Bible

 

1 Kings 22:1-18 : Ahab nemá rád vzor

Study

        

1 And they continued three years without war between Syria and Israel.

2 And it came to pass in the third year, that Jehoshaphat the king of Judah came down to the king of Israel.

3 And the king of Israel said unto his servants, Know ye that Ramoth in Gilead is ours, and we be still, and take it not out of the hand of the king of Syria?

4 And he said unto Jehoshaphat, Wilt thou go with me to battle to Ramoth-gilead? And Jehoshaphat said to the king of Israel, I am as thou art, my people as thy people, my horses as thy horses.

5 And Jehoshaphat said unto the king of Israel, Inquire, I pray thee, at the word of the LORD to day.

6 Then the king of Israel gathered the prophets together, about four hundred men, and said unto them, Shall I go against Ramoth-gilead to battle, or shall I forbear? And they said, Go up; for the Lord shall deliver it into the hand of the king.

7 And Jehoshaphat said, Is there not here a prophet of the LORD besides, that we might inquire of him?

8 And the king of Israel said unto Jehoshaphat, There is yet one man, Micaiah the son of Imlah, by whom we may inquire of the LORD: but I hate him; for he doth not prophesy good concerning me, but evil. And Jehoshaphat said, Let not the king say so.

9 Then the king of Israel called an officer, and said, Hasten hither Micaiah the son of Imlah.

10 And the king of Israel and Jehoshaphat the king of Judah sat each on his throne, having put on their robes, in a void place in the entrance of the gate of Samaria; and all the prophets prophesied before them.

11 And Zedekiah the son of Chenaanah made him horns of iron: and he said, Thus saith the LORD, With these shalt thou push the Syrians, until thou have consumed them.

12 And all the prophets prophesied so, saying, Go up to Ramoth-gilead, and prosper: for the LORD shall deliver it into the king's hand.

13 And the messenger that was gone to call Micaiah spake unto him, saying, Behold now, the words of the prophets declare good unto the king with one mouth: let thy word, I pray thee, be like the word of one of them, and speak that which is good.

14 And Micaiah said, As the LORD liveth, what the LORD saith unto me, that will I speak.

15 So he came to the king. And the king said unto him, Micaiah, shall we go against Ramoth-gilead to battle, or shall we forbear? And he answered him, Go, and prosper: for the LORD shall deliver it into the hand of the king.

16 And the king said unto him, How many times shall I adjure thee that thou tell me nothing but that which is true in the name of the LORD?

17 And he said, I saw all Israel scattered upon the hills, as sheep that have not a shepherd: and the LORD said, These have no master: let them return every man to his house in peace.

18 And the king of Israel said unto Jehoshaphat, Did I not tell thee that he would prophesy no good concerning me, but evil?

    Studovat vnitřní smysl

Komentář

 

Achabovi se vzor nelíbí

     

Napsal(a) Rev. Eric Carswell (machine translated into čeština)

A Jozafat řekl: „Zdaliž tu ještě není Hospodinův prorok, abychom se ho mohli ptát?“ Izraelský král tedy řekl Jozafatovi: „Je tu ještě jeden muž, Micajáš, syn Imlahův, skrze něhož se můžeme dotazovat Hospodina; ale já ho nenávidím, protože ve mně neprorokuje dobré, ale zlé.“ (1. Královská 22: 7--8)

Král Ahab je téměř komickou postavou, když si stěžuje na špatné zprávy, které vždy slyší od proroka Páně. Nejúžasnější vlastností jeho reakce je, že si zjevně neuvědomuje, že je osobně zodpovědný za zlé proroctví, které mu vždy přijde do cesty. Ahab si všiml, že v tom, co slyšel, byl jasný vzor, ale nebylo v jeho vůli vidět, že s tím může něco udělat.

Bez vzorců v životě bychom se nemohli nic naučit. Pokud by na světě nebyl žádný řád, který by naše mysl poznala, byli bychom neustále zahlceni nepořádkem památek, zvuků, pachů, smyslů pro dotek a byli bychom strašně omezeni v jakékoli volbě. Například co když lavice, ve kterých sedíte, neměly někdy větší sílu než tenký karton a někdy vás držely jako teď? Nikdy byste nevíte, jestli jsou v bezpečí. Co když váš oblíbený druh jablka někdy měl normální šťavnatou chuť a jindy, bez jakékoli změny vzhledu, chutnal strašně ubohý? Neváhali byste, než se do něčeho zakousnete?

V našich vztazích s jinými lidmi nejsou vzorce vždy tak jasné. Někdy jsme velmi překvapeni odpověďmi, které nám dávají ostatní, když něco říkáme nebo děláme. Můžeme si myslet, že děláme naprosto neškodný komentář, jen abychom nechali někoho explodovat v hněvu zjevně v důsledku toho, co jsme řekli. Můžeme se pokusit být nápomocní a místo toho problém jen zhoršíme.

Brzy si označíme konec jednoho kalendářního roku a začátek nového. Je běžné, že mnoho lidí používá tento roční přechod k přemýšlení o tom, co se stalo v minulém roce. Články v časopisech, které hodnotí rok, si můžete prohlédnout na obrázcích, které berou v úvahu, kdo k událostem let zvlášť přispěl. Osoba může také zhodnotit svůj vlastní život za poslední rok a přemýšlet o vzorcích odražených událostmi, ke kterým došlo.

Pán nás důrazně vybízí, abychom tento druh reflexe prováděli. I když se tato konkrétní doba roku nejeví jako vhodná k takovému zvážení, je naprosto zásadní, abychom si udělali čas na rozpoznání klíčových vzorců v našem životě: vzorů toho, na čem nám záleží a na co si myslíme, vzorů toho, co říkáme a dělat a vzory ve výsledcích, které tato slova a akce produkují. Pokud nevidíme žádné vzorce, nebudeme se moc učit a pravděpodobně budeme pokračovat ve zvycích, které nejsou dobré pro nás samy a nejsou dobré ani pro lidi kolem nás.

Achab jako král představuje chápavou část naší mysli, která řídí naše rozhodnutí a náš pohled na to nejdůležitější. Pán nám dal schopnost svobodně uvažovat o našich duchovních a přirozených vzorcích života. Jak je uvedeno v Božské Prozřetelnosti 278, je nám dána schopnost dívat se na tyto věci, protože máme možnost vyššího a nižšího myšlení nebo vnitřního a vnějšího myšlení. Z vyšší nebo vnitřní myšlenky se můžeme podívat na to, co se děje ve spodní nebo více vnější rovině naší mysli. Máme schopnost poznamenat, že máme dobrou nebo špatnou náladu nebo že myslíme víceméně jasně než obvykle.

Ale sami o sobě by všechna tato schopnost neznamenala obrovské množství, protože v životě existují zásadní vzorce, které přirozené pozorování člověku neposkytuje. Prorok Micaiah, kterého Ahab považoval za výrobce problémů, představuje pravdu od Pána, která musí mít svůj původní zdroj v Božském zjevení. Bez Božského zjevení je mnoho toho, co bychom pravděpodobně nemohli vědět, jak je jasně uvedeno v následující pasáži Písem:

. . bez Slova by nikdo neměl duchovní inteligenci, která spočívá v poznání Boha, nebe a pekla a života po smrti; ani bych nevěděl nic o Pánu, o víře v Něho a lásce k Němu, ani nic o vykoupení, jehož prostřednictvím přesto přichází spása. Jak také Pán říká svým učedníkům: „Beze mě nemůžete nic dělat“ (Jan 15: 5); a Johnovi: „Člověk nemůže přijmout nic, kromě toho, že mu je dáno z nebe“ (Jan 3:27). (Nauka o Písmu svatém 114)

Je pro nás důležité, abychom se učili o Pánu a o tom, co je pravdivé a dobré ze Slova. Ale vaše a moje znalosti jsou relativně k ničemu, uznáváme, jak jeho popis toho, co je skutečné, a jeho popis důsledků určitých vzorců obav, myšlení, řeči a jednání souvisí s našimi vlastními životy. Sami nechceme tyto vzorce vidět v našem vlastním životě.

Tady je další pasáž:

. . lidé od sebe nechtějí rozumět ničemu jinému než tomu, co pochází z jejich vlastní vůle, a také tomu, že by jim to nebylo možné, ledaže by existoval nějaký jiný zdroj, ze kterého by to mohli znát. Z toho, co je jejich vlastní vůli, lidé netouží rozumět ničemu kromě toho, co se týká sebe a světa; všechno nad tím je pro ně v husté temnotě. (Nauka o Písmu svatém 115)

Přesto jsme byli jasně učeni, že nad sebou a věcmi přírodního světa je duchovní svět, který je ve skutečnosti reálnější a trvalejší než tento svět. Byli jsme jasně učeni, že naše mysli a duchové jsou neustále ve společnosti jiných duchů z tohoto světa. Bez jejich přítomnosti by nás nenapadlo, ani bychom se o nic nestarali. Když sledujeme své každodenní vzorce myšlení a jednání, posilujeme vazby na společenství těchto duchů. Naše každodenní volby jsou duchovní investice do naší věčné budoucnosti. Někteří lidé se den za dnem stále jasněji spojují s komunitami duchů, což zaručí, že se budou cítit vůči ostatním kritičtí a snadno se urazí i při nejmenších potížích, které jim zkříží cestu. Někteří se stále jasněji spojují s komunitami duchů, díky nimž je téměř nemožné říci pravdu sobě i ostatním - jakákoli nepříjemná událost bude vysvětlena nebo odůvodněna. Jiní se připojují ke komunitám, které nacházejí největší potěšení ze služby lidem kolem sebe. Ještě další se spojují s komunitami, kterým opravdu záleží na tom, aby pochopili, co je pravda, protože vědí, že to je jediný způsob, jak budou moci skutečně následovat Pána. Jediná komunita v příštím životě, ať už v nebi, nebo v pekle, se kterou se svými každodenními rozhodnutími spojíme nejtěsněji, bude ta, ve které budeme žít na věčnost po smrti.

Jak můžeme vědět, ke kterým komunitám se připojujeme? Reflektováním vzorců v našem vlastním životě na základě znalosti toho, co je pravda.

Lidé, kteří odrážejí nebo jsou schopni přemýšlet o náklonnosti dobra a pravdy v sobě samých, a také o svém potěšení a potěšení, si všimnou silného sklonu k [některým náklonnostem] přednostně před jinou; ale bez reflexe se tyto a podobné věci neobjevují. (Arcana Caelestia 3980)

Ahab nechtěl vidět vzorce jeho života, které odsuzovaly některé jeho činy. Raději by naslouchal falešným prorokům, kteří slíbili úžasné věci, ale nemohl uniknout realitě řádu, který Pán vytvořil. Ať už to chtěl poslouchat nebo ne, důsledky tohoto řádu ovlivnily jeho život.

Kde se každý z nás ocitne v životě po smrti? Spisy říkají, že pokud budeme mít znalosti o tom, jak různé dobré a zlé lásky odpovídají různým krásným a ošklivým prostředím, pak můžeme vědět, jaký bude náš úděl na věčnost. To je popsáno v následující pasáži z knihy Spisů nazvané Nebe a peklo.

Lidé, kteří se věnují [znalost korespondence], mohou poznávat a znát svůj stav po smrti za předpokladu, že znají svou lásku a její vztah ve své podstatě k dominantní lásce, ke které se veškerá láska vrací.

Lidé, kteří jsou zapojeni do sebelásky, však nemohou vědět, co je jejich dominantní láskou, protože milují vše, co je jejich, a nazývají svá zla dobrem. Rovněž nazývají falešné věci pravdivými, falešnými představami, které je podporují a které používají k racionalizaci svého zla. Kdyby však byli ochotni, mohli by stále znát [svou dominantní lásku] od jiných lidí, kteří jsou moudří, ale tito druhí vidí, co oni sami ne. To se však neděje v případě lidí, kteří jsou tak zapleteni do své sebelásky, že nemají nic jiného než pohrdání jakýmkoli učením moudrých, kteří jsou moudří a kteří vidí to, co sami nevidí. To je však nemožné u těch, kteří jsou lákáni láskou k sobě tak, že odmítají veškeré učení moudrých.

Na druhou stranu lidé, kteří jsou v nebeské lásce, přijímají pokyny a vidí zlo, do kterého se narodili, když jsou do nich vedeni. Vidí je z pravd, protože díky pravdám je zlo zjevné. Kdokoli může ve skutečnosti vidět, co je zlé, a pokřivení, které způsobuje, tím, že vidí z pravdy, která vyplývá z toho, co je dobré; ale nikdo nemůže vidět, co je dobré a pravdivé z hlediska zla. Je to proto, že falešné představy, které vznikají ze zla, jsou temnota a odpovídají jí. Takže lidé, kteří jsou chyceni ve falešných představách [koncepty a předsudky], které vznikají ze zla, jsou jako slepí lidé, kteří nevidí věci, které jsou ve světle, a vyhýbají se jim tak, jak se sovy vyhýbají dennímu světlu. (Nebe a peklo 487)

Nestačí jen uznat, že všichni máme duchovní chyby a nedostatky. Toto uznání může být naprosto bezcenné a je tak popsáno v Pravém křesťanském náboženství.

Z důvodu, který mu byl dán, nemůže nikdo pochopit, že pouhé vyznání hříchu hříchem není pokáním nebo líčením různých podrobností. . . ? Co je pro člověka snazší, když je v potížích a agónii, než vydávat povzdech a sténá z plic a rtů, bít si do prsou a vinit se ze všech hříchů, aniž by si byl vědom žádného hříchu sám? Odchází ďábelská horda, která poté zaměstnává jeho lásky, spolu s jeho vzdechy? Copak na ty věci raději nesyčí a zůstávají v něm jako dřív, jako v jejich vlastním domě? Z toho je zřejmé, že takové pokání není tím, co je míněno ve Slově; ale pokání od zla funguje, jak se říká. (Pravé křesťanské náboženství 529)

Víte, na jaké kvalitě ve vašem životě byste nejraději viděli zlepšení v příštím roce? Pán nedoporučuje, abychom přijali příliš mnoho problémů najednou. Velmi jasně popisuje kroky, které máme podniknout, pokud se máme duchovně zlepšovat.

Otázkou tedy je, jak by měl člověk činit pokání? A odpověď je, ve skutečnosti; to znamená, že musí zkoumat sám sebe, rozpoznávat a znát své hříchy, modlit se k Pánu a začít nový život. To bez zkoušky pokání není možné, bylo ukázáno v předchozí části. K čemu je ale vyšetření, kromě toho, že člověk může rozpoznat jeho hříchy? A proč by měl rozpoznávat své hříchy, kromě toho, že může uznat, že jsou v něm? A k čemu jsou tyto tři věci, kromě toho, že člověk může vyznat své hříchy před Pánem, modlit se o pomoc a pak začít nový život, jehož cílem je hledaný cíl? Toto je skutečné pokání. (True Christian Religion 530)

Pán chce, abychom byli skutečně šťastní. Chce, abychom měli radost z používání darů a talentů, které nám dal, aby se svět kolem nás stal lepším místem pro to, abychom mohli být pro ostatní i pro sebe. Dal nám své Slovo, aby nám pomohlo naučit se, co musíme vědět, pokud máme činit dobrá rozhodnutí a stále jasněji následovat Pána v našich životech. Musíme se učit ze Slova a to, co jsme se naučili, musíme použít k přemýšlení o vzorcích v našich obavách, myšlenkách, slovech a činech. Když se díváme na nový kalendářní rok, kéž se každý z nás zaváže k osobní práci, která nám pomůže tento rok být lepším rokem pro nás i pro všechny, kteří s námi přijdou do styku.

(Odkazy: Božská Prozřetelnost 278 [1-3]; Nauka Nového Jeruzaléma o Písmu svatém 114, 115)


Přeložit: