Bible

 

Genesis 24

Studie

   

1 Abraham pak již byl starý a sešlého věku; a Hospodin požehnal mu ve všech věcech.

2 Tedy řekl Abraham služebníku svému staršímu v domě svém, kterýž spravoval všecky věci jeho: Vlož nyní ruku svou pod bedro mé,

3 Abych tě zavázal přísahou skrze Hospodina, Boha nebe a Boha země, abys nebral manželky synu mému ze dcer Kananejských, mezi nimiž já bydlím.

4 Ale půjdeš do země mé a příbuznosti mé; a odtud vezmeš manželku synu mému Izákovi.

5 I řekl jemu služebník ten: Kdyby pak nechtěla žena ta se mnou jíti do země této, mám-li zase uvésti syna tvého do země, z níž jsi vyšel?

6 Kterýžto odpověděl: Hleď, abys zase neuvodil syna mého tam.

7 Hospodin Bůh nebe, kterýž vzal mne z domu otce mého a z vlasti mé, a mluvil mi, a kterýž mi přisáhl, řka: Semeni tvému dám zemi tuto, onť pošle anděla svého před tebou, a vezmeš manželku synu mému odtud.

8 Jestliže by pak žena ta nechtěla jíti s tebou, svoboden budeš od této přísahy mé; toliko syna mého neuvoď tam zase.

9 Tedy vložil služebník ten ruku svou pod bedro Abrahama, pána svého, a přisáhl jemu na tu řeč.

10 A vzal služebník ten deset velbloudů z velbloudů pána svého, aby se bral; (nebo měl všecken statek pána svého v rukou svých.) I vstav, bral se k Aram Naharaim do města Náchor.

11 A zastavil se s velbloudy před městem, u studnice vody k večerou, času toho, když vycházejí vážiti vody.

12 A řekl: Hospodine, Bože pána mého Abrahama, dejž, prosím, ať se potká se mnou dnes to, čehož hledám; a učiň milosrdenství se pánem mým Abrahamem.

13 Aj, já stojím u studnice vody, a dcery mužů města tohoto vycházejí, aby vážily vodu.

14 Děvečka tedy, kteréž bych řekl: Nachyl medle věderce svého, ať se napiji, a ona by řekla: Pí, také i velbloudy tvé napojím, ta aby byla, kterouž jsi způsobil služebníku svému Izákovi; a po tomť poznám, že jsi milosrdenství učinil se pánem mým.

15 I stalo se prvé, než on přestal mluviti, aj, Rebeka, kteráž se narodila Bathuelovi, synu Melchy, manželky Náchora bratra Abrahamova, vycházela, a věderce její bylo na rameni jejím.

16 A byla děvečka na pohledění velmi krásná, panna, a muž nepoznal jí; kterážto sešla k studnici té, a naplnivši věderce své, šla vzhůru.

17 Tedy běžel služebník ten proti ní, a řekl: Dej mi píti, prosím, maličko vody z věderce svého.

18 I řekla: Napí se, pane můj. A rychle složila věderce své na ruku svou a dala mu píti.

19 A davši mu píti, řekla: Také velbloudům tvým navážím, dokudž se nenapijí.

20 Tedy rychle vylila z věderce svého do koryta, a běžela ještě k studnici, aby vážila vodu; a vážila všechněm velbloudům jeho.

21 Muž pak ten s užasnutím divil se jí mlče, rozjímaje, aby zvěděl, zdařil-li Hospodin cestu jeho, čili nic.

22 I stalo se, když přestali píti velbloudové, vyňav muž náušnici zlatou, ztíží půl lotu, a dvě náramnice, dal na ruce její, kteréž vážily deset lotů zlata.

23 A řekl: Čí jsi dcera? Pověz mi, prosím, jest-li v domě otce tvého nám místo, kdež bychom přes noc zůstali?

24 Jemužto odpověděla: Dcera jsem Bathuele, syna Melchy, kteréhož porodila Náchorovi.

25 Řekla ještě k němu: Slámy také a potravy hojně u nás jest, ano i místo, kdež byste přes noc zůstali.

26 Tedy skloniv hlavu, poklonu učinil Hospodinu.

27 A řekl: Požehnaný Hospodin, Bůh pána mého Abrahama, kterýž neodjal milosrdenství svého a pravdy své od pána mého, mne také na cestě vedl Hospodin k domu bratří pána mého.

28 I běžela děvečka, a oznámila v domě matky své tak, jakž se stalo.

29 A měla Rebeka bratra, jménem Lábana; ten běžel k muži tomu ven k studnici.

30 Nebo uzřev náušnici a náramnice na rukou sestry své, a slyšev slova Rebeky sestry své, ana praví: Tak mluvil ke mně člověk ten, přišel k muži, a on stál při velbloudích u studnice.

31 Jemuž řekl: Vejdi, požehnaný Hospodinův. Proč bys stál vně, kdyžť jsem připravil dům a místo velbloudům?

32 Tedy všel muž ten do domu, a odsedlal velbloudy, a dal Lában slámy a potravy velbloudům, i vody k umytí noh jeho a noh mužů těch, kteří s ním byli.

33 A položil předeň chléb, aby jedl. Ale on řekl: Nebudu jísti, dokudž nevypravím řečí svých. I řekl Lában: Mluv.

34 Tedy řekl: Služebník Abrahamův jsem já.

35 A Hospodin požehnal pánu mému velice, tak že veliký učiněn jest; nebo dal mu ovce a voly, stříbro a zlato, služebníky a děvky, velbloudy a osly.

36 A porodila Sára, manželka pána mého, pánu mému v starosti své syna, jemuž dal, cožkoli má.

37 I zavázal mne přísahou pán můj, řka: Nevezmeš manželky synu mému ze dcer Kananejských, v jejichž zemi já bydlím.

38 Ale k domu otce mého půjdeš, a k rodině mé, a odtud vezmeš manželku synu mému.

39 A když jsem řekl pánu svému: Snad nepůjde žena ta se mnou?

40 Odpověděl mi: Hospodin, před jehož oblíčejem ustavičně jsem chodil, pošle anděla svého s tebou, a šťastnou způsobí cestu tvou, a vezmeš manželku synu mému z rodiny mé, a z domu otce mého.

41 A budeš svoboden od přísahy mé, když bys přišel k rodině mé; a jestliže by nedali tobě, budeš prost od přísahy mé.

42 Protož dnes přišed k studnici, řekl jsem: Hospodine, Bože pána mého Abrahama, jestliže ty nyní šťastně spravuješ cestu mou, po níž já jdu,

43 Aj, já stojím u studnice vody; protož,nechžť panna, kteráž vyjde vážiti vody, když bych jí řekl: Dej mi píti nyní maličko vody z věderce svého,

44 A ona by mi odpověděla: I ty pí, i velbloudům tvým také navážím, ta ať jest manželka, kterouž způsobil Hospodin synu pána mého.

45 Prvé pak než jsem já přestal mluviti v srdci svém, aj, Rebeka vycházela mající věderce své na rameni svém, a sšedši k studnici, vážila. I řekl jsem jí: Prosím, dej mi píti.

46 Ona pak rychle složila věderce své s sebe, a řekla: Pí, také i velbloudy tvé napojím. Tedy pil jsem, a napojila také velbloudy.

47 I ptal jsem se jí, a řekl jsem: Čí jsi dcera? Ona odpověděla: Dcera Bathuele, syna Náchorova, jehož mu porodila Melcha. Tedy dal jsem náušnici na tvář její, a náramnice na ruce její.

48 A skloniv hlavu, poklonu jsem učinil Hospodinu, a dobrořečil jsem Hospodina, Boha pána mého Abrahama, kterýž vedl mne po cestě přímé, abych dceru bratra pána svého vzal synu jeho.

49 Protož nyní, činíte-li milosrdenství, a pravdu se pánem mým, oznamte mi; pakli nic, také mi oznamte, a obrátím se na pravo neb na levo.

50 Tedy odpověděli Lában a Bathuel, řkouce: Od Hospodina vyšla jest věc tato; nemůžemeť odepříti v ničemž.

51 Aj, Rebeka před tebou, vezmiž ji a jeď; a nechť jest manželkou synu pána tvého, jakož mluvil Hospodin.

52 I stalo se, že jakž uslyšel služebník Abrahamův slova jejich, poklonil se Hospodinu až k zemi.

53 A vyňav služebník ten nádoby stříbrné a nádoby zlaté a oděv, dal Rebece; drahé také dary dal bratru jejímu a matce její.

54 Tedy jedli a pili, on i muži, kteříž byli s ním, a zůstali tu přes noc. Ráno pak když vstali, řekl: Propusťte mne ku pánu mému.

55 I odpověděl bratr její a matka: Nechať pozůstane děvečka s námi za některý den, aspoň za deset; potom půjdeš.

56 On pak řekl jim: Nezdržujte mne, poněvadž Hospodin šťastnou způsobil cestu mou; propusťtež mne, ať jdu ku pánu svému.

57 I řekli: Zavolejme děvečky a zeptejme se, co dí k tomu.

58 Tedy zavolali Rebeky, a řekli jí: Chceš-li jíti s mužem tímto? I řekla: Půjdu.

59 A propouštějíce Rebeku sestru svou a chovačku její, služebníka také Abrahamova s muži jeho,

60 Požehnali Rebeky a mluvili jí: Sestro naše, ty buď v tisíce tisíců, a símě tvé dědičně obdrž brány nepřátel svých.

61 Tedy vstala Rebeka a děvečky její, a vsedše na velbloudy, jely za mužem tím. A tak vzal služebník ten Rebeku, a odjel.

62 Izák pak šel, navracuje se od studnice Živého vidoucího mne; nebo bydlil v zemi polední.

63 A vyšel Izák k přemyšlování na pole, když se chýlilo k večerou; a pozdvih očí svých, uzřel, an velbloudové jdou.

64 Pozdvihla také Rebeka očí svých, a uzřevši Izáka, ssedla s velblouda.

65 (Nebo řekla byla služebníku: Kdo jest ten muž, kterýž jde po poli proti nám? Odpověděl služebník: To jest pán můj.) I vzala rouchu, a přistřela se.

66 Tedy vypravoval služebník Izákovi vše, což působil.

67 I uvedl ji Izák do stanu Sáry matky své, a vzal Rebeku, a měl ji za manželku, a miloval ji. I potěšil se Izák po smrti matky své.

   

Ze Swedenborgových děl

 

Arcana Coelestia # 3207

Prostudujte si tuto pasáž

  
/ 10837  
  

3207. And she took a veil and covered herself. That this signifies appearances of truth is evident from the signification of the veil with which brides covered the face when they first saw the bridegroom, as being appearances of truth; for among the ancients brides represented the affections of truth, and bridegrooms the affections of good; or what is the same, brides represented the church, which was called a “bride” from the affection of truth; the affection of good which is from the Lord being the bridegroom, and hence all through the Word the Lord Himself is called the “bridegroom.” Brides veiled their faces on their first coming to the bridegroom, in order that they might represent appearances of truth. Appearances of truth are not truths in themselves, but they appear as truths; concerning which see below. The affection of truth cannot approach the affection of good except through appearances of truth; nor is it stripped of appearances until it is being conjoined; for then it becomes the truth of good, and becomes genuine insofar as the good is genuine.

[2] Good itself is holy, because it is the Divine proceeding from the Lord, and flows in by the higher way or gate in man; but insofar as its origin is concerned, truth is not holy; because it flows in by a lower way or gate, and at first is of the natural man; but when it is elevated thence toward the rational man it is by degrees purified; and at the first sight of the affection of good it is separated from memory-knowledges, and puts on appearances of truth, and thus comes near to good; an indication that such is its origin, and that it could not endure the first sight of Divine good until it has entered into the bridegroom’s chamber (that is, into the sanctuary of good), and the conjunction has been effected; for then truth no longer looks at good from appearances, or through appearances; but it is looked at from good apart from them.

[3] Be it known, however, that neither with man, nor indeed with an angel, are any truths ever pure, that is, devoid of appearances; for all both in general and in particular are appearances of truth; nevertheless they are accepted by the Lord as truths, provided good is in them. To the Lord alone belong pure truths, because Divine; for as the Lord is Good itself, so He is Truth itself. But see what has been said concerning truths and their appearances; namely, that the coverings and veils of the tent signified appearances of truth (n. 2576); that truths with man are appearances tainted with fallacies (n. 2053); that the rational things of man are appearances of truth (n. 2516); that truths are in appearances (n. 2196, 2203, 2209, 2242); that Divine good flows into appearances, even into fallacies (n. 2554); that appearances of truth are adapted by the Lord as if they were truths (n. 1832); that the Word is written according to appearances (n. 1838).

[4] But what appearances are may be clearly seen from those passages of the Word where it speaks according to appearances. There are however degrees of appearances of truth. Natural appearances of truth are mostly fallacies; but with those who are in good they are not to be called fallacies, but appearances, and even in some respects truths; for the good which is in them, and in which is the Divine, causes another essence to be in them. But rational appearances of truth are more and more interior; in them are the heavens, that is, the angels who are in the heavens (see n. 2576).

[5] In order that some idea may be formed of what appearances of truth are, let the following examples serve for illustration. I. Man believes that he is reformed and regenerated through the truth of faith; but this is an appearance; he is reformed and regenerated through the good of faith, that is, through charity toward the neighbor and love to the Lord. II. Man believes that truth enables us to perceive what good is, because it teaches; but this is an appearance; it is good that enables truth to perceive, for good is the soul or life of truth. III. Man believes that truth introduces to good when he lives according to the truth which he has learned; but it is good which flows into truth, and introduces it to itself. IV. It appears to man that truth perfects good, when yet good perfects truth. V. Goods of life appear to man to be the fruits of faith; but they are the fruits of charity. From these few examples it may in some measure be known what appearances of truth are. Such appearances are innumerable.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Foundation for the permission to use this translation.