zlořečenství, a ne požehnání.

13 Jemužto odpověděla matka: Nechť jest na mne zlořečenství tvé, synu můj; jen ty poslechni hlasu mého, a jdi, přines mi.

14 Tedy odšed, vzal, a přinesl matce své. I připravila matka jeho krmě chutné, jakž otec jeho rád jídal.

15 A vzala Rebeka nejlepší šaty Ezausyna svého staršího, kteréž měla u sebe v domě, a oblékla Jákoba, syna svého mladšího.

16 A kožkami kozelčími obvinula ruce jeho, a díl hladký hrdla jeho.

17 I dala chléb a krmě chutné, kteréž připravila, v ruce Jákoba syna svého.

18 A on přišed k otci svému, řekl: Otče můj! Kterýžto odpověděl: Aj, teď jsem. Kdož jsi ty, synu můj?

19 I dí Jákob otci svému: Já jsem Ezau,prvorozený tvůj. Učinil jsem, jakž jsi mi poručil. Vstaň, prosím, sedni a jez z lovu mého, aby mi požehnala duše tvá.

20 Tedy řekl Izák synu svému: Což to? Brzys to nalezl, synu můj. A on dí: Nebo Hospodin Bůh tvůj způsobil to, aby mi se pojednou nahodilo.

21 I řekl Izák Jákobovi: Přistupiž, ať omakám tě, synu můj, ty-li jsi syn můj Ezau, či nejsi.

22 Tedy přistoupil Jákob k Izákovi otci svému; a on omakal ho, i řekl: Hlas jest Hlas Jákobův, ale ruce tyto ruce Ezau.

23 A nepoznal ho; nebo byly ruce jeho, jako ruce Ezau bratra jeho, chlupaté. I požehnal mu.

24 A řekl: Ty-liž jsi pak syn můj Ezau? Odpověděl: Já.

25 I řekl: Podejž mi, ať jím z lovu syna svého, aby tobě požehnala duše má. Tedy podal mu, a on jedl. Přinesl mu také vína, a on pil.

26 I řekl jemu Izák otec jeho: Přistupiž nyní, a polib mne, synu můj.

27 I přistoupil a políbil ho. A jakž ucítil Izák vůni roucha jeho, požehnal mu, řka: Pohleď, vůně syna mého jest jako vůně pole, jemuž požehnal Hospodin.

28 Dejž tobě Bůh z rosy nebeské, a z tučnosti zemské, i hojnost obilé a vína.

29 Nechažť slouží tobě lidé, a sklánějí se před tebou národové. Budiž pánem bratří svých, a ať se sklánějí před tebou synové matky tvé. Kdož by zlořečili tobě, nechť jsou zlořečení, a kdo by dobrořečili tobě, požehnaní.

30 A když přestal Izák požehnání dávati Jákobovi, a sotva že vyšel Jákob od Izáka otce svého, Ezau bratr jeho přišel z lovu svého.

31 A připraviv i on krmě chutné, přinesl otci svému a řekl mu: Nechžť vstane otec můj, a z lovu syna svého, aby mi požehnala duše tvá.

32 I řekl jemu Izák otec jeho: Kdo jsi ty? Dí on: Já jsem syn tvůj, prvorozený tvůj Ezau.

33 Tedy zhrozil se Izák hrůzou velikou náramně, a řekl: Kdo pak a kde jest ten, ješto uloviv zvěřinu, přinesl mi? A já jsem jedl ze všeho, prvé než jsi ty přišel, a požehnal jsem mu, a budeť požehnaným.

34 Uslyšev Ezau slova otce svého, zkřikl hlasem velikým, a hořkostí naplněn jest náramně, a řekl otci svému: Požehnejž mně, i mně také, můj otče!

35 Kterýžto řekl: Přišel bratr tvůj podvodně a uchvátil požehnání tvé.

36 Tedy řekl: Právětě nazváno jméno jeho Jákob; nebo již po dvakráte mne podvedl, prvorozenství mé odjal, a teď nyní uchvátil požehnání mé. řekl ještě: Zdali jsi nezachoval i mně požehnání?

37 Odpověděl Izák a řekl k Ezau: Aj, ustavil jsem ho pánem nad tebou, a všecky bratří jeho dal jsem mu za služebníky; obilím také a vínem opatřil jsem ho. Což tedy již tobě učiniti mohu, synu můj?

38 I řekl Ezau otci svému: Zdaliž to jedno toliko máš požehnání, otče můj? Požehnejž mně, i mně také, můj otče! I povýšil Ezau hlasu svého a plakal.

39 Tedy odpověděl Izák otec jeho, a řekl k němu: Aj, v tučnostech země bude bydlení tvé a v rose nebeské s hůry;

40 A v meči svém živ budeš, a bratru svému sloužiti budeš; ale přijde čas, že budeš panovati a svržeš jho jeho s šíje své.

41 Protož v nenávisti měl Ezau Jákoba pro požehnání, jímž požehnal mu otec jeho, a řekl v srdci svém: Přiblížiť se dnové smutku otce mého, a zabiji Jákoba, bratra svého.

42 I oznámena jsou Rebece slova Ezau, staršího syna jejího. Pročež ona poslavši, povolala Jákoba syna svého mladšího, a řekla jemu: Hle, Ezau bratr tvůj těší se tím, že tě zabije.

43 Protož nyní, synu můj, poslechni hlasu mého, a vstana, utec k Lábanovi, bratru mému do Cháran.

44 A pobuď s ním za některý čas, až by se odvrátila prchlivost bratra tvého,

45 A přestalo rozhněvání bratra tvého na tebe, a zapomenul by na to, což jsi mu učinil. Potom já pošli a vezmu tě odtud. Proč mám zbavena býti obou synů jednoho dne?

46 I řekla Rebeka Izákovi: Stýště mi se živu býti pro dcery Het. Vezme-li Jákob ženu ze dcer Het, jako tyto jsou ze dcer země této, k čemu mi život?

   

Ze Swedenborgových děl

 

Arcana Coelestia # 3494

Prostudujte si tuto pasáž

  
/ 10837  
  

3494. 'And he called Esau his elder son' means the affection for natural good, or the good of life. This is clear from the representation of 'Esau' as the Divine Good of the Natural, dealt with in 3300, 3302, 3322. And because the good of the natural is that which manifests itself in affection and life, it is accordingly the affection for natural good, or the good of life, that 'Esau' represents here. The affection for good in the natural and consequently the good of life is that which is called 'the elder son', whereas the affection for truth and consequently the doctrine of truth is that which is called 'the younger son'. The fact that the affection for good and consequently the good of life is the elder son, that is, the firstborn, is quite evident from the consideration that good reigns in anyone's children at first. Indeed they are in a state of innocence, and a state of love towards their parents or nursemaid, and a state of mutual charity towards playmates, so that good is the firstborn with everyone. This good which is fostered in this state within a person when he is a small child remains with him, for whatever is instilled in infancy acquires life to itself; and because it remains it becomes the good of life. Indeed if a person were devoid of such good as he has had with him from earliest childhood he would not be human but would be more savage than any wild animal of the forest. Not that its presence is apparent, for everything that has been instilled in earliest childhood inevitably appears to be something natural, as is quite evident from being able to walk, from all our other bodily movements, and from the right and proper ways to behave among other people; also from being able to talk, and from so many other abilities. From this it may be seen that good is 'the elder son', that is, the firstborn, and truth therefore 'the younger son', or one born later, for truth is not learned until childhood, adolescent, and adult years are reached.

[2] Each of them, good and truth in the natural or external man, is 'a son', that is to say, a son of the rational or internal man, for whatever comes into being in the natural or external man flows in from the rational or internal man, and from there comes into being and is born. That which does not come into being and is not born from there is not living and human, but is like what you might call body and senses without a soul. Hence both good and truth are called 'sons', and indeed sons of the rational. Yet it is not the rational that produces and gives birth to the natural, but an influx by way of the rational into the natural, an influx coming from the Lord. His 'sons' therefore are all the young children who are born, and after that time whenever they become wise. Also, insofar as the latter are at that time 'young children' - that is, insofar as the innocence of a young child, the love of a child for its parent (who is now the Lord), and mutual charity towards playmates (who are now the neighbour) exist in them, they are adopted by the Lord as 'sons'.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.