119. Proto je Pán ve Slovu vzhledem k lásce přirovnáván ke slunci a vzhledem k víře k měsíci. Proto také slunce znamená lásku k Pánu od Pána a měsíc víru v Pána od Pána. Viz tyto pasáže:

A bude světlo bledé luny jako světlo žárného slunka a světlo slunka bude sedmkrát větší, jako světlo sedmi dnů. (Izajáš 30:26)

Až budeš zhasínat, zakryji nebesa, zatemním jejich hvězdy, slunce zakryji oblakem a měsíc nevydá světlo. Zatemním nad tebou na nebi všechna jasná světla, na tvou zemi sešlu tmu. (Ezechiel 32:7-8)

Slunce se při svém východu zatmí, měsíc svým světlem nezazáří. (Izajáš 13:10)

Slunce a měsíc se zachmuří a hvězdy ztratí svou zář. Slunce se zastře tmou a měsíc krví. (Jóel 2:2, 10, 31; 3:15)

Slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl a nebeské hvězdy začaly padat na zem. (Zjevení Janovo 6:12[13])

Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe. (Matouš 24:29),

a podobně i jinde.

V těchto verších se sluncem označuje láska, měsícem víra a hvězdami poznatky dobra a pravdy. Praví se o nich, že se zatmí, ztratí své světlo a spadnou z nebe, až tyto hodnoty přestanou existovat.

To, že se Pán v nebi jeví jako slunce, vysvítá i z Jeho proměnění se před Petrem, Jakubem a Janem, kdy „Jeho tvář zářila jako slunce“ (Matouš 17:2). Takto se Pán zjevil těmto učedníkům, když byli ve vytržení z těla a v nebeském světle. Proto dávní lidé (kteří tvořili reprezentativní církev) se při své bohoslužbě obraceli obličejem ke slunci na východě a stavěli své chrámy čelem k východu.