Bible ... co z toho? Je zřejmé, že to byl obrovský vliv na světovou kulturu dva tisíce let a na kulturu na Středním východě před mnoha stovkami let. Jak bychom to měli dnes číst a používat?
Dává to smysl, že se milující Bůh pokusí nám sdělit skutečné myšlenky, abychom je mohli vzít v úvahu v našich racionálních myslích a rozhodnout, co s nimi dělat. U raných lidí před vývojem psaného jazyka existuje spousta důkazů o jejich umění a ústních tradicích, že cítili komunikaci s Bohem. Později, jak se psaní vyvíjelo, nalézáme psaná díla - zejména Starý zákon bible -, která demonstrují Boží snahu nám odhalit pravdy.
Bible, jak k nám přišla, je zjevením Boží mysli, jeho plánu, jeho pravdy a lásky k nám. Je to průvodce, který můžeme použít k dobrému životu. Je to starověké, ale stále čerstvé a relevantní. Její vnitřní význam byl předmětem mnoha průzkumů.
Bible je rozdělena na dva svědectví, starý a nový. Každý zákon je rozdělen do „knih“, z nichž každá má jméno, např. Genesis, Exodus atd. Každá kniha je rozdělena do kapitol a každá kapitola na verše. Bible byla přeložena do mnoha jazyků mnoha překladateli, někteří z dávných dob, a mnoho z nich stále pracuje dodnes. Rozdělení na knihy, kapitoly a verše jsou celkem standardní. Existuje určitá variace, částečně proto, že původní texty pocházejí z svitků, které se mezi sebou liší, ale celkově je to překvapivě konzistentní a dobře zachovaná sada prací.
Starý zákon byl napsán v hebrejštině. Jeho nejranější příběhy, počínaje příběhem stvoření, a Adam a Eva, jsou velmi starověké. V době Mojžíše, asi 1300–1500 let před Kristem, byly tyto rané příběhy zapsány a uchovány, ale byly již součástí mnohem starší ústní tradice.
Nový zákon, psaný krátce po smrti a vzkříšení Ježíše Krista, byl psán v řečtině. Jádro tvoří čtyři evangelia - Matouš, Marek, Lukáš a Jan a Kniha Zjevení, které jsou doplněny písmeny - epištoly - napsanými ranými vůdci církve: Paul, Peter, James, John a Jude. .
Měli bychom tuto práci nazvat Bibli nebo Slovo?
V Nové křesťanské teologii máme tendenci používat termín „Slovo“. Proč? Emanuel Swedenborg ve své mnoha svazcích teologie používá termín „Bible“ jen hrstkou časů a většina z těchto příkladů se vztahuje k starověkým stylům psaní. Na druhé straně se termín „Slovo“ objevuje více než 15 000krát a pro doktrinální systém, který Švédskoborg ilustruje, je zásadní.
Jaký je v tom rozdíl?
Ve švédských dílech slovo „Slovo“ ve svém nejhlubším smyslu znamená božskou pravdu ve své plnosti, nekonečný výraz nekonečné lásky Pána, zářící na nás, jak světlo svítí ze slunce. Ve skutečnosti, protože podstatou Pána je láska sama o sobě a láska nemůže existovat bez formy, Swedenborgova díla říkají, že Slovo je ve skutečnosti Pán a že Pán je ve skutečnosti Slovo (přemýšlejte o Janovi 1: 1: „Slovo bylo s Bůh a to Slovo byl Bůh “).
Božská pravda je jistě expanzivní věc: Je to agent a síla stvoření a odráží se ve všech aspektech lidstva a přirozeného světa. Pokud bychom toho dostatečně pochopili, mohli bychom se dívat na pole a stromy a vidět povahu Pánovy lásky a duchovního světa. Ale to je tekutý výraz; můžeme strom vyříznout a změnit. Konečné vyjádření Pánovy lásky je trvalé a chráněné, skryté v příbězích a proroctvích Bible, kde jen ti, kteří milují Pána, mohou začít rozumět. Tyto příběhy a proroctví, pochopená na nejvnitřnější, symbolické úrovni, jsou zcela o samotném Pánu, odhalují Jeho lásku v jejích nekonečných podobách a čtením ji otevřeme Mu a necháme Ho plynout do našich srdcí a myslí.
V jistém smyslu je tedy Bible kontejnerem pro Slovo, kompilací přirozeného jazyka, který je božsky uspořádán tak, aby dokázal držet a vyjadřovat duchovní myšlenky. To je jeden z důvodů, proč církve založené na švédských dílech tradičně nazývají dokonce i samotnou fyzickou knihu „Slovo“ místo „Bible“. Chtějí být otevřeni lásce, kterou kniha obsahuje, nejen vnějším významům textu.
Druhý důvod je více kontroverzní. Swedenborg říká, že pouze 34 biblických knih je psáno s úplným a nepřetržitým vnitřním smyslem, a proto pouze těch 34 je skutečně součástí Slova. 34 je pět Mojžíšových knih, Jozue, soudců, dvou knih Samuela, dvou knih králů, žalmů, proroků Izaiáše, Jeremiáše, nářků, Ezechiela, Daniela, Hosea, Joela, Amose, Obadiáše, Jonáše, Micheáše. Nahum, Habakkuk, Zhanhaniáš, Haggai, Zachariáš a Malachiáš, čtyři evangelia a Zjevení. Toto vynechává některé cenné knihy Starého zákona: Ruth, Job, Přísloví, Song of Solomon a další. Swedenborg je popisuje jako „dobré knihy pro církev“, ale nejsou součástí samotného Slova.
Přesný obsah Starého zákona byl však diskutován po tisíciletí a již existují variace v židovských, katolických a protestantských biblích. Většině lidí je těžší akceptovat myšlenku, že díla rané křesťanské církve - Skutky a různé epištoly křesťanských vůdců - nejsou naplněny božským.
Zvažte však rozdíl mezi tím, jak byla napsána evangelia a jak byly napsány epištoly. Matthew, Mark, Luke a John se prostě snažili zaznamenat Ježíšova slova a činy a vyprávěli, co o těchto věcech věděli v jejich nejvevnější podobě. Pán dokázal tuto vnější formu vést, aby ji bylo možné dovnitř naplnit duchovními korespondenci. Na druhou stranu epištoly byly skutečně prvními lidskými pokusy interpretovat Ježíšovo učení a vyvinout je v důslednou doktrínu. Skutečnost, že se autoři již snažili najít hlubší významy, znamenala, že jejich práce nemohla být použita k tomu, aby obsahovala hlubší významy. Neznamená to, že se jejich doktrinální závěry mýlí - měli rozsáhlé nahlédnutí - ale nejsou božští.
(Odkazy: Nebeská tajemství 1403, 1405; Nebe a Peklo 241; Nauka Nového Jeruzaléma o Písmu svatém 2, 3, 22, 23 [1,3], 24, 56, 77, 110, 111, The Doctrine of the New Jerusalem Regarding the Sacred Scripture 4, 5, 8, 18, 19, 20, 21, 26, 31, 97; Bílému koni 16)
